Věřím, že Češi vyvinou vakcínu proti Covid-19 jako první na celém světě

Nemám důvod tomu nevěřit. Chytří jsme, šikovní taky, co víc k tomu, abychom vyvinuli toužebně očekávanou vakcínu, potřebujeme?

            Známí a přátelé si vakcínu proti covidu nemohli vynachválit, pěli na ni ódy, ba dokonce tvrdili, že od té doby, co se nechali vakcinovat, už nic není jako dřív, totiž, že je všechno najednou mnohem lepší.

            „A co ty?

            Kdy ty to rozjedeš, kdy se necháš vakcinovat?

            Nebo už jsi zapomněl?

            Zapomněl ji na ty dny a týdny bez přátel, bez hospod, bez blízkých, bez možnosti vycestovat z republiky, týdny a dny bez holičů a otevřených obchodních center?

            Už jsi zapomněl, jak to bylo šílené, jak jsme se div z té nejistoty nezbláznili, jak jsme byli odkázáni jen na ošetřovné?

            Dej, se proboha, už taky vakcinovat!“ hučeli do mě známí a přátelé tak dlouho, až mi nakonec dali ultimátum, že buď se nechám vakcinovat, nebo ztratím jejich přátelství a oni budou dělat, že mne vůbec neznají.

            Dnes je člověk bez přátelství docela ztracený, kolikrát potřebuje hodit ve dvě v noci na letiště a nemá po ruce nikoho jiného než jen právě své přátele. Donucen k tomu, vydal jsem se tedy do parku, o kterém se mi známí  a přátelé, že se tam vakcinuje proti covidu bez DPH, takže je vakcína nejmíň třikrát účinnější než s DPH.

            Musím říct, že v parku bylo nádherně. Zrovna kvetly sakury, bylo jich tam spousta, vysázeli je tam ještě za komunistů a teď vytvářely působivé a mnohdy i tajemné houštiny a ani plameňáci, čvachtající se v parkovém rybníčku, nezůstávali nijak, co se týče krásy, pozadu. Procházel jsem se parkem jen pár sekund, když se z jedné takové rozkvetlé houštiny vynořil skutečně člověk, který měl na sobě bílý plášť a přistoupil rovnou ke mně.

            „Obešel já polí pět!“ řekl a významně na mne zamrkal, přičemž byl silně cítit karbolkou.

            Od známých a přátel jsem věděl, že je to smluvené heslo, kterým jsou oslovováni zájemci o vakcinaci, a od známých a přátel jsem taky věděl, co mám odpovědět.

            „Myslím si, že zrušení daně z nemovitosti je totální hovadina,“ odpověděl jsem.

            „Vím o jedné lavičce, která není pod kamerou. Je to nedaleko. Půjdeme tam?“ navrhl mi ten člověk.

            „Můžeme,“ přikývl jsem.

            Lavička byla opravdu nedaleko, ale i tak mi ten člověk stačil povědět všechno podstatné o tom, jak se mu podařilo vyvinout účinnou vakcínu proti covid.

            „Hlavně, když to bude bez DPH,“ řekl jsem, když dokončil svůj výklad.

            „Nebojte, bude to bez DPH, za to vám ručím celým svým majetkem,“ ujistil mne, ale to už jsme stáli před lavičkou, na kterou ukázal, „tady se posadíme.

            Chcete to levé, nebo do pravé ruky?“

            Asi do levé, skauti se přece taky zdraví levou rukou, proto se skauting v muslimských zemích příliš nerozšířil,“ řekl jsem.

            „Tak to dáme do levé,“ řekl člověk a než jsem se nedál, objevila se mu v ruce injekční stříkačka a já pocítil v levé paži bolest, která však netrvala déle než deset sekund.

            „To je všechno?“ zeptal jsem se.

            „Ano, to je všechno,“ přikývl člověk.

            „Co jsem dlužen?“ zeptal jsem se.

            „Jste OSVČ nebo zaměstnanec?“ zeptal se on.

            „Zaměstnanec,“ přiznal jsem se.

            „Tak to bude za sto, OSVČ to mají za devadesát, protože jsem taky OSVČ,“ řekl člověk.

            „Tady je stovka,“ vytáhl jsem dvě padesátikoruny a podal mu je.

            On si je strčil do kapsy a řekl: „Vakcína by měla fungovat deset let, pak je nutné se vakcinovat znovu.“

            „Rozumím, po deseti letech se musím nechat vakcinovat znovu,“ přikývl jsem a dodal, „opravdu jste OSVČ?“

            „Opravdu, i když nepoužívám EET,“ přikývl člověk a dodal, „těšilo mne. Teď se rozloučíme, vy půjdete doleva a já doprava, jeden nikdy neví. Hodně zdraví!“

            „Vám taky!“ řekl jsem a šel doleva, zatímco onen člověk šel skutečně doprava.

            Když jsem známým a přátelům sdělil, že už jsem taky vakcinovaný, byli štěstím bez sebe a děkovali bohu, že jsem konečně dostal rozum.

Koupili hned čerstvý chléb a buřty, které jsme si společně prostřednictvím videokonference opekli nad ohněm. Tuk z rozkvétajících buřtů odkapával na žhavý popel, na kterém se se syčením škvířil jako v pekle. Jen na hořčici jsme zapomněli. Chtěl jsem pro ni zaběhnout, ale přátele mne zadrželi s tím, že se člověk nesmí po vakcinaci měsíc zbytečně vysilovat, a tak jsme měli vuřty jen s kečupem.