White lives matter! Na bílých životech záleží!

Tedy pokud ovšem na nějakých životech vůbec záleží. Vždyť před miliardou let to tady byla jen samá améba, už tehdy proto houby záleželo na nějakých lidských životech, a před šesti miliardy lety tady nebyly ani ty améby

            Byl jsem jedním z těch nemnoha šťastlivců, které z osmi miliard lidí žijících na této planetě Google náhodně vybral, aby sledovali poslední, víceméně formální, zkoušku samořiditelného auta před jeho uvedením do veřejného provozu. Seděli jsme proto teď v přednáškovém sále v samotném srdci tohoto IT gigantu a poslouchali výklad šéfa vývojového týmu, jehož jméno jsem hned zapomněl, ale který musel za to, co dělal, brát prachů jak nasraných.

„Až dosud byla auta konstruována okolo řidiče. Ten byl klíčovou figurou. Koncepce automobilu s autonomním řízením, jehož vývoj jsme právě ukončili, je designovaná okolo pasažéra. Či rovnou konzumenta. Dopravní prostředek, jejž řídí umělá inteligence, logicky odhodí současnou konstrukci auta jako zbytečnost. A přijme podobu malé kavárny na kolech, která člověka odveze na obchodní jednání. A na rodinnou dovolenou k moři se hodí mobilní hotýlek, v němž můžete půlku cesty prospat.

Z aut jako čistě dopravních prostředků se, naší zásluhou, stanou multifunkční mobilní pody nebo pohyblivé provozovny. A ty si budete hezky pronajímat,“ vysvětlil nám a pak ukázal na velkou promítací stěnu, abychom mohli on-line všechno pohodlně sledovat.

Auto, které stálo na zkušebním polygonu, vypadalo moc pěkně, nejspíše i proto, že připomínalo škodu, oktávku, což jsem jako jediný Čech mezi přítomnými musel lajkovat.

„Naše práce je hotova. Umělá inteligence, která řídí toto auto, je zcela bezchybná. Nyní zbývá provést jen poslední zkoušku, aby naše samořiditelné auto mohlo vyjet do ulic a spustit revoluci, jak automobilismu, tak i v mozcích automobilistů jako takových.

Prosím naše robotické zkušební cestující, aby si sedli do auta!“ zahlaholil vedoucí vývojového týmu.

Odněkud se vynořila robotická černošská rodina, muž, žena a tři děti a sedli si do auta.

„Vybrali jsme typickou americkou rodinu,“ vysvětlil nám vedoucí a dodal, „nyní se auto rozjede. Až dosáhne nepřiměřené rychlosti, vjede na úzký most, pod nímž bude stometrová hloubka, jak sami dobře uvidíte. V ten okamžik mu do jízdní dráhy vejde stoletá robotická seniorka a auto se bude muset v mžiku rozhodnout, zda se seniorce na úzkém mostě vyhne, a s velkou pravděpodobností zahubí všech pět cestujících, nebo srazí seniorku a tak naopak zachrání životy pěti cestujících.“

Vedoucí vývojového týmu ukázal na bílou robotickou seniorku, která se pomalu šourala k mostu, dojem, že jde o skutečnou živou bytost, byl opravdu dokonalý.

Když se robotická seniorka došourala k mostu a zaujala předepsané místo,  zmáčkl vedoucí vývojového týmu jakýsi čudlík na svém mobilu, a auto během několika sekund zrychlilo z nula na sto, opsalo na polygonu dokonalý kruh a pak se rozjelo dobře stopadesátkou, jako by ho neřídila umělá inteligence, ale nějací Češi jedoucí ve dvě odpoledne z práce domů, směrem k mostu, pod nímž se opravdu strměla sto metrová hloubka. Ve chvíli, kdy bylo auto přibližně v polovině mostu, vkročila do jeho jízdní dráhy robotická seniorka.

Nikdo, až na mě, nepochyboval o tom, že to auto napere do seniorky, aby zachránilo životy pěti lidí, které převáželo, ale to co se stalo, všem vyrazilo dech. Auto se ve stopadesátikilometrové rychlosti bravurně vyhnulo seniorce, vyjelo z mostu a zřítilo se z mostu, bylo jasné, že něco takového by v autě sotva kdo mohl přežít, i kdyby to byl snad nepřipoutaný Čech se dvěma promilemi v krvi.

„Ohhh!“ vydechli všichni, vyjma mne, úžasem nad scénou, která se nám právě naskytla, nikdo nechápal, vyjma mne, jak mohla umělá inteligence upřednostnit život seniorky nad životy pěti cestujících a taky samotným autem, které bylo na cimprcampr.

„Viděli jste sami, že poslední test proběhl úspěšně,“ překvapil však všechny, vyjma mě, ještě víc vedoucí vývojového týmu.

Na ten vyděšený výraz všech přítomných diváků nikdy nezapomenu, tak byl legrační, měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy, že nechápou tak jasnou věc.

Když se prvotní zděšení pominulo, přihlásil se jakýsi člověk.

 „Promiňte, ale asi vám nerozumím,“ řekl velmi rozhořčeně ten člověk, který dle všeho právě menstruoval, „řekl jste, že test proběhl úspěšně. Ale sami jsme viděli, že auto, respektive umělá inteligence upřednostnila jeden život před pěti životy, i autem samotným.“

Všichni jsme hleděli na vedoucího vývojového týmu, co jim k tomu řekne, jak jim objasní tuto záhadu, která ovšem pro mne žádnou záhadou nebyla, věděl, jsem co zástupce Google řekne, a taky, že jo.

„Ano, test proběhl úspěšně, umělá inteligence se rozhodla správně. Protože jestli jste si všimli, v autě seděli sami černoši, kdežto seniorka je bílá.

White lives matters!“ zvolal vedoucí vývojového týmu a zvedl vysoko nad hlavu svoji zaťatou pěst, která byla skutečně bílá, kůže, jíž byla tato ruka, nejspíše už od narození, potažena, neměla v sobě skutečně ani jedno zrnko černého pigmentu.