Velmi podnětné vzpomínání Václava Klause st. na éru normalizace

Pokud jste to nezaznamenali, pak na stránkách IVK běží cyklus všelijakých výpisků Václava Klause ze všemožných let, krom jiného i těch normalizačních. Vřele doporučuji každému inteligentovi

            Do dvanácti se v mém Institutu intenzivně pracuje na rozvíjení mého politického a ideového odkazu, i když ambice mého Institutu je samozřejmě širší – zkoumá a zpracovává nejen život, vesmír a vůbec, ale taky naše nejnovější dějiny, které moje osobnost od pádu komunismu velmi silně ovlivňovala, k čemuž shromažďuje literaturu, archivní a knihovní fondy, ale zabývá se i aktuálními politickými, ekonomickými a společenskými problémy u nás a ve světě.

            Ale ve dvanáct všeho necháme, dáme si pohov a jdeme se nadlábnout. A když se nadlábneme tak odpočíváme, ale ne tak docela, protože si přitom vybíráme vši. A aby se nám ty vši líp vybírali, vždy u toho něco vykládám a ostatní mne nábožně poslouchají, připomíná to přástky, nebo draní peří, to naše vybírání vší.

            Dnes jsem si zavzpomínal na rok 1985: „Ano, pamatuji si dobře na ten rok. To se tehdy zrovna objevil Gorbačov. Praha je ovšem malá, proto jsme se my všichni, kteří jsme pracovali pro KGB a pak se po Listopadu dostali k moci, dobře navzájem znali, a tak jsem se od manželky Zdeňka Mlynáře, bývalé ovšem, dělala pak velvyslankyni v USA, dozvěděl o Gorbačovi spoustu starých důvěrností, protože Zdeněk Mlynář byl jeho spolužákem na jakési ruské univerzitě, například ten, že si Gorbačov půjčoval po celou dobu studia od Mlynáře kartáček na zuby.

            Já nikdy velkým příznivcem Gorbačova nebyl. Ten jeho stavropolský přízvuk mi byl vždy protivný, vždy mi připomínal bekot stavropolského merina, ovce, které byla na můj vkus příliš chlupatá. Ale když mi pak Gorbačov o deset let na konferenci v Crans-Montaně, kde jsem byl hlavním řečníkem, řekl, že mne obdivně sleduje už hodně dlouho, a že je mým dálkovým studentem, vůbec jsem tomu nedivil vzhledem k tomu, jak to v Sovětském svazu pod jeho vedením dopadlo.

            A taky si dobře pamatuji na policejní zásah proti jubilejnímu padesátému bankovnímu bytovému semináři. Livii se totiž náramně povedly jednohubky, protože mi Valtr věnoval dvě plechovky sardelových oček. Jak ale všem ty jednohubky chutnaly, tak se všichni dostali do ráže a začaly padat hodně odvážné výroky.

            Tak například Tomáš Ježek označil informační explozi za déšť prázdných slov, a proto jsem pak taky napsal tolik knížek a projevů, abych dokázal, jak geniální výrok to je. Tato naše odvaha však nezůstala bez odezvy. Druhý den jsem to všechno nahlásil svému řídícímu důstojníkovi a výsledek se dostavil.

            ,Pán Klaus, takto by to opravdu dál nešlo. Chcete nás všechny dostat do kriminálu? Bohužel, musíme ty vaše bankovní bytové semináře zrušit, lidé v metru si stěžovali na sardelový puch, který táhl z jeho účastníků.

Vždyť to jsou všichni jeden vedle druhého členové Kmenu, Klubu mladých ekonomů, který jste založil šedesátém osmém jako opozici vůči Šikovi,‘ řekl mi Alojz Lorenc, který se ten rok stal náměstkem ministra vnitra.

Abych pravdu, byly s tím jen starosti, hlavně Livia musela mít na každý seminář nějakou novou brož, a kde to měl člověk všechno shánět, já nebyl z těch, kteří by chodili za Havlem s prosíkem kvůli bonům.

Když už jsme u Kmenu, v roce 1985 se konal seminář ,Mladí ekonomové po dvaceti letech‘, ačkoliv to bylo teprve po sedmnácti letech a kdosi na něm poznamenal: ,Za komunismu existuje zvláštní paradox, nastalo radikální potlačení ekonomické vědy, ačkoliv váha ekonomiky je ve sdělovacích prostředcích ohromná.‘

Hloubka toho výroku mne ohromila natolik, že už jsem celý seminář nepromluvil ani slovo, což pak mnozí jeho autorovi vyčítali, někteří i dosti hrubě, že ,umlčel Klause, takže se vlastně nedozvěděli nic zajímavého‘, ale já mu už dávno odpustil, protože je profesor stejně jako já!“

Vyprávěl bych i dál, ale přerušil mě Láďa, který vytáhl Vajglovi ohromnou veš a přitom vykřikl: „Klucí, podívejte! Takovou veš jsem ještě nikdy neviděl!“

Veš byla opravdu obrovská, a když ji Láďa rozmačkával, měl co dělat. A když ji rozmáčkl, pochopili jsme, že ten den už nic užitečnějšího už stejně neuděláme a tak jsme šli jeden po druhém domů, já poslední jako správný kapitán.