Havel, čeho se ten náš pan Větvička tak bojí?

Film o Havlovi je stejně tak hodnotný jako seriál o Gottwaldovi za bolševika, možná proto se pan Větvička, jeden z jeho diváků, tak bojí

            Bylo to víc než jen utkvělá myšlenka, tedy věc, kvůli které končí lidé v blázinci, aby se jí už nikdy nezbavili. Bylo to mnohem víc, bylo to totiž něco jako vnuknutí, vnuknutí vyššího řádu, jež prosáklo do Ladikova vědomí z končin tak vzdálených, že ani ten nejfanatičtější ultrakatolík, proti němuž je i M. Semín sprotým luteránským heretikem, nemohl pochybovat o tom, že jde o vnuknutí metafyzické a tedy boží.

            Už týden nemyslil Ladik na nic jiného než Havla, totiž na ten film, který právě začínal své vítězné tažení v našich bografech. Ladik věděl, že ten film musí vidět, ale ne kvůli tomu, co v něm je, ale kvůli tomu, co v něm není, protože on ví, kde je pravda o Havlovi, skutečná a holá, a taky ví, že ta pravda je tak nepříjemná, že nemůže být převedena na filmové plátno a právě v tom je tento film cenný, protože tuto skutečnou pravdu o Havlovi si lze po zhlédnutí filmu snadno domyslet, i když cílem jeho tvůrců byl zcela jistě pravý opak.

            Kdyby tento film Ladik neviděl, tak by se byl jistě zbláznil, i když bláznem už dost možná byl, ale jen proto, že odhalil pravdu. A každý, kdo odhalí pravdu, navíc kolosální, ten musí být nutně blázen, jak už to dokázal Ladislav Klíma v Utrpení knížete Schwarzenberga, který byl zrovna takový blázen.

            Jen kvůli tomu a kvůli ničemu jinému si Ladik nasadil na svůj pysk hadr, ten symbol zotročení nic netušící a dokonale zmanipulované lidské masy, zbavené už dokonale nejen vlastního, ale už i veškerého myšlení a uvelebil se na starém rozvrzaném sedadle jakéhosi zaplivaného kina, ačkoliv mohl možná trochu počkat, až se začne školní rok a Člověk v tísni začne promítat Havla ve školách, aby takto indoktrinoval mládež a vsugeroval jí představu, že všechno ve skutečnosti neřídil Havel, ale Olga, skutečná femme fatale normalizačního Československo.

            Ale tak dlouho Ladik opravdu čekat nemohl, protože by se, jak už jsme řekli, dočista zbláznil, a když se v kinosále setmělo, schválně si hadr na pysku stáhl tak, aby mu vyčuhoval nos. To byla jeho Charta 77, to byla jeho demonstrace moci bezmocných, to byla jeho pravda a láska, která, dříve či později, musí zvítězit nad lží a nenávistí levičácké České televize.

            Film Ladika nezklamal. Byl přesně takový, jaký měl být, totiž chybělo v něm všechno to, co v něm chybět muselo a oficiální propagandě, která tvrdila, že ve filmu Havel nebylo nic o Židu Sorošovi jen proto, že Jan Tříska, který ho měl ztvárnit, a který tak záhadně skočil z Karlova mostu, už nežije, Ladik nevěřil ani za mák.

            S pocitem nesmírného zadostiučinění vyšel Ladik z biografu, strhnuv si ještě v jeho dveřích hadr ze svého pysku, to co věděl o Havlovi, se mu teď stokrát potvrdilo.

            „Neříkal jsem to?“ zářil jeho obličej jako září obličej všech bláznů, kteří jsou přibíjeni na kříž pro pravdu, která se v nich zjevuje lidem, pravdu krutou, jelikož osvobozující, protože to, co je milosrdné a laskavé jako Svěrákův humor, je vždy lež.

            Ale po pár krocích se Ladika znenadání zmocnila tíseň doslova dávivá, jež ho donutila, aby vyvrhl na světlo boží obsah svých útrob. A jakkoliv toho nebylo málo, nijak to nepomohlo, ba právě naopak, tíseň se stupňovala, až se proměnila ve strach takřka zvířecí, takový strach, jaký budou pociťovat ti největší hříšníci, jako třeba prof. Halík, v den posledního soudu.

            Ladik se proto rozběhl, štván tímto nepojmenovatelným strachem, aby byl co nejdříve doma. Ale to byla právě chyba, to byla ona léčka, která na něj byla nastražena temnými silami, protože když přiběhl celý udýchaný domů, čekal tam na něho Havel, skutečný Havel, jenž se dokonale zhmotnil ve výparech, které stoupaly z Ladikova mozku už delší dobu.

            „Nebyl jste doma, tak jsem vám vypil všechen chlast, který jsem tady našel a taky sežral všechnu algenu. Tu máte ale mnou podepsanou kvitanci, když ji předložíte zákonité vdově po mně, to jest Veškrnové, tak vám ji proplatí v plné výši,“ podával Havel s omluvným úsměvem Ladikovi jakýsi kus papíru, na kterém bylo napsáno, „Dášo, zase jsem se ožral jako prase, prodej, prosím, Lucernu a zaplať tomuto pánovi všechno, o co si řekne. Vašek.“

            Ale Ladik byl tak paralyzovaný děsem, že se nemohl ani pohnout, takže mu musel Havel sám strčit kvitanci pod jazyk přesně tak, jak to dělávají židovští rabíni při léčení bláznů.

            Když to Havel udělal, ukázal na muže, který se náhle odněkud vynořil a řekl: „Dovolte, abych vám představil svého dobrodince. To je Žid Soroš, upsal jsem mu duši, tak jsem ho vzal sebou. Chtěl jsem vzít původně i Olgu, ale nešlo to, protože ona je v nebi, kdežto já v pekle, abych vám udělal radost, máte přece taky rád ženy, mohl byste být klidně jejím milencem.“

            Ladik na to nic neřekl, ani nepodal ruku Židu Sorošovi, jen se začal třást ještě větším strachem a tak musil Havel mluvit sám, ale s tím naštěstí neměl Havel nikdy problém.

            „Měl jste hodně žen?“ zeptal se Havel Ladika, a ježto mu Ladik pochopitelně neodpověděl, pokračoval, „já bych bez žen nedokázal žít.

            A víte proč?

            Protože jsem slaboch, naprostý a totální slaboch. Proto jsem vždy po svém boku potřeboval silné ženy, abych byl taky silný, jistě mi rozumíte, jak to myslím. Jenže mít ženy, to není jen tak, proto jsem se upsal tady Ďáblu, totiž tady Židu Sorošovi. To on mi dával peníze, abych se mohl mít, ač ženat, i spoustu milenek. Všechno, co jsem dělal, jsem dělal kvůli ženám, přesněji kvůli tomu, abych měl peníze na ženy.

            I to Srbsko jsem bombardoval kvůli tomu. Dostal jsem tehdy za to od Žida Soroše deset dolarů, které jsem utratil s Veškrnovou, tak už se na mne kvůli tomu nezlobte, jako muž mi jistě rozumíte, jako muž se jistě dokáže vžít do mé situace.

            Ostatně vracíte se přece z biografu, byl jste přece na mě, na Havlovi?

            Máte pravdu, spousta tam toho chybí. Třeba můj tajný projev na zasedání ÚV KSSS, na kterém byl zvolen Gorbačov. Ano, máte pravdu, na rozpadu SSSR mám největší podíl já, protože jsem tak dlouho hučel do členů politbyra, až celí tumpachoví zvolili Gorbačova, protože tuhle Žid Soroš to potřeboval kvůli nějaké své spekulaci, aby se SSSR rozpadl.

            Ach ty, ženy!

            Ale víte, koho mi připomínáte?

            Připomínáte mi mne samotného!

            Kdyby vaše knihy nebyly zakázané, tak by je taky nikdo nečetl, jako moje hry, a kdyby se teď psal sedmdesátý sedmý rok, tak bych stejně jako vy, psal do Protiproudu, vždyť když mne poprvé udělal Žid Soroš prezidentem, byl mi přesně padesát tři  let jako vám.

            To jsou ale paradoxy, co?

            A víte, že jsem málem jednou sbalil i Jiřinu Švorcovou?

            Slíbil jsem jí, že bude hrát ve Vernisáži s Moučkou a Buchvaldkem, ale pak mi ji přebral Kohout, on byl vždycky lepší dramatik než já, proto jsem mu taky po Listopadu nenabídl žádnou funkci.

            Ano, když se dívám na vás, jako bych se díval na sebe. Jestli chcete vystoupit před americkými kongresmany, stačí říct, Žid Soroš to zařídí, nebo byste snad chtěl audienci u Putina?

            Jen si řekněte, co chcete. Nema problema, já, tedy vlastně vy, protože vy jste já, mám všude dveře otevřené!“

            Víc toho Havel neřekl, protože se zničehonic vypařil.

            „No nic, já už taky půjdu, mám toho ještě dnes hodně a za chvíli už bude půlnoc. Kdybyste potřeboval peníze na ženské, řekněte Hájkovi, on už ví, kde mě najde, má na mě bankovní spojení,“ přistoupil k Ladikovi Žid Soroš a poplácal ho přátelsky po zádech, aby taky zmizel.

            Ladik konečně osaměl. Z pod jeho čepičky řinul se mu studený pot. To čeho se vždy nejvíc bál (odtud pocházel všechen jeho strach!), totiž toho, že je nápadně podobný Havlovi, se stalo skutečností!

Teď už o tom nemohl pochybovat. Za chvíli si pro něj přijdou, odvezou ho na Bory, dají mu k dispozici dvě místnosti, psací stroj a budou po něm chtít, aby pil kakao, kouřil doutníky a bombardoval Srbsko.

A jeho Osudové setkání?

Jeho Osudové setkání se bude hrát v Národním v režii Jana Hřebejka, havloidi ho budou na ramenou nosit a každý slušný člověk si před ním odplivne, přejde na druhou stranu chodníku, když ho potká na ulici.

„Bože, jak hluboko jsem klesl! Nic už nebude jako dřív!“ zaúpěl ten nebožák a chytil se za hlavu, ale marně, v tu chvíli jako by Havlovi z oka vypadl.