Srdečně vítejte v covidovém RVHP!

Výraz oxymóron, neboli protimluv, označuje něco, co nedává logický smysl. Např. suchý déšť, částečné těhotenství, sladká žlutá krevní sůl, horký mráz, který pálí, nebo nejcitovanější ekonomka

            Když mne někdo pozve na dopolední, samozřejmě zelený, čaj, nedokážu odmítnout, mám už takovou svinskou, nebo rovnou kurevskou povahu. V tomto případě jsem však mohl spojit příjemné s užitečným, protože mne sobě pozvali jedni manželé, poměrně známí ekonomové a já zrovna hloubal nad tím, jak nepřijít o peníze, tak mne napadlo, že bych si je mohl schovat u nich.

            „Jsou to ekonomové, u nich budou moje peníze v těch nejlepších rukách!“ uvažoval jsem vcelku logicky.

            Vypravil jsem se tedy v dopoledních hodinách na návštěvu, těše se na čaj, i na to, že nepřijdu o peníze.

            Dům, asi jednopatrový, ve kterém ekonomové bydleli, měl tu zvláštnost, že se do něj lezlo oknem, kvůli dětem, kterých měli mí hostitelé taky asi pět. Přišlo mi to jako výborný nápad a hned jsem za něj své hostitele, sotva mne jaksepatří přivítali, pochválil.

            „Ale jinak to tady u nás vypadá jako v covidové RVHP! Kam se člověk podívá, tam je záporná úroková sazba. To ti pavouci!“ povzdechla si hostitelka a její manžel mlčky přikývl.

            Bohužel, měla pravdu. Kam jsem se podíval, tam byla záporná úroková sazba, kterou měli opravdu nejspíše na svědomí pavouci, jednoho jsem dokonce zahlédl, jeho posměšný výraz byl více než výmluvný.

            Bylo mi hostitelů líto za to, že se přede mnou stydí, že to u nich doma vypadá jak v RVHP, tak jsem řekl: „Nic si z toho nedělejte, drazí přátelé!

            Já byl tuhle v jedné centrální bance, tam to byla taky samá záporná úroková sazba.

            Říkám proto jejímu guvernérovi: ,Jářku, to přeci tak nejde dělat!‘

            A ten chlap na to: ,A co mám dělat, když jsem docela neschopný? Vždyť já tomu vůbec nerozumím!‘

            A já na to: ,Proč jste to neřekl hned, chlape mizerná, že jste neschopný a že tomu vůbec nerozumíme? Tady tu knihu si přečtěte a hned budete vědět, co máte dělat, hned tomu budete rozumět!‘

            To jsem řekl a dal tomu chlapovi knížku Jak nepřijít o peníze. On si ji přečetl a pak mi v slzách děkoval, že o ničem, co se v ní píše, doteď vůbec nic nevěděl, ale teď že už to ví, takže se už nebojí, že by dělal něco špatně.

            Tu knihu nosím pořád u sebe, protože jeden nikdy neví, koho potká, jakého blbce, aby mu musel vysvětlovat ty nejprimitivnější věci.“

            Když to hostitelka slyšela, vykřikla: „Mohla bych si tu knihu přečíst? I s manželem? Nemějte strach, umí trochu číst, i když na to nevypadá.“

            „Samozřejmě proč by ne? Ta kniha má speciální omyvatelné stránky, protože někteří lidé nad ní prskají smíchy. Ale to jsou špatní a hloupí lidé, dobří a inteligentní lidé nad tou knihou slintají blahem. Tady je, čtěte, já zatím budu pít čaj.“

            Dal jsem hostitelům knihu, kteří se do ní okamžitě zahloubali, zatímco já pil čaj, přesně tak jak, jsem slíbil. Uběhlo několik hodin v naprostém tichu, protože děti byly někde zalezlé, když hostitelé konečně knihu odložili.

            „To jsem vůbec nevěděla, ač jsem ekonomka!“ přiznala se hostitelka.

            „To říká většina lidí po přečtení této knihy. Že to vůbec nevěděla,“ uklidnil jsem hostitelku.

            „Já, já bych chtěl něco říct,“ vpadl nám do rozhovoru zničehonic manžel, který dosud celou dobu mlčel.

            „Omluvte, prosím, mého manžela. Někdy promluví, bohužel se to nedá nikdy předem odhadnout,“ řekla omluvně hostitelka a obrátila se na manžela, „co zase chceš? Nevidíš, že se bavím s jiným mužem?“

            „Já, já bych chtěl jen říct, že ta kniha je strašný blábol,“ pronesl tichým hlasem manžel a celý zčervenal.

            „Já ti dám blábol!“ zařvala hostitelka a chtěla manžela udeřit, ale v poslední chvíli jsem ji zadržel.

            „Počkejte, nebijte ho, prosím,“ poprosil jsem hostitelku a obrátil se na jejího manžela, „mluvte, nebojte se, zajímá mě to. Slibuji, že dokud jsem tady, nikdo vám nezkřiví ani vlas.“

            Manžel, povzbuzen mými slovy, spustil: „Ti lidé, co to napsali, vůbec nerozumí ekonomii, nerozumí jí ani trochu, nemají vůbec ekonomické myšlení, i když snad absolvovali VŠE a říkají o sobě, že jsou ekonomové.

            Proč si to myslím?

            Kdyby byli skutečně ekonomové, nepsali by takové bláboly, kdyby měli skutečné ekonomické myšlení, všimli by si a pochopili, že dochází k určitému přelomu, že se mění základní ekonomická paradigmata.“

            „Jaká paradigmata?! Nikdy jsi o žádných paradigmatech nemluvil!“ vykřikla hostitelka.

            „Klid, prosím, nechte ho mluvit!“ okřikl jsem hostitelku, zaujat, tím co mi řekl její manžel,

            Ten pokračoval, byť trochu trhaně: „Ano, paradigmata. Slunce přestává obíhat kolem Země, záporné úroky jsou podmínkou fungování ekonomiky, kopernikovský obrat, takříkajíc, jestli mi rozumíte. Ale oni to nevidí, ani nechápou, uvízli ve starých dogmatech a představách, nejsou s to rozklíčovat a pojmenovat novou skutečnost, protože jí ani nejsou schopní vidět.

            To, co říkají, to jsou jen heliocentrické kecy, promiňte mi tu metaforu, moje žena totiž metafory nesnáší. Ale ekonomie je o hlavě, každé naše rozhodnutí, špatné i to dobré, je rozhodnutí ekonomické. Žijeme z ekonomického hlediska v podivuhodné době, co platilo dřív, už neplatí, protože všechno to je jen psychologická hra, všechno se to děje jen v našich hlavách, peníze mají takovou cenu, jakou cenu jim přisuzujeme, všechno je to jen davová psychóza, autosugesce jestli mi rozumíte.

            Proto musí existovat záporné úroky, proto je stát silným ekonomickým subjektem, který prostě nelze obejít, vyřadit ze hry. Jenže oni jen na všechno nadávají, nevidí souvislosti, a jak by taky mohli, když nejsou ekonomové, jen si na ně hrají?

To, co teď sledujeme, je smrt peněz, ale každá smrt je předpokladem znovuzrození, kdyby byli skutečně ekonomové, zformulovali by obecnou teorii relativity peněz, a nefňukal by nad zápornými úrokovými sazbami.“

            „Ale už dost! Vezmi si koště a vymeť všechny ty pavouky a ty jejich hnusné záporné úrokové sazby z baráku, ať to u nás nevypadá jako v RVHP!“ došla trpělivost hostitelce, která skutečně vrazila manželovi do ruky koště.

            „Mete dobře,“ musel jsem pochválit manžela.

            „Mám já to s ním trápení, když promluví. Ještě, že nepíše knihy!“ povzdechla si hostitelka.

            Dlouho jsem se už nezdržel a až teprve cestou domů jsem si vzpomněl, že jsem si chtěl u svých hostitelů nechat peníze. Ale bylo pozdě, všechny peníze se mi mezitím vypařily, zmizely jako pára nad hrncem.

            „Tak už to mám konečně za sebou, tu smrt peněz,“ oddechl jsem si a v duši se mi rozlil příjemně lepkavý jitrocelový sirup.