Mnichovská dohoda napravila křivdu spáchanou Masarykem a Benešem na sudetských Němcích

Československo okupovalo Sudety, většinově osídlené Němci, protiprávně. Mnichovská dohoda díkybohu tuto křivdu napravila v souladu s právem na sebeurčení (viz Bruselem zmařené referendum o nezávislosti Katalánska)

            České peklo, v němž platil přísný zákaz kouření a pití alkoholu, a v němž bylo naopak, například, nařízeno nošení roušek, tonulo ve svém tradičním příjemném smrádku, který podtrhovala píseň Karla Gotta „Kdepak ty ptáčku domov máš?“.

Ze tří a taky jediných obyvatel českého pekla, to jest těch osob, které se nejvíce provinily na českém národě, tedy Masaryka, Beneše a Havla, byly přítomny jen první dvě, Havel zase kdesi trajdal po světě. Podle informací ze spolehlivého zdroje byl právě na Tchaj-wanu, kde chystalo uvedení jeho Odcházení ve stylu tradiční čínské opery, přičemž hlavní ženské role se měla ujmout sama manželka čínského prezidenta, aby se ukázalo, jaký je Havel ve skutečnosti pokrytec.

„Zatracená rouška! Člověka úplně připraví o svobodu! Když ji mám na ksichtě, připadají mi všechny humanitní ideály jako totální pičovina!“ brblal prof. Masaryk, který v českém pekle poněkud zhrubl, ovšem není divu, bez cigár a hlavně chlastu by v pekle zhrubl všechen český národ, stal se národem dokonale barbarským jako za časů husitského revolučního hnutí, kdy byl český národ vzorem pro všechny barbarské národy, jež se do Česka jezdily učit, jak destabilizovat společnost

„Já už si na ni trochu zvykl. Řeknu vám upřímně, tatíčku, že kdybych ji měl na ksichtě v únoru 1948, tak vyskočím z okna místo vašeho synka,“ řekl Beneš.

„Ach, synku, synku, oral-li jsi..., do prdele práce, ani zpívat se v tom nedá!“ zaklel Masaryk a v návalu hněvu si chtěl roušku (byl na ní zlatou nití vyšit nápis „Pravda vítězí“) instinktivně strhnout, ale nešlo to, měl ji přišitou ke tváři .

„Všiml jste si, že si Havel roušku na noc sundává? Přesvědčí se, jestli spíme a pak si ji sundá. Já schválně dělal, že spím, ale nespal jsem. Všechno jsem to viděl skrz přivřené oči,“ řekl Beneš a dodal, „ještě, že tady není. Bez něho se i v tom českém pekle tak nějak přes ty roušky dýchá svobodněji.“

„Havel se myl v teplé vodě už jako děcko. A na Borech kouřil doutníky a pil kakao. Měl tam dvě cimry a psací stroj, fuj! Já napsal všechny svoje knihy rukou. I Českou otázku jsem napsal rukou,“ odplivl si Masaryk a dodal, „dobře nám blbcům jedněm! Měli jsme se vysrat na nějaké Československo!

Chtěli jsme se zviditelnit a tak to dopadlo!

Mohl jsem dělat policejního prezidenta v Čechách, otec, myslím můj skutečný otec, by mi to místo jistě zařídil, byla by to pro něj maličkost, a vy byste se v Paříži jistě uchytil jako poslíček, umíte přece skvěle francouzsky.

Ale to ne!

Rozbili jsme Rakousko-Uhersko kvůli nějakému pitomému Československu, státnímu útvaru, který nikdy předtím neexistoval!“ láteřil Masaryk.

„Určitě bych se uchytil v Paříži jako poslíček na nějakém ministerstvu, moje francouzština je opravdu skvělá. V mých rodných Kožlanech mluvili snad už jen dva nebo tři lidé líp francouzsky než já, ale starosta, ani farář to nebyli,“ souhlasil Beneš.

„Jsme prostě blbci. Tisíc let, ano, slyšíte dobře, doktore Beneši, tisíc byli Češi součástí Svaté říše národa německého, nic jim tam nechybělo, a my si vymyslíme nějaké blbé Československo. Vždyť jsme si ty jeho hranice vycucali z prstu!

České království nebylo nikdy totéž, co Československo založené na tom blbém národnostním principu!

Ještě, že jsme si, v té naší blbosti, nepřibrali i Kladsko, to bylo jediné štěstí v tom našem neštěstí!

Vytvořili jsme Československo, ale blbější stát svět neviděl!

Neměli jsme ani to nejmenší právo uzurpovat si území, jež byla obydlena německým obyvatelstvem.

Ale to my ne!

To jsme museli, na základě jakéhosi našeho přiblblého trucu, vzít Němcům právo na sebeurčení!

Dobře nám tak, že jsme v pekle!“ lál si Masaryk.

A Beneš s ním souhlasil: „Je to tak. To naše Československo byl jenom takový přiblbý truc, nic víc. Vždyť ten Hitler měl v září 1938 svatou pravdu!“

Masaryk se chytil za hlavu: „Když si vzpomenu, jak jsem kvůli tomu blbému Československu lezl Američanům do té jejich bílé protestanské řitě, tak se mi chce zvracet! Jezdil jsem tak jak blb po těch jejich zasraných univerzitách a přednášel tam o filosofii malého národa!

Proč mě už tehdy raději nedali do svěrací kazajky, proč!?

A ve své blbosti jsem zašel tak daleko, že jsem nařídil legionářům, aby ukradli ruský zlatý poklad a předali jej Američanům, kteří tím podmiňovali uznání tohoto zkurveného Československa.

Může se někdo divit, že jsem skončil v českém pekle stejně jako Havel?

A víte, co je na tom nejhorší?“

„Co?“ zeptal se Beneš.

„Nejhorší na tom je to, že i když mi dal bůh ještě jednu šanci, abych ty své hovadiny napravil, tak já jsem tuto šanci promarnil. Když stáli bolševici konečně už před Varšavou, měli jsme zaútočit na Poláky hezky z týlu a spojit se s bolševickým Ruskem, udělat z Československa svazovou republiku, hned by u nás bylo zítra už včera.

A já, kokot, tuto historickou šanci propásl!

Mohl jsem být lidový komisař osvěty a vy, vy byste byl místopředsedou nějakého kolchozu tam někde u vás na Plzeňsku.

Já vůl!

Čekisté by odvlekli všechny legionáře zase zpátky někam na Sibiř a já bych tak smyl svoji vinu za to, že jsme se k Rusku nepřipojili hned, že jsem místo toho lezl Američanům do řiti,“ rval si vlasy Masaryk, ale pak se zarazil a podíval se zkoumavě na Beneše, „poslyšte, když se tak na vás dívám, nejste tady tak trochu neprávem?

Vy jste přece Američanům do řiti nelezl, nebo aspoň ne tak moc jako já, nebo Havel. A Československo jste taky nakonec k Sovětskému svazu připojil. Poslyšte, neměl byste být, už jen proto, že jste přijal demisi tzv. demokratických ministrů a podepsal se Stalinem smlouvu o přátelství, v českém nebi, kde se kouří, chlastá, nadává na Brusel a hlavně se tam nenosí ty mizerné roušky?“

Ale Beneš rozhodně zavrtěl hlavou: „Ne, ne, ne! Určitě patřím sem, a ne do nebe! Na podzim roku 1937, to už jste nežil, jsem totiž nevypsal referendum, v němž by si Němci mohli sami rozhodnout, zda chtějí setrvat v Československu, nebo jestli si zvolí sudetexit. Měl jsem totiž strach, že by hlasovali, pod vlivem hitlerovské dezinformační kampaně, která líčila Československo jako fašistickou totalitu, pro sudetexit.“

„Cože? Vy jste nevypsal referendum, aby si Němci sami rozhodli, jestli chtějí zůstat, nebo se pakovat z Československa!? Já se fakt picnu!“ zvolal Masaryk a zhnuseně se odtáhl od Beneše, „no to jsem se ocitl v pěkné společnosti, jen co je pravda!

Jeden má za manželku herečku zrovna jako ten trouba Čapek a druhý je eurohujer, bruselský bolševik, co nevypisuje referenda!“

„A co jsem měl tedy dělat?“ rozhodil bezmocně Beneš nohy.

„Co? Vy jste neměl na nic čekat, a na nic se neohlížet a to referendum prostě vypsat, aby si Němci mohli sami svobodně rozhodnout o svém osudu!

Víte vy, co jste vůbec způsobil, jakou škodu jste nadělal, když jste to referendum nevyhlásil?

Demokracie je vždycky víc než nějaký pitomý, při životě uměle udržovaný státní útvar!

Němci by v klidu odešli a my bychom měli čisté svědomí, že jsme se zachovali demokraticky, že jsme nepodlehli bruselskému diktátu. Ale vy jste se z toho úplně posral! Místo, abyste to tady udělal zase normálním, držel jste ty pitomé Němce násilím v Československu!

Všechno snesu, ale aby mě obviňoval někdo, že jsem bruselský poskok, protože nějaký pitomec jako vy nevypsal referendum pro Němce, tak to nedovolím!

Vy nejste můj prezident, stydím se za vás, fuj!

To už je mi tisíckrát milejší ten gentleman Hitler, nebo loutka Havel!

Kde ten chlap pořád trajdá? Proč už nejde? Jak kdyby se v to tom Tchaj-wanu nemohlo obejít bez něho?!“

Ale Havel stále nešel. Čekání na něj se pořád protahovalo a protahovalo, až Masaryk definitivně propadl trudnomyslnosti, zatímco Beneš mlel pořád dokola cosi o jakémsi Lex Beneš, takže vzpomínky na vlastní manželství byly pro Masaryka nakonec vysvobozením, i když ta Garrigue neuměla vůbec vařit a s čistotou na tom byla už od puberty taky všelijak, to Dáša na tom byla ve všech ohledu o hodně líp, takže si Masaryk stejně nakonec musel povzdechnout. „Já vůl, proč jsem vůbec narodil jen jako poloviční Slovák!“.