Hamáčkovo gestapo v akci i na státní svátek

Naše vláda poslouchá na sto procent globální elitu, která si chce Covidem sama rozvrátit svůj světový řád a nastolit řád nový a lepší. Takže zatímco my padáme hladem na hubu, tak Hamáček dostane od Gatese prémie za svoje gestapo

            Bylo teplé podzimní odpoledne, státní svátek, vše nořilo se do ospalého malátného poklidu, jak už to ve dnech státních svátků, a obzvláště těch podzimních, bývá lidovým zvykem. Potloukal jsem se po jakémsi židovském hřbitově, vychutnávaje si tuto tak bezprostřední a zjevnou agónii naší civilizace, bylo jisto, že jsem osobně účasten jakéhosi gigantického umírání, kategorického a nevyhnutelného ve své všudypřítomnosti a neodbytnosti.

            Židovské hřbitovy mám totiž raději než ty ostatní. Jsou většinou liduprázdné, nezakopáváte neustále o nějaké věnce, jejich rovy jsou staré jako sám tento svět, svíček je na nich naprosté minimum a co víc, neciví na mě žádní mrtví ze svých předimenzovaných pomníků. To je věc, kterou opravdu nesnáším, když mám na hřbitově hledět do tváře mrtvých, místo toho, abych si tam odpočinul, zrelaxoval, dokonale vyčistil hlavu.

            Je to zhovadilost, naprostá a totální, dávat na náhrobky podobizny těch, kteří pod nimi už nedělají žádný bordel.

            Copak tento svět patří mrtvým, že musíte na ně hledět, kdykoliv se ocitnete na hřbitově?

            „Kdo je mrtvý, ať je mrtvý se vším všudy!“ myslím si a myslet si nepřestanu.

            Proto chodím na židovské hřbitovy. Nejsou tam žádní lidé, natož rodinky s dětmi, není tam žádný shon a žádná vřava. Ba ani ti červi v zemi nejsou tak odporní, člověk si leckdy na židovském hřbitově pomyslí, že by snad bylo i lepší být jen takovým, docela obyčejným červem než člověkem, protože o co může jít takovému červu?

            Červu nemůže jít o nic, kdežto člověku musí jít o všechno!

            A jak se tak pohybuji mezi těmi, tak trochu komickými náhrobky, zmocní se mne náramná slabost.

Ano, jsem najednou slabý jako moucha, nohy se mi podlamují. Ale všechno je to takové příjemné. Vůbec mě to neirituje, že jsem najednou tak slabý, že si musím lehnout na jakýsi hrob a na něm ležet, slunit se na sluníčku, už značně zchátralém, ale o to příjemněji hřejícím, aniž bych však věděl, kdo v tomto hrobě pode mnou odpočívá, sní svůj věčný sen o návratu do země zaslíbené, protože čert se vyznej v těch hebrejských klikyhácích!

Hledím do nebe, není na něm jediné letadlo. Je to pořád ještě nezvyk, pořád si na to nemůžu zvyknout, na tu nezamřížovanou oblohu. Ale nemám sílu o tom přemýšlet, protože se mne zmocňuje sladká dřímota, až se nakonec propadnu do nicoty, do toho nejhlubšího spánku, jaký může existovat, spánku, kdy mě dělí od smrti jen několik tepů srdce, nebo možná jen jediný jeho úder.

Není to obyčejný spánek a tak není divu, že když se probudím, je už tma. Vyskočím a zrovna v tu chvíli kdesi v dálce odbíjí hodiny.

„Ježíšmarjá, svatý Josef, u všech rohatých i svatých, panebože, ďas aby to spral, já jsem tvůj bůh!“ vykřiknu, protože hodiny odbíjejí už devět, znamená to tedy, že za hodinu začne platit zákaz vycházení!

Nechápu, jak jsem mohl tak dlouho chrnět, ale na to není teď čas myslet.

Musím se dostat domů, než odbije desátá, jinak mě zastřelí na místě. Mobil sice nemám, to by mě dopadli okamžitě, ale i tak se musím dostat do desíti hodin domů, jinak děj se vůle boží. Ale není to tak lehké dostat se ven ze židovského hřbitova. Světlo tu není a sám hřbitov se ve tmě promění v temný a tajuplný les.

Motám se v té houštině náhrobků a pořád se z ní nemůžu vymotat!

Hodiny odbíjejí čtvrt, půl, tři čtvrtě a já pořád trčím na hřbitově!

Je deset hodin, když se konečně dostanu ven.

Je deset hodin a právě začal platit zákaz vycházení!

Co teď?

Plížím se liduprázdnými ulicemi, přebíhám ze stínu do stínu, každé kočičí prásknutí vousy mě k smrti vyděsí a stejně tak každé přeběhnutí potkana. Nakonec to nevydržím, rupnou mi nervy a já se jako šílený rozběhnu, nijak se neskrývaje, abych byl co nejdříve doma. Běžím a najednou se přede mnou vynoří hradba lidských těl, jež přehradila ulici.

„Hamáčkovo gestapo!“ hrkne ve mně jak v přesýpacích hodinách.

Ztratím veškerou rozvahu, zazmatkuji a zabočím do nejbližší ulice, která je ovšem slepá...

Když doběhnu na její konec, pochopím, že je zle. Otočím se, přitisknu se zády ke zdi a doufám v zázrak, který se snad tentokrát stane, protože ty postavy, co přehradily ulici, se ke mně blíží. A když jsou jen pár kroků ode mne, strhnu hrůzou.

To není Hamáčkovo gestapo, to jsou koviďáci, kteří jsou hospitalizováni na zimáku, aby se tak rychle nerozkládali, protože se nedostává nejen lékařů, ale i hrobníků.

„Stůjte! Ještě jeden krok a plivnu na vás!“ zařvu na ně, jsa už takřka nepříčetný a výstražně natáhnu odkudsi z krku chrchel.

A koviďáci se vskutku zastaví tři kroky ode mě.

„Neboj se nás! My jsme nechcípli na covid, my jsme chcípli s covidem!“ chtějí mě obalamutit.

Ale já jim na to neskočím.

„Ani krok dál! Nebo na vás plivnu!“ vykřiknu.

„Co jsme ti udělali? Vždyť tě chceme jenom nakazit nic víc, čeho se bojíš? Umřeš přece s covidem, ne na covid!“ předstírají dobrosrdečnost a pak začnou dokonce žadonit o soucit, „měj s námi slitování! Víš tam, na onom světě jsme ve věčné karanténě, máme tam zákaz vycházení, tak se tam trochu nudíme. Ale říkáme si, že čím víc nás tam nahoře bude, tím víc nám spolu bude veseleji, možná i demonstraci tam nakonec uspořádáme, až nás budou miliardy, ani na onom světě přece nemůžou držet miliardy lidí pod zámkem. Tak nedělej fóry a pojď s námi na farmářské trhy, koupíme ti biomrkev!“

„Nechci žádnou biomrkev! Chci žít!“ zařvu.

„Děláš chybu, kamaráde, když chceš žít. Copak my taky nežijeme?“ řeknou koviďáci a dodají, „no nic, vezmeme tě sebou na farmářské trhy, ať chceš nebo nechceš.“

Koviďáci udělají krok vpřed, já na ně plivnu. První řada sice padne k zemi, ale místo ní nastoupí další řada a já marně ze sebe pumpuji nějaký chrchel, jsem už docela na suchu. Už se pomalu loučím se svým negativním testem na covid, když se ozvou koňská kopyta a do slepé uličky se vřítí Hamáčkovi gestapáci na koních.

„Hamáčkovo gestapo!“ zařvou koviďáci a vrhnou se na jezdce, maje najednou v rukách dlažební kostky, ačkoliv ulice je asfaltová, asi je mezi nimi nějaký gestapácký provokatér.

Ale jezdci je brzy zpacifikují dlouhými pendreky, které jsou napuštěné dezinfekcí.

„Tady je jeden živý! Má roušku!“ zakřičí Hamáčkův gestapák, který se dostane až ke mně.

V mžiku jsem obklopen koňmi, kteří kolem mne vytvoří kruh. Když jsou coviďáci naloženi do antonů a odvezení zpátky na zimák a tam opět uloženi k ledu, seskočí Hamáčkovi gestapáci z koní a dají se se mnou do řeči.

„Prevíti! Pořád nám v noci utíkají ze zimáku a dělají proticovidovou propagandu mezi lidma. Jsou to úhlavní nepřátelé státu,“ vysvětli mi velitel zásahu a dodá, „ještě, že máte roušku, jinak bychom vás taky odvezli na zimák.“

„Nosím ji pořád, jsem na to hrdý,“ ujistím gestapáka s neskrývanou hrdostí.

„To je dobře, že ji nosíte pořád,“ pochválí mě gestapák a dodá, „teď vás na místě zastřelíme.“

„Na místě zastřelíte? Mě?“ polknu na prázdno.

„Ovšem, je zákaz vycházení a psa u sebe nemáte. Je to výslovné přání amerických lékařů, abychom každého, kdo poruší zákaz nočního vycházení, zastřelili na místě. A vy jste ho právě porušil, je krátce po třiadvacáté hodině, nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že už je skoro dvacet tři patnáct,“ vysvětlí mi gestapák.

„Usnul jsem na hřbitově. A než jsem se z něho vymotal, bylo už deset hodin. Nejsem protistátní živel, věřte mi!“ zaúpím.

„To by mohl říct každý. Vžijte se, prosím, do mé situace. Jsem Hamáčkův gestapák a mám rozkaz každého, kdo poruší zákaz nočního vycházení, na místě zastřelit.

            Řekněte sám, co byste dělal vy na mém místě? Tak se na to musíme dívat, dialekticky!“ položí mi Hamáčkův gestapák svoji ruku na rameno.

            „A to mi ani nezměříte teplotu? Jestli nejsem nakažený?“ hlesnu, najednou smířený se svým osudem.

            „To už je ve vašem případě zbytečné, a o nás se strachovat nemusíte, my jsme očkovaní,“ řekne gestapák a vytáhne z koženého pouzdra na opasku olejem se lesknoucího škorpióna, „ale nebojte. Tam k té lůze na zimák vás nedáme. Takoví jako vy, takoví mizí beze stopy, američtí lékaři jsou na to experti, nemějte strach.“

            „Děkuji,“ poděkuji gestapákovi, který vzápětí na to do mě vypálí dobře půlku zásobníku.

            Trvá to jen zlomek sekundy, ten děs z toho, protože takřka okamžitě se mně zmocňuje nadpozemský klid a pokoj, moje nitro doslova přetéká blahem, jaké bych upřímně přál každému, kdo se každý den dívá na Českou televizi, protože pak i on by byl konečně zbaven pozemského utrpení a přestal se bát, byl by blažený jako já, toho času zastřelený na místě pro porušení zákazu nočního vycházení v den největšího státního svátku hned po zimním slunovratu.