Od nového roku si už kuře nebo králíka z farmy nekoupíme. Není čas říct EU konečně dost?

Nakupovat tohle maso budeme moci jen v řetězcích, které naše chovatel rozdrtí na padrť. Opravdu necháme diktovat Brusel, kde a za co smíme utratit svoje bezcenné (viz články paní Šichtařové) peníze ?

            Po králíku na smetaně se můžu utlouct, s ním se slepičí mozečky v rosolu nemůžou ani trochu srovnávat. Dejte ho přede mě a zapomenu na všechno trápení a bolest, tak typické pro život střední vrstvy v dnešní době, říkám vám, dejte přede mě králíka na smetaně a zapomenu i na Covid, vyjdu klidně ven bez roušky, jak budu vrnět blahem.

            Myslím samozřejmě králíka domácího. Takového, který putoval z farmy přímo na moji vidličku, takového králíka, který spokojeně prožil celý svůj na nejbližší farmě našeho malého zemědělce, jenž ho s láskou krmil doslova od peřinky, staral se o něj jako o vlastního podle tradičních zásad, které jsou v našem kraji zažité po generace a taky žádané, u něhož jsem měl jistotu, že králík není napíchaný hromadou antibiotik a růstových hormonů jako ruští sportovci, že jeho maso nikdo neomyl chlorem, a to ani omylem, aby zničil nežádoucí bakterie.

            Nevím, jak vy, ale já opravdu nechci, aby se králík, kterého si udělám na smetaně, cestoval za mnou až z Austrálie!

            Proto řadu let kupuji králíky od místních farmářů. Měl jsem jednoho, na kterého byl absolutní spoleh, jeho králici, to byla poezie, skutečná poezie, něco jako Hrubín, navlečený do králičí kožky. Ale tento farmář bohužel odešel ze soukromého sektoru do politiky, zničehonic se stal premiérem a já byl namydlený.

            Sháněl jsem jiného farmáře, objížděl všechny farmy v okruhu napřed deseti, pak dvaceti, pak třiceti, pak čtyřicet, a nakonec sta kilometrů, ale všude jsem slyšel: „Bohužel, je nám líto, ale Evropská unie nás zlikvidovala. Chcete-li králíka, obraťte se na australské velkochovatele, my už v tom nejedeme.“

            Byl jsem z toho marného hledání tak uondaný, že jsem si musel postěžovat na facebooku, jak je dnes těžké sehnat v okolí farmáře, který by vám prodal lacino králíka a přidal k tomu svoji fotku, jak jsem z toho uondaný.

            Můj příspěvek byl samozřejmě smazán, ale ještě než se tak stalo, stačil mi kdosi poradit: „Zkuste mladýho Klause. Odešel z politiky a teď chová suprový králíky. Lidi si ho prej nemůžou vynachválit.“

            A tak jsem se vydal do Pece pod Sněžkou, abych se ocitl v králičím ráji.

            „Jo, chovám králíky. Vždycky to byl můj sen, chovat králíky. Až zdědím po tátovi jeho Institut, předělám ho na králíkárnu,“ řekl mladý Klaus a dodal, „pojďte, něco vám ukáže. Jo, a nezouvejte, nejsme v mešitě.“

            Mladý Klaus mě zavedl k sobě do obýváku a tam, kde většinou stojí knihovna, kde mají lidé knihy jeho otce, stála nádherná havlovská králíkárna, a v té králíkárně kotce, a v těch kotcích králíci.

            „Belgický obr! Jak já ho už dlouho neviděl!“ vydechl jsem úžasem, když na mě z kotců zvědavě vyhlédli belgičtí obři velcí jak kráva.

            „Dejte jim mrkev. Tu oni rádi,“ podal mi Václav Klaus mrkev a povzbudivě dodal, „nebojte, je bio.“

            Dal jsem králíkům mrkev a oni mi žrali přímo z ruky.

            „Žerou mi z ruky! To se hned pozná dobrý chovatel!“ pochválil jsem jejich majitele, dodávaje, „a nikde žádný hnůj. Palec nahoru!“

            „Poptávka po králičím hnoji rostě exponenciálně. Vlastně mě živí produkce tohoto hnoje, králíky na maso prodávám jen velmi nerad, ale ne proto, že to EU zakázala, důvod je mnohem prozaičtější. Čím míň králíků, tím méně hnoje. Už jsem takto odmítl hodně lidi. Přišli za mnou a prosili mne, ať jim prodám králíka, klidně i půlku. Ale máte štěstí, zrovna mám nějaké chovatelské přebytky, potřebuji se jich zbavit, abych měl čisté svědomí, že moji králíci mají v kotcích dostatek místa, ne jak u táty v Institutu ti lidi, co si je tam natahal. Nic za to samozřejmě nechci, nahandloval jsem se dost v politice, teď už si chci jen užívat.“

            S těmito slovy vytáhl z králíkárny dva ušáky, přede mnou je vlastní rukou zabil, obřadně stáhl, vyvrhl a nakonec podal zabalené v novinovém papíře.

            Samozřejmě, že jsem to nechtěl zadarmo a tak jsem řekl: „Budu volit Trikolóru! Ať už konečně vystoupíme z té svinské EU.“

            Ale mladý Klaus mávl jen rukou: „To už jde mimo mě. Já už se soustředím jen na králíky. Miluji belgické obry, protože žádný králík vám nevyprodukuje tolik hnoje. Kdybyste chtěl hnůj, dám vám na sebe číslo, je dobrý na všechno, hodí se i do polštářů a duchen.“

            Vzal jsem si Klausovo číslo a řekl mu: „Tím spíš budu teď volit Trikolóru, nepotřebuji Evropskou unii k tomu, aby mi říkala, že si nemám plnit polštáře a duchny králičím hnojem. Určitě si ho od vás koupím celou vlečku, nebo rovnou dvě, jen co mi Okamura zvýší slevu na dani za děti.“

            S tímto slibem jsem se s mladým Klausem rozloučil, pevně přesvědčen, že svůj slib splním, že budu volit Trikolóru při nejbližší možné příležitosti, a že si od něj vezmu i vlečku králičího hnoje.

Ostatně ten člověk je mi něčím sympatický od samého počátku, rád ho jako chovatele podpořím, a čím dál víc lidí, které znám, to mají podobně, nedají na na Facebook na králičí hnůj od Klause dopustit, vynášejí ho do nebes, už si svůj život bez něho nedovedou představit a já jim rozumím, bože, jak já jim rozumím!