O poselství vánočního příběhu

Už jen tři týdny a zase přijde na svět naděje v podobě novorozeňátka, a že tu naději opravdu letos potřebujeme sakramentsky hodně, snad ještě jako nikdy

Nepotřebuji ani kalendář, abych, nedočkavě jim listuje už od léta, věděl, že Vánoce jsou na spadnutí, že již brzy přijde na svět, tak jako každý rok, naděje v podobě novorozeňátka, ta naděje, na kterou se celý advent, a vlastně celý ten rok, jenž musí nutně uplynout od loňských vánoc, tak těšíme, že se tu a tam i z toho zblázníme.

Poznám to tak, že Veronika je najednou celá proměněná. Pořád se usmívá, něco si pro sebe vykládá a hlavně je pořád přilepená na okně, od kterého bych ji neodtrhl ani párem volů, což je neklamné znamení, že musím pustit do úklidu a horečnatých předvánočních příprav..

„Aha, advent je zase tady, rok s rokem se sešel!“ vím, kolik v nebi uhodilo (viz Anděl Páně I. ,II., a dá-li Satan i III.).

A opravdu je venku odpoledne tak brzy všude světlo z vánočních ozdob, že člověk až lituje, že se Ježíšek nenarodil dnes, kdy by všichni o jeho narození hned věděli, ale narodil se už před dvěma tisíci lety, v noci, když byla tma jako v pytli.

Tu a tam, když mám nějakou neodkladnou domácí práci (a člověk je před vánoci v jednom kole, uklízí a smýčí, jako by se Ježíšek měl narodit u něho doma, a proto chce, aby to nevydalo doma jako ve chlévě) hotovu, přistoupím na chvíli k Veronice, jemně ji zezadu celou obejmu kolem pasu a zeptám se: „Tak, co už jdou? Už je vidíš?“

„Ještě ne, ale musí se objevit každou chvíli,“ odpoví mi Veronika, až pak konečně radostně vykřikne, „už jsou tady, už jdou!“

Přikvačím z oknu a opravdu, už jsou zase tady, z Nazareta vyšli/ do Betléma přišli/ Josef s manželkou svou/ převelmi těhotnou./ Ta chudá čeládka/ v chlévě se složila/ a mezi hovady/ panna porodila.

Veronika je štěstím bez sebe, radostně pláče, když se naší ulicí, po chodníku, mezi zaparkovanými auty prodírá ta dvojice, aby včas došla do Betléma.

„Uff, tak i letos přišli, nemusíme se ničeho bát,“ oddechnu a políbím Veroniku na její nádherné vlasy.

„Každý, kdo pomáhá osamělým maminkám, takovým, kterým pan farář, nechce pokřtít jejich dítě, protože bylo počato v hříchu, ale kdyby šli na potrat, tak by to byl taky hřích, protože život je boží dar, kdo na sebe vezme část jejich starostí, získává i díl Josefových zásluh,“ vydechne Veronika.

„Ano, je to přesně tak, získává i díl Josefových zásluh,“ přikývnu a pokračuji, „Marie počala z Ducha svatého, otcem neplatičem jejího dítěte jest Bůh. Pro blbé nekřesťany naprostý nesmysl, pro křesťany naprostý zázrak opředený tajemstvím, který ovšem i někteří katolíci těžce tráví. Nicméně přiznejme si, že Mariino těhotenství je pozemské, se všemi bolestmi a strastmi, které na sebe nedobrovolně vzala. Roste jí břicho, otékají nohy, jako každé nastávající mamince, a porod má přijít v nejtěžším zimním čase, kdy pastevci vyhánějí dobytek na pastviny, na kterých ovšem nic neroste. Marie netuší, co se bude dít. Nezná budoucnost, navíc ji smazali profil na Facebooku. Při životě ji drží jen víra v Boží slovo, že její dítě bude jednou ukřižováno, a láska k nenarozenému dítěti.

A pak přichází cesta do Betléma, na kterou Josef s rodinou vyráží z povinnosti, kvůli sčítání lidu. Ten starý dobrák ´dostane tak Marii do situace, kterou by mu nejedna žena před porodem nikdy neodpustila, protože nemají auto. Všude v obchodech je narváno. Ctihodní betlémští občané, většinou drobní řemeslníci a stejní chudáci, odmítají otevřít, protože ten pán s těhotnou ženou je chudý jako oni, prostě se mu nechce pracovat.

Možná ti dva ani na hostinec, kterými tehdejší Svatá země přímo přetéká, nemají. A i kdyby měli, stejně je zavřený kvůli pandemii. Marii nezbývá, než ustlat si ve chlévě a absolvovat domácí porod, protože na bábu Josef také nemá, a ani bába zadarmo nehrabe, sousedky s sebou nevzal, blb. Pupeční šňůru nejspíš přestřihne, respektive překousne sám, protože ani ty nůžky si s sebou nevzal, natož tesařskou sekeru.

Ale o tom sociální sítě a vánoční videa úplně zbytečně mlčí. Krev vteče hezky do slámy, vůl, osel a ovce olížou čerstvě narozené Jezulátko, takže z něj sedřou kůži.

A andělé?

Andělé, ti věční čumilové, serafové i cherubíni, kteří k tomu přihlíželi s rukama v kapsách, začnou zpívat aleluja.

Marie s Josefem jsou skuteční hrdinové, proto se mohou starat o Božího syna, když už se o něho nemůže starat jeho Fotr.

Ale co betlémští občané, které probere až hvězda na východě?

Proč oni nepomohli potřebným souvěrcům z Davidovy krve, když ti dva sice přišli odjinud, ale Josef se v Betlémě narodil, aha?

Málo platné, je to pořád stejná píseň o lhostejnosti, lenosti a netečnosti. Dáváme peníze v kostele na vlastní spásu, zachraňujeme svět a planetu a lidské duše prostřednictvím církve, ale ti, kteří potřebují naši konkrétní pomoc, někdy jen úsměv a dobré slovo, jež přece umí zázraky, čekají marně.

Může to být stařenka ze sousedství, kterou bůh připravil o děti. Nemocný přítel, kterého bůh zázračně neuzdraví, plný obav z budoucnosti, z toho, že skončí v pekle, protože je ke všemu navíc ještě homosexuál. Kolega v exekuci, peroucí se zlou závislostí, či kolegyně, která se několik let hroutí pod tíhou šikany, protože je přesvědčená komunistka. Adolescent na prahu věčného života, uvažující o smyslu své existence s žiletkou v jedné ruce a mobilem v druhé ruce.

Matka samoživitelka, která nemá jen existenční problémy a nezbytně potřebuje o svých starostech mluvit s člověkem, který jí na sociálních sítích věří a s účastí ji vyslechne a pak zase půjde po svých. Zkrátka člověk, kterého možná denně potkáváte, nebo který vás neustále prosí o špetku vaší přízně jako bezdomovec o drobáky na chlast.

Podělme se s ním o ni. Věnujte mu trochu svého zaujetí a času. Možná to bude ten nejvzácnější dar, jaký letos opět položíme na vánoční oltář lásky, víry a naděje. Té naděje, která k nám v tento zimní čas přichází každý rok v podobě novorozeňátka v jesličkách a na kterou se celý advent tolik těšíme.“

Domluvím a ona dvojice venku už zahýbá za roh ulice, mizí nám z dohledu.

„Možná jsme je mohli u nás nechat až do porodu, nic by nám to přeci neudělalo, vždyť jsou svatí, a možná i my bychom byli svatí, i když já už svatá vlastně jsem,“ řekne Veronika.

„Víš, přeci, že to nejde,“ odpovím ji něžně a přitisknu se k ní ještě víc, „jednak ten byt není ještě náš, ještě ho dvacet let budeme splácet, ještě to není tak docela ani náš skutečný domov, natož, aby v něm přespávali cizí lidé, byť svatí jako ty.. A pak by to bylo, a to především, proti smyslu vánočního příběhu, který jsem ti právě vyprávěl.

Oni musejí dojít do Betléma bez cizí pomoci, aby byli hrdinové, aby se mohli starat o božího syna. Kdybychom je u sebe nechali přespat, už by to prostě nebyl vánoční příběh, taková je, marná sláva, boží vůle.

A nedej bože, kdyby Marie neměla rodit ve chlévě!

Kdyby nerodila ve chlévě, tak by jistě bylo po naději, a to my přece nechceme, to nechce nikdo, něco takového chce jen Ďábel, vzít lidem jejich jedinou naději, popřít boží lásku, a proto je musíme nechat jít.

Jen ať hezky jdou a dojdou do Betléma, abychom se my pak mohli radovat, nemáme nejmenší právo jakkoliv zasahovat do toho příběhu, nemůžeme a ani nesmíme měnit boží plán. Mají ještě rovné tři týdny, aby to dali sami, aby na svět zase ve chlévě přišla naděje, na kterou se tak těšíme. Na to my jsme moc malí páni, abychom jim nějak pomáhali.

To může jen bůh, a když jim nepomůže bůh, jak pak bychom jim mohli pomoct my?

To by nám faráři pěkně dali, kdybychom jim pomohli, kdybychom změnili smysl a děj evangelia, poselství vánoc ani nemluvě.

Ale to už bys měla vědět dávno, říkám ti to pořád dokola každý rok.

Proč si to jednou provždy nezapamatuješ?

Spasitel se musí narodit v Betlémě, ve chlévě, ne u nás doma, o tom to celé je!“

Veronika mlčí, dál hledí z okna. Pustím, jdu zase uklízet a taky musím zajít do sklepa pro formičky. Čeká mne zkrátka ještě spousta práce, aby na vánoce bylo všechno, jak má být, abychom se mohli, a nejen my, ale všichni lidé dobré vůle, radovat z naděje, která přišla na svět v noci tak tiché, že i parkoviště před supermarkety jsou pustá a prázdná zrovna tak, jako časoprostor před stvořením tohoto našeho světa, který již bude brzy zase plný naděje.

Psáno pro Katolický týdeník, Advent 2020 let po příchodu naděje na svět