To je na léčení, grafomane!

Nedávno mne zde pan Josef N. diagnostikoval jako grafomana, což je samozřejmě pravda. A ctihodný pan Zdeněk Jiroušek mi diskuzi doporučil (viz nadpis), abych se šel léčit. Nuž, poslechl jsem ho a šel se léčit...

            Jsem nemocný, duševně samozřejmě. Nemám to v hlavě v pořádku, přeskakuje mi. Ale není to tak, že bych si o sobě myslel, že jsem Mesiáš, a že jsem přišel na tento svět, abych spasil lidi, vzal jejich hříchy na sebe.

Je to mnohem, mnohem horší, posuďte sami!

            Převlékám se totiž za Geislerovou, takže vypadám jako Božena Němcová. Můj převlek je natolik dokonalý, že nosím respirátor jen kvůli tomu, aby mě lidé nepoznali, totiž, aby nepoznali, že jsem Božena Němcová. Nedělám to ani tak kvůli sobě, jako kvůli školní mládeži, která musí číst Babičku a proto by je můj vzhled Boženy Němcové mohl inspirovat k ještě většímu odporu vůči povinné četbě a on-line vzdělání vůbec.

            Ostatně ten důvod, proč se převlékám za Geislerovou, abych vypadal jako Božena Němcová, nijak nesouvisí se školními osnovami, nejde mi o to, abych u školní mládeže prohluboval nenávist k povinné četbě, zvláště pak nenávist k Babičce, která ovšem nemůže za to, že se její vnučka pelešila s kdekým a ještě si to nahrávala na video, které pak vydávala za televizní seriál, aby si trochu finančně polepšila a měla na služku.

            Důvod proč to dělám, je mnohem, mnohem vznešenější, tedy aspoň v mé choré mysli.

            Jde o následující věc.

            Převleču se za Geislerovou, takže vypadám úplně jako Božena Němcová. Pak si nasadím respirátor, aby mě prostý lid nepoznal, a vyrazím do terénu, nejlépe do nějakého parku. Tam se schovám do křoví, ideální na to je pustorýl, ale ani zlatý déšť, tedy když zrovna nekvete, není špatný.

            A jak vlezu do křoví, tak už ze mne spadne tréma a ničeho se nebojím. V křoví pak čekám, klidně až několik dní, až půjde kolem nějaký náš spisovatel, nebo, což je mnohem pravděpodobnější, spisovatelka. Za tím účelem jsem si stáhl i mobilní aplikaci, která mne na takového blížícího se spisovatele, či dnes spíše spisovatelku, včas upozorní.

            A jakmile uslyším jeho, či její kroky, na nic nečekám, vyskočím ze křoví, strhnu si z obličeje respirátor a zařvu na nebohého, nic netušícího literáta: „Jdi se léčit, grafomane!“

            Samozřejmě, když to není literát, ale literátka tak zařvu, nakolik jsem ovšem schopen spolehlivě určit pohlaví osoby plodící literaturu: „Jdi se léčit, grafomanko!“

            Moje podobnost s Boženou Němcovou samozřejmě ohromí všechny ty spisovatele a spisovatelky natolik, že několik dní nejsou schopni usednout ke klávesnici počítače, jak jsou vyděšeni z toho, že jim někdo konečně nalil čistého vína.

            Na místě činu se samozřejmě již déle nezdržuju, prchám z něho nejrůznějšími postranními uličkami, zalykaje se šíleným smíchem, který ovšem tlumí opět nasazený respirátor, takže lidi, které na svém útěku z místa činu potkávám, si myslí, že jsem normální. Ale já vím, že normální nejsem, když takto chráním českou literaturu před tím nejhorším, co v ní existuje, totiž před českými spisovateli a spisovatelkami samými, protože koho zajímá česká literatura?

            Nemyslím, koho zajímá česká literatura ne ve světě, ale u nás doma?

            Tuhle jsem si ovšem ve křoví natrhl svoji sukni, a nejen sukni, ale i spodničku a jupku (neplést s jipkou!), zrovna jsem se chystal vyskočit na jednoho takového grafomana, který je na tom už tak špatně, že točí podle vlastní knihy i film. A právě to, tato roztržená sukně, spodnička i jupka, mě přiměla k tomu, abych vyhledal odbornou pomoc, protože jsem si uvědomil, že není normální chodit po ulicích v roztržené sukni, spodničce a jupce, i když vypadáte jako Božena Němcová (což ovšem, vzhledem k tomu, že mám respirátor, ne každý ocení).

            „Hm, tak vy říkáte, že se převlékáte za Geislerovou, abyste vypadal jako Božena Němcová, a pak se, v tomto převleku schováte do křoví, a když jde kolem nějaký spisovatel, nebo spíš spisovatelka, nejlépe taková nějaká Mornštajnová, protože jen malý člověk si klade malé cíle, nepočítaje v to ovšem Masaryka s jeho drobnou prací, tak vyskočíte a vykřiknete na ni, ať se jde léčit, protože je grafomanka?“ zeptal se mě odborník.

            „Ano, pane profesore,“ přikývl jsem.

            „A naposled jste si přitom roztrhl sukni, spodničku i jupku, a to vás přimělo vyhledat odbornou pomoc?“ ptal se dál odborník.

            „Přesně tak, pane profesore,“ přikývl jsem a dodal, „dostanete mne z toho?“

            Odborník si mnul chvíli bradu a pak řekl: „Trpíte-li nutkavým pocitem, že je naše literatura neomluvitelně przněna grafomany a grafomankami, a proto je ji potřeba zachránit, mohl byste, místo toho, abyste se schovával do křoví, kde je pravděpodobnost toho, že si tam roztrhnete sukni, spodničku i jupku, velmi vysoká, točit podcasty.“

            „Točit podcasty, pane profesore?“ zeptal jsem se.

            „Ano, točit podcasty. Mohl byste se dál převlékat za Geislerovou, abyste vypadal jako Božena Němcová, to by nebylo na škodu věci, ba naopak, bylo by to ku prospěchu, aspoň by to mělo patřičnou sledovanost, spousta jaterů by se to jistě nenechala ujít, když by v tom byla Geislerka. Do těchto svých podcastů byste si zval naše spisovatele a spisovatelky pod záminkou rozhovoru o jejich tvorbě, ale uprostřed rozhovoru byste vytáhl kožené důtky a pořádně je sešvihal, aby si uvědomili, že jsou grafomani a šli se léčit.

            Co myslíte, šlo by to?

            Zachraňoval byste, nedáte-li už jinak, českou literaturu, a zároveň byste si, naprosto zbytečně, netrhal svoje sukně, spodničky a jupky někde v křoví,“ navrhl by odborník.

            „Myslím, že by to šlo, pane profesore. Mám sice holubičí povahu, násilí se mi příčí, ale jak jde o českou literaturu, neznám bližního svého. Hlavní je, že se budu i nadále moci převlékat za Geislerovou, abych vypadal jako Božena Němcová, protože to je gros mého projektu na záchranu české literatury.

            Moc vám děkuji, pane profesore, dal jste mi nový impuls!“ děkoval jsem odborníkovi.

            „Není zač, není zač, zasvětil jsem tomu přece celý svůj život,“ skromně přijímal odborník mé díky, neméně skromně dodávaje, „a do prvního podcastu byste mohl pozvat rovnou Geislerovou. Ta tuším, havloidka jedna, taky něco napsala. Snacha to má pořád na nočním stolku, myslím, že by se to taky zasloužila, syn si mi tuhle stěžoval, že si vůbec neplní své manželské povinnosti.“

            Slíbil jsem odborníkovi, že do svého prvního podcastu o české literatuře určitě jako první pozvu Geislerovou a vyšel ven z jeho ordinace, která, zpětně viděno, skutečně vypadala jako bíle vykachličkovaná sprcha, kde se čeká jen na to, až někdo otočí kohoutkem s pořádně ledovou vodou, abyste konečně zase přišli k ztracenému rozumu.