Svědomí národa Jiří Ovčáček odpovídá na dopis bezvýznamné komediantky

Do divadla a kina jsem na tu pražskou sebranku nechodil už před covidem a nic na tom nehodlám měnit ani po covidu. Kašlu na ně!

            Ruku v ruce, jako se svým blížencem, procházel se Jirka O. s duchem císaře Nera po Hradě, ukazuje mu svoje nejzamilovanější zákoutí.

            „Prožíváme teď nesmírně složitý čas, který každého z nás staví před otázku, jak hovořit a jakým způsobem jednat. Je to zkouška, která není vskutku jednoduchá a žádá si mnohá sebezapření,“ vykládal Jirka O. římskému císaři, když se s ním ocitl v potemnělém Vladislavském sále, „v roce 2020 jsme si tady na tomto místě nemohli připomenout tradičním slavnostním ceremoniálem nejdůležitější státní svátek vlasti, 28. říjen.

 Ač Pražský hrad nabízel na tehdejší dobu mimořádná opatření s cílem uchránit zdraví účastníků, strhla se lavina sžíravé nenávisti, urážek a neuctivého jednání. Já sám jsem musel chodit až do Vánoc kanálama a v tramvaji se nenašel nikdo, kdo by mne pustil sednout, přestože mám papíry na hlavu.

Tobě, milý příteli to jistě nemusím říkat, jistě to znáš ze své císařské praxe, že jsou události, které si má každá společnost chránit, jinak ztratí tvář, kotvu, a bez ní se vydá na rozbouřené moře. I stalo se. Žádné jednání nezůstává bez následků.

Vědomi si odpovědnosti, s těžkým srdcem jsme slavnostní ceremoniál na Pražském hradě zrušili. Ne pro ony ohavné útoky na samotnou podstatu státnosti, protože úcta k tradici je mezi jejími fundamenty, ale v zájmu společenského smíru a uklidnění rozrušených myslí. Určitým způsobem šlo o oběť.

Troufám si říct, že šlo o stejnou oběť, jako když sis ty, římský císař, vrazil sám dýku do hrdla, abys, stejně jako my, uklidnil rozrušené mysli.

Zimní měsíce přinesly, žel, další zhoršení situace.

Přibývá mrtvých, nemoc sužuje tisíce a tisíce, opatření jsou úměrně tomu přísnější.

A za takové situace se koná, stůj co stůj, nehledě na cokoliv, ani vlastní čest, filmová přehlídka, předání ocenění Český lev!

Ano, slyšíš, dobře, milý příteli!

Státní vyznamenání osobnostem, které obětovaly život vlasti, stejně jako ty, nebo já nemohla být předána.

Sošky za filmové role ano!

Jak archetypální!“

Ve Vladislavském sále už se zešeřilo na tolik, že nebylo vidět ruměnec, kterým pokrylo tvář nebohého Jirky O. spravedlivé rozhořčení, které mu div nevyrazilo mozek z lebky, takže si musel jazykem olíznout nejen skla brýlí, ale i obočí, aby se mu docela zatmělo před očima.

„Brr, tady je to ale ponuré! Gótové byli ti nejodpornější barbaři. Pojďme pryč odtud, nebo se zase zblázním,“ řekl nejspíše pod dojmem ponurých slov Jirky O. Neronův duch, a veda Jirku O. ven, vážně hovořil, „v Římě to za mojí vlády taky stálo za starou belu. Prostí lidé nemohli v zájmu ochrany zdraví mnohé věci, třeba zabijačky, ale my, vyvolení pořádali jsme pomyslné hody ve svém paláci, a nejen to, kouřili jsme i na ulicích.

Máš pravdu, můj milý, jak archetypální!

Současnost, stejně jako za mé vlády, touží po lživých frázích a sladkých slovech. Vždyť i já jsem odmítal pojmenování stavu, situace, jednání. Každého, kdo mne označil za mstivého psychopata, jsem nechal popravit. A po každé takové popravě nějakého takového hlupáka, který v životě nic nedokázal, se hned dostavilo rozčilení a ohrazení se.

Třeba dopisem!

Vezmi například toho snoba Senecu!

Co ten se mi napsal takových dopisů!

Naštěstí jsem tu upištěnou nulu přinutil k sebevraždě, hned se pak v Římě líp dýchalo, když ta žumpa zmizela!

Ať si mě nenávidí, hlavně, když se mě ta sebranka bojí!

Věz však, milý příteli, že umělcova činnost, pokud rozdává radost divákovi, čtenáři, posluchači, si zasluhuje úctu a uznání. Umění je posláním, protože vstupuje do životů druhých. A pohlcuje životy těch, kteří umění tvoří. Je krásné a pozdvihuje. Vím, o čem mluvím, protože jsem sám umělec.

Tak to je ta tvoje Praha?“

Naši blíženci už stáli na Hradčanském náměstí a pod nimi se rozprostírala večerní březnová Praha.

„Ano, to je moje Praha. Líbí se ti?“ zapýřil se Jirka O.

„Je božsprostě ká,“ vzdychl nadšeně duch císaře Nerona a posunul si vavřínový věnec na hlavě do týla, „poslouchej, milý příteli, co kdybys ji zapálil?

Dostal jsem náramnou chuť zahrát si na kytaru a recitovat verše o tom, že snobská filmová párty není uměním.

Co myslíš, šlo by to?“

„Proč by to nešlo? Snobská filmová párty není umění a na to trvám. Už běžím pro benzín, milý příteli!“ vykřikl Jirka O. a běžel pro benzín, který mu zbyl ještě od pálení trenýrek.

Pár minut už vzplály všechny pražské kavárny jasným plamenem, jak do nich přeskočil oheň z Národního divadla, na jehož schodech stál Jirka O., blaženě šeptající pořád dokola, „národ sobě! Národ sobě!“