Smrt multimiliardáře

Až teď, když se naše země po smrti multimiliardáře propadne do chaosu, zjistíme, co všechno a koho všeho multimiliardář ovládal a za jaké nitky tahal, a snad se i, při troše štestí, dozvíme, kdo ovládal multimiliardáře

            Všechny nás to zdrtilo, ale proč, když každý přece ví, že nejlepší freeride na konci března je na Aljašce?

Každý ví, že nejlepší freeride koncem března je na Aljašce, už jen proto, že tady nenajdete stovky kilometrů chemicky upravených sjezdovek, jako ve Špindlu, nebo v Alpách. Aljaška na konci března je prostě boží, když si chcete zařádit na prknu jak se sluší a patří na dospělého chlapa, který si už nemusí nic dokazovat. Bohužel měl ale můj tryskáč nějaké problémy s výškoměrem, to je takový ten přístroj, který ukazuje výšku, tak jsem ho musel hodit do servisu.

            Ale kdybych nebyl na konci března, ze soboty na neděli, kdy se mění čas na Aljašce, tak bych to snad ani nebyl já.

            Brnkl jsem tedy svému známému, taky multimiliardáři, jestli se taky náhodou nechystá s prknem na Aljašku, a jestli nemá ještě jedno volné místo ve svém tryskáči.

            Štěstí mi přálo, známý se na Aljašku chystal a místo ve svém tryskáči měl.

            „Původně jsem chtěl jet s dětmi do jižních Čech pod stan, ale když je ten zákaz cest z okresu do okresu, tak si hodím freeride na Aljašce,“ řekl mi známý.

            „Super!“ odpověděl jsem a ve stanovený čas se uvelebil na sedadle v soukromém tryskáči, který se záhy odlepil od země.

            Let do Anchorage, kde jsme měli v plánu přistát a přestoupit na vrtulník, byl příjemný. Aby taky ne, když jsme letěli ve výšce deset kilometrů a země kdesi hluboko pod námi poslušně ubíhala kamsi dozadu. Svou roli samozřejmě sehrálo i to, že v tryskáči nebylo nic jiného než jen byznys klas a člověk se tak mohl pohodlně natáhnout, a třeba i pohodlně meditovat, aniž by ho rušila uřvaná děcka.

            Nebylo proto divu, že jsme v Anchorage vystoupili zrovna tak čerství a svěží, jako bychom jeli metrem z Muzea na Můstek. Vrtulník na nás už čekal. Nastoupili jsme do něho a nechali se bez odporu přepravit do resortu, v němž jsme měli zajištěno ubytování ve stylových zemljankách, které tady zbyly ještě po původních ruských obyvatelích.

            V zemljankách už bylo příjemně zatopeno, přece jen byl teprve konec března a všude kolem nás pořád byly hluboké závěje prašanu, kterým byly potaženy všechny ty nedotčené svahy okolo.

            Od nejlepšího lyžařského zážitku v našich životech nás dělil už jen jeden let helikoptérou, která nás měla dopravit na vrchol jedné z mnoha hor, odkud jsme se chtěli spustit hezky česky freeride zase zpátky dolů. Náš plán byl, že si za to den zopakujeme aspoň pětkrát, aby zprznění hory stálo za to, když už jsme sem letěli takový kus cesty.

            Rychle jsme se převlékli do kombinéz, obuli si lyžáky, na ruce si navlékly vlnění palčáky spojené navzájem prádelní šňůrou, abychom je neztratili, pod přilby si dali zmijovky a nahrnuli se do vrtulníku, včetně fotografa, kterého si známý, kdoví proč vzal sebou, protože takových fotek, jak někdo jezdí freeride na Aljašce je na sociálních sítích víc než hnoje v Babišových chlévech.

            Vrtulník vystoupal do výše a před námi se rozprostřela taková scenérie, že kdyby tady byl nejen lyžařský, ale i daňový ráj, tak by člověk opravdu vážně uvažoval, že by si tady pořídil nějakou nemovitost a trávil v těchto panenských končinách nejen svátek Cyrila a Metoděje, ale i svátek Jana Husa. Moji pozornost hned upoutala čára skládající se z mnoha droboulinkých teček, která se táhla skrz jeden z mnoha horských průsmyku, hned mi došlo, co to je.

            „Zlatokopové,“ ukázal jsem na ty drobné tečky a usmál, „taky by chtěli zbohatnout jak Baťa. Ale nechce se jim sekat cvičky, tak se raději plahočí sem. Jestli se jeden z tisíce stane aspoň milionářem, tak to bude moc.“

            Pohled na zlatokopy zapůsobil na známého zřejmě nejspíše mocným dojmem, protože začal najednou mluvit ne o tom, jak se těší na freeride, ale o sobě.

            „Víš, koho mi připomínají?“ řekl a pokračoval, „mě samotného. Taky jsem byl taková malá tečka, když v devadesátém začala u nás zlatá horečka.

            Ale mezi nimi a mnou je přece jen podstatný rozdíl, já jsem nechtěl nikdy zbohatnout, opravdu ne. Já jsem chtěl jen vyzkoušet, jak to všechno vlastně funguje, jestli mi rozumíš, odhalit princip toho všeho.

            Začal jsem s kopírkami, asi jsem měl správný čich, lidé by ti tenkrát za kopírku utrhli ruce, všichni chtěli něco kopírovat, kopírování, to byl symbol svobody. Na tom jsem zbohatl, ale pořád nepochopil, jak to vlastně funguje. Vždyť kopírky přece mohl prodávat každý, na tom nebylo nic zvláštního, ani světoborného, tak proč na tom nezbohatli všichni?

            Prodáváš kopírky, ke každé si něco přirazíš, a na tom zbohatneš. Ta jednoduchost toho mě až děsila, bylo to tak jednoduché, až to bylo nepochopitelné.

            ,Opravdu to takto funguje?‘ divil jsem a nechápal.

            Pak přišla kuponová privatizace a celé se to zase opakovalo. Nechtěl jsem zbohatnout, nebo aspoň ne za každou cenu, peněz už jsem měl relativně dost. Chtěl jsem zase přijít na kloub tomu, jak to funguje. A zase to bylo děsivě jednoduché, zase to tak mohl udělat úplně každý.

            Skoupit kuponové knížky a privatizovat, co se ti zlíbí. Měl jsi imaginární body a najednou ti toho spousta patřila, aniž bys mohl hnout prstem. Ze snadnosti toho jsem se div nezbláznil.

            ,Přece to nemůže být tak snadné! Bohatství přece vzniká z práce!‘ zoufal jsem si.

            A pak přišla ta věc s tou Českou pojišťovnou. Tajně jsem doufal, že ji nezískám, protože to bych si už opravdu připadal jako blázen. Ale zase to nebylo nic těžkého ji získat!

            Najednou jsem ji měl, a nechápal všechno ještě víc. Máš majetek, ani nevíš, jak jsi k němu pořádně přišel, všechny ty mechanismy, jak jsi jej získal, jsou náramně jednoduché, ale zároveň nepochopitelné, netušíš, jak je to možné, máš pocit, že si z tebe někdo dělá nějakou legraci, že ti chce vsugerovat, že ti to všechno opravdu patří, aby se ti pak vysmál.

            ,To nemůže být pravda, to by přece mohl být každý miliardář!‘ zdráhal jsem se tomu uvěřit, ale to byla právě ta past, do které jsem se chytil.

            Chtěl jsem se dobrat pravdy, toho, jak to skutečně je a tak začal budovat své impérium, ale ne proto, abych toho měl pořád víc a víc, ale proto, abych odhalil pravdu. A tak to šlo ráz na ráz. Kupoval jsem všechno možné, televize, banky, mobilní operátory, koně a kdoví co ještě, ale ne proto, abych využil nějaké synergie, ale proto, aby to všechno celé splasklo jako bublina, a ukázalo se, že to všechno je jen iluze, přelud, a já si mohl oddechnout.

            Ale na místo toho moje impérium bobtnalo.

            Řekni mi, napadlo by tě vybudovat splátkovou společnost a s ní pak expandovat do Číny a do Ruska?

            Nikoho normálního by nenapadlo půjčovat lidem peníze, aby si mohli kupovat blbosti, ale mě to napadlo, abych ve finále zjistil, že by to vlastně taky mohl udělat každý, že na tom není nic těžkého, takže jsem byl zase tam, kde jsem byl, nebo jsem byl na tom ještě hůř, protože jsem měl na krku svoje impérium, aniž bych se čehokoliv dobral.

            Jediné, co chápu, je freeride. Vrtulník tě dopraví na kopec a ty ho sjedeš.

            Ale to moje impérium, kdyby ses mě zeptal, jak jsem k němu vlastně ve skutečnosti přišel, tak ti neodpovím. Nevím to, prostě ho mám, jsem multimiliardář. Ale kdybychom teď spadli a všichni se, snad až na jednoho zabili, tak mě impérium přežije. To je důkaz, že mi vlastně nepatří, že jsem jen jeho formální vlastník, nastrčené figurka. Někdo na mě ukázal a řekl, že mi to všechno patří.

            Ale do hrobu si ho nevezmu. Já budu mrtvý, ale impérium bude žít, jako ta žárovka v básničce od Wolkera, co jsem ji v osmnácti recitoval u maturity. Ti, co ho budou vlastnit, co ho budou řídit, určitě budou tvrdit, že rozvíjejí můj odkaz, čímž budou myslet neustálé zvětšování impéria.

            Tam něco koupí, tam něco koupí, aby posílili synergii, ale já ti říkám, že žádný můj odkaz neexistuje, to všechno se prostě tak nějak seběhlo, že se tomu musím smát. Ano, je to vlastně všechno směšné. A nejvíc to, že teď sedíme ve vrtulníku a letíme kamsi, abychom se mohli oddávat freeride.

            Jestli je to skutečně můj život, tak už nic směšnějšího asi neexistuje.“

            To byla poslední slova mého známého, lidský život je prostě křehká věc. Bum bác a je po něm, ale to samozřejmě nemění nic na tom faktu, že nejlepší freeride na konci března, když se mění čas, je na Aljašce.