Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Škaredá středa, Jidáše nám pro vzkříšení třeba!

Představte si, co by s námi bylo, kdyby zlý duch do Jidáše schválně nevstoupil, ten by nezradil Jidáše, a boží plán naší spásy by ztroskotal. Ale zlý duch do Jidáše naštěstí vstoupil a Kristus se tak mohl za nás obětovat...

            Dlouho jsem přemýšlel, jak začít tento článek. Z převrženého džbánu na stole padala na zem jedna kapka vody za druhou, až konečně ve mně dozrálo rozhodnutí, že nejlepší, když v tento tak významný den, kdy byl zrazen Ježíš, bude začátek mého článku docela obyčejný.

            Cesta ze zaměstnání vede kolem hřbitova, tedy pokud se vracím se zaměstnání nikoliv nejkratší možnou cestou, ale oklikou, a i takové dny, vůbec ne vzácné, jsou. Na tom zdánlivě není nic zajímavého, kolem hřbitovů vedou spousty cest, ale to jen proto, že jsem dosud neřekl všechno.

            Po uplynulé tři dny konal se vždy na hřbitově, když jsem okolo něho jel, pohřeb. Ostatně se teď koná nějak hodně pohřbů, každý den na nějaký narazíte. Kdoví, zda to nějak souvisí s Covidem, že se lidé pořád tlačí před vývěskami se smutečními oznámeními, svědci Covidovi by nejspíše řekli, že ano.

            Tedy pokaždé, v pondělí, v úterý, i dnes konal se na hřbitově pohřeb. Pikantní to bylo o to víc, že cesta kolem hřbitova, ve směru mé cesty, je do kopce a já jel vždy kolem na kole.

            Rozumíte?

            Jel jsem na kole do kopce, zatímco jen pár metrů ode mne se nacházela rakev se zesnulým, s nímž se všichni naposled loučili. Uváděl jsem do pohybu svoje smrtelného tělo, to jest, podával jsem fyzický výkon, zatímco ten, co byl mrtvý, se samozřejmě ani nepohnul. Samovolně tak docházelo ke zjevnému kontrastu mezi životem a smrtí.

            Já jsem zadýchaný míjel pohřeb, plně si uvědomuje své tělo, které vyvíjelo činnost, díky níž jsem se vlastní silou přemisťoval směrem domů, byť oklikou, kdežto mrtvý, se nejen že nepohnul, ale ani nedýchal, i když jeho duše se ovšem musela někde nalézat. Přišlo mi to samozřejmě úsměvné, moje fyzické snažení kontra nehybnost mrtvého, kdybych ovšem seděl v autě, podobal bych se mrtvému mnohem víc.

            Ale je zde ještě cosi jiného, o čem chci mluvit především.

            V pondělí, kdy jsem jel kolem hřbitova, zdálo se být vše ještě docela normální. Smuteční hudba, stejně tak typická, jako je při jiné příležitosti typický svatební pochod, vyvolávala skutečně v duši jakési smutné vanutí a stejně bylo možné vyčíst i smutek z tváří těch, kteří se účastnili pohřbu za živé, jakkoliv jsem jejich tváře zahlédl jen letmo.

            Na druhý den, v tutéž hodinu, když jsem opět projížděl kolem, připadlo mi, že je hudba jaksi falešná, že se do ní vkradla jakási disharmonie, takže nálada, kterou vyvolává je spíše rozpačitá, žádné existencionální pocity se prostě nedostavily. A stejně tak i smuteční hosté, ano, zdálo se mi, že jejich výraz je smuteční jen na první pohled, že skrz něj prosvítá jakýsi úsměv.

            Přisoudil jsem to tomu, že se prudce oteplilo a jak muzikanti, tak samotní smuteční hosté se s tímto faktem ještě ne zcela vyrovnali, že takovýto prudký nástup léta v nich trochu přidusil to, co v člověku vyvolá někdy tak nesnesitelný smutek, zvláště právě, když se účastní pohřbu a s hořkostí si uvědomí, že nikoho živého na něm už vlastně nezná.

            A dnes?

            Dnes když jsem domů, už zdálky jsem slyšel od hřbitova tóny hudby.

            „Že by zase pohřeb? Třetí den po sobě ve městě nijak velkém?“ pomyslel jsem si.

            Ale jak jsem se blížil k hřbitovu a hudba se stávala slyšitelnější a zřejmější, pocítil jsem cosi, co nelze nazvat jinak, než jen strašlivou nejistotou.

            Hudba sice hrála tentýž smuteční pochod jako v předchozí dny, pochod, který nelze nazvat jinak než jen tou nejprofláklejší smuteční sračkou, asi takovou, jako když Alexandrovci po miliónté zpívají Svatou válku a všichni u toho slzí, ale v této, upřímně řečeno docela odporné, protože všudypřítomné, melodii, nebylo tentokrát vůbec nic smutečního.

            „Hrome, co se to děje?“ zvolal jsem ohromeně, když už jsem přiblížil natolik, abych skutečně slyšel na vlastní uši, že ten naprosto stejný kousek, kteří hráli naprosto stejní muzikanti jako včera a předevčírem, dnes není smutný, ale ba právě naopak, že jsem ještě nic veselejší ještě neslyšel!

            „Hrome, co se to děje?!“ zvolal jsem již podruhé, když jsem se přiblížil natolik, že jsem spatřil pohřeb samotný.

            Zde musím dodat, že hřbitov od cesty odděluje živý plot tvořený, jak jinak, tujemi. Tyto tuje jsou zrovna tak vysoké, že rakev, kterou právě nesli na ramenou, jako by plavala na horizontu tvořeném vršky tují.

            Ale jak plavala!

            Plavala jako ten nejveselejší koráb, jehož kapitánkou není nikdo jiný než Pipi Dlouhá punčocha!

            Ano, rakev vesele nadskakovala na ramenech svých nosičů, protože i ti vesele nadskakovali, a kytice, nebo spíše pugét rudých růží, který byl na víko rakve umně připevněn, vypadal, přísahám, jako zárodečný terčík ve velikonočním vejci, na kterém se již uvelebila kvočna a sedí na něm, řekněme, třetí den!

            Celý ten výjev trval jen několik sekund, protože jsem ani na chvíli nepřestal šlapat do pedálů a tak se kolem hřbitova mihnul. Ale i to stačilo, aby to ve mně zanechalo dojem, který byl samozřejmě děsivý, protože na pohřbu nemůže být takto děsivý smutek, ale právě naopak, víc než smutek musí být na pohřbu děsivější právě takové veselí.

            „Zřejmě dobrý matroš!“ nedokázal jsem si v prvním okamžiku jinak vysvětlit to, že nejen hudba, ačkoliv šlo o smuteční pochod, byla tak veselá docela v rozporu se všemi zákonitostmi, ale i sami lidé se na pohřbu nijak netajili svým veselím.

Dobrý matroš to byl, ale v trochu jiném smyslu, jak mi došlo vzápětí, protože si stačilo dát tyto tři pohřby do prosté časové řady.

V pondělí bylo bezpochyby všechno smutné, v úterý se smutek kamsi vytratil, a ve středu, tedy dnes, vládlo na pohřbu už neskrývané veselí. Důvod toho všeho je naprosto jednoduchý a divím se, že mě to nenapadlo hned, ale až po třech sekundách. Tím důvod nebylo nic jiného než jen blížící se zmrtvýchvstání Krista.

Čím méně času dělilo jednotlivý pohřeb od zmrtvýchvstání Toho, který zvítězil K.O. nad smrtí, třebaže se toto vítězství zatím v reálu nijak neprojevilo, protože jediným zmrtvýchvstalým  po tomto slavném triumfu, je právě pořád jen Kristus, a nikdo jiný, tím více se muselo to, co jindy považujeme za smutek, podobat naprostému veselí, protože nic jiného než veselí nás toto vítězství nad smrtí nemůže vyvolat.

Proto tatáž skladba, zahrána naprosto stejně naprosto stejnými muzikanty, zněla v pondělí ještě jako smuteční pochod, ale dnes ve středu, už to byla veselá, vysloveně taneční melodie...

Zítra kolem hřbitova nepojedu, ale bude-li se tam konat pohřeb, nepochybuji o tom, že to bude nezřízená party, neboť po tomto čtvrtku už bude následovat pátek, den, když bude pohřbena jen jedna jediná osoba, ale za to ta, které za to všechno vděčíme, totiž sám Kristus, vítěz nad smrtí, a to už bude naše veselí, v nějž se přes týden proměnil náš smutek, nade vší pochybnost šílené...

A když jsem si toto uvědomil, uvědomil jsem si i to, že to, co jsem právě zažil při cestě kolem hřbitova, byl nanejvýš mystický zážitek, zážitek, při němž na mě dýchlo poselství velikonoc, totiž to, příčinou našeho vykoupení je Kristova oběť na kříži a my tento nezasloužený dar milosti přijímáme tak, že tuto událost samu necháváme vstoupit jako přetvářející sílu do celku našeho života, přesně tak, jak to na každé Velikonoce říká prof. Halík.

Pod vlivem toho, co ve mne vyvolal tento mystický zážitek jsem se dostal domů ani nevím jak, nepamatuji si z dnešní cesty ze zaměstnání nic než jen tu rakev nadskakující nad tujemi...

Sami nyní posuďte, zda je můj mozek skutečně tak chorý, jak jste si až dosud mysleli!

  

Autor: Karel Trčálek | středa 31.3.2021 18:41 | karma článku: 9,05 | přečteno: 238x
  • Další články autora

Karel Trčálek

Helena Langšádlová byla nejlepší ministryní Fialovy vlády, nechápu, proč končí!

Ač to zní poněkud paradoxně, v případě současné vlády jsou nejlepší ti její členové, kteří se řídí zásadou, kdo nic nedělá, ten nic nezničí, protože Fialova vláda už zničila skoro všechno...

28.4.2024 v 9:58 | Karma: 17,90 | Přečteno: 369x | Diskuse| Politika

Karel Trčálek

K té vší válečné vřavě! Je smutné, když lékař podporuje válku!

Vždy mne rozesmutní, když válku hájí nebo ospravedlňuje lékař. Lékař toho povolání (omlouvám se za tuto kostrbatou a nesmyslnou formulaci, ale jsem z toho opravdu moc a moc smutný) by si něco takového neměl vůbec dovolit!

27.4.2024 v 15:32 | Karma: 21,36 | Přečteno: 482x | Diskuse| Společnost

Karel Trčálek

Malá poznámka k malé ukázce z nového románu zdejší spisovatelky

Byli jsme nedávno poctěni názornou ukázkou z připravovaného románu spisovatelky, která zde rovněž publikuje. Kolem této ukázky se rozhořel určitý spor, který si ovšem netroufám nijak rozhodnout, jelikož k tomu nejsem kompetentní

27.4.2024 v 11:02 | Karma: 22,16 | Přečteno: 581x | Diskuse| Ostatní

Karel Trčálek

Nebezpečná hra s ohněm paní Kateřiny L.

Co myslíte, že je nebezpečnější? Kouřit na bedně s dynamitem, kontrolovat množství benzínu v nádrži s hořící sirkou v ruce, nebo se vojensky zapojit do války? Kdo tipoval poslední možnost, podle mne trefil

26.4.2024 v 15:32 | Karma: 21,12 | Přečteno: 437x | Diskuse| Společnost

Karel Trčálek

Mistr a Markétka

Budu si muset někdy tuto knihu opravdu přečíst, třeba bude skvělá. Zatím jsem ji jen spálil ve svém krbu...

25.4.2024 v 14:53 | Karma: 20,76 | Přečteno: 435x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Hromadná nehoda u letiště zastavila Pražský okruh, jedno z aut skončilo na střeše

29. dubna 2024  16:33,  aktualizováno  20:36

Všechny složky integrovaného záchranného systému zasahovaly v pondělí na 27. kilometru Pražského...

Trojský koník v Evropě. San Marino se stalo základnou ruských špionů

29. dubna 2024

Premium Jeden z nejmenších států v Evropě vzbuzuje čím dál větší pozornost západních tajných služeb....

Jaká práce lidem zbyla? Spolupráci s OpenAI vedou z médií i Financial Times

29. dubna 2024  19:39

Financial Times (FT) se stal prvním významným britským zpravodajským médiem, které uzavřelo...

Špehovali, zpřístupňovali trezory. Jak se ruští „krtci“ ve Vrběticích činili

29. dubna 2024  19:34

Série výbuchů a incidentů v Evropě, včetně explozí v muničním areálu ve Vrběticích z roku 2014,...

  • Počet článků 2953
  • Celková karma 25,07
  • Průměrná čtenost 865x
Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Seznam rubrik