Branou smrti k životu, neboť já jsem život těch, co zemřeli!

Již brzy přestane být peklo peklem a stane se docela příjemným místem k životu, možná i příjemnějším než samo boží království

            V pekle ocitl jsem se ne tak docela vlastní vinou, ale na tom teď už nesejde. Moje provinění, jež mne sem, do pekla, zavedlo, spočívalo v tom, že jsem nevěřil v toho správného boha, že jsem neuvěřil v bohem zjevenou Pravdu a podle toho se patřičně nezařídil, tedy v prvé řadě se nedal pokřtít a učinil tak první, ten nejzákladnější krok ke spáse.

            Ovšem učinit jsem ani tak nemohl, protože v době mého života nebylo mi nic známo o tom, který bůh je ten jediný pravý, a kteří bozi jsou falešní, jakož mi nebylo nic známo nic, která Pravda je zjevena tímto pravým bohem.

            Dnes, kdyby se mne na to někdo zeptal, bez váhání bych mu odpověděl: „Pravda se zjevuje především v osobě Ježíše Krista, který přišel, aby vydal svědectví pravdě (J 18,37), dokonce milost a pravda přišly skrze něho (J 1,17) a jeho učedníci vyznávají: Tvé slovo je pravda (J 17,17).

Ježíšovo slovo není jen správné, pravdivé, ale je Pravda sama. Ježíš dokonce řekl: Já jsem cesta, pravda a život (J 14,6) – a na jiném místě: Pravda vás osvobodí (J 8,23). To pak znamená, že v Ježíši Kristu se Bůh osvědčil jako věrný a spolehlivý, tedy pravdivý. V janovské tradici je stejně jako v celém Písmu pravda především životní skutečností, a ne jen nezávazným poznáváním věcí. Stojí v protikladu ke lži, v níž jinak člověk žije.

Proto se v blízkosti pravdy objevuje světlo, jímž se vyjadřuje, že v pravdě, kterou přinesl Ježíš, můžeme správně vidět sebe samé ve vztahu k Bohu, a proto se i správně orientovat v životě. Tma lži nespočívá jen v nevědomosti, ale zejména v hříchu, a zjevení pravdy není prostým oznámením o správném poznání, ale mocí, která vysvobozuje z jařma hříchu (J 8,32–36).

Proto i Ježíšovo slovo, které je zdrojem této pravdy (J 8,31), nelze chápat jen jako poučení, ale jako slovo mocného tvořivého příkazu, v němž musíme setrvat!“

V době, kdy jsem se dostal do pekla, nic z toho mi však ještě známo nebylo, bůh si s tím svým plánem dával pořádně načas.

Místo toho, abych uvěřil této, tehdy ovšem mi neznámé a vůbec ještě nezjevené Pravdě, vyznával jsem jiné pravdy, a totiž ty vznešené, které jsou, jak známo, čtyři.

Jak jsem ale mohl tušit, že Budha je Antikrist, skrze jehož učení do mne proudí zlo, jak na to správně poukazuje páter V. Kodet?

Byl jsem přesvědčen, plně jsem chápal, že světský život je neuspokojivý a obsahuje mnoho utrpení. K životu patří stárnutí, nemoci, smrt, zármutek, bolest, nepohodlí, odloučení a další skutečnosti, kvůli kterým je život náročný. Nic netrvá věčně a vše je pomíjivé, takže je těžké najít ve vnějších věcech jistotu a bezpečí.

Došel jsem k tomu, že utrpení v životě má svoji příčinu. U zdroje utrpení je nahromaděná karma a rušivé emoce, nevědomost, hněv a připoutanost. Připoutanost je spojená s rozkoší a lpěním na věcech, které jsou ze své podstaty vždy pouze dočasné, a proto jsem to všechno opustil.

Poznal jsem, že utrpení nemusí být součástí našeho života. Že je možné utrpení ukončit a to díky zničení připoutanosti a osvobozením se od ulpívání, a to jsem taky začal uskutečňovat.

Ale uskutečňoval jsem to tím nejhorším možným způsobem, místo, abych následoval Ježíše, o němž jsem ovšem neměl ani páru, jsem se vydal na ušlechtilou osmidílnou stezku.

Tak například správné konání!

Snažil jsem se o něj, ale protože jsem správně nekonal v duchu Desatera, ale v duchu učení Buddhy, to jest, Antikrista, nechal jsem v sobě tímto správným konáním v sobě klíčit zlo a už to pohodlně stačilo na to, abych skončil v pekle, a to vůbec nemluvím třeba o správném soustředění, protože to už nemá společného s Duchem svatým vůbec nic!

Ale jak jsem mohl tušit, že to, co provozuji je jen soustředění na sebe, které je bohu nepřátelské, neboť se nechce a ani nemůže podřídit bohu a jeho zákonu, když jsem nebyl svatý Pavel?

Zkrátka a dobře, dostal jsem se do pekla, kde už byla pořádná tlačenice. Nejenže tu byli vyznavači Baala, ale byl tady třeba i Zarathuštra, taky mraky Číňanů, ti kvůli taoismu, rovněž Řeků, ti kvůli skupinové sodomii, Poláci zase kvůli národní zálibě zvané antisemitismus, prostě byl to v pekle hotový Babylón. Mám-li však říct pravdu, já osobně jsem v pekle nijak extra netrpěl.

Byl jsem zde sice odloučen od boha, což měl být ten nejtěžší trest, ale odloučený od boha jsem byl přece i za svého života, a když mi to nijak nevadilo tenkrát, proč by mi to mělo vadit teď?

Zařídil jsem se, jak jen to šlo, a dál pracoval na tom všem, co ode mne vyžadovala osmidílná stezka, a mohu říct, že se mi to dařilo i v pekle. Byl jsem na tom dobře, na rozdíl od Židů, kteří v pekle trpěli opravdu jako zvířata a nejvíc z nich snad Mojžíš, který zde byl za jakousi docela nevinnou myšlenku, která ho napadla jen jednou jedinkrát, totiž napadl ho, co kdyby ochutnal jitrnici a jen to stačilo, aby skončil v pekle, stejně jako všichni ostatní všichni Židé, všichni na něco takového v duchu pomysleli a už sem jeli jak namydlení.

Není proto divu, že to byli právě Židé, kteří tady v pekle pořád blouznili o tom, že přijde nějaký Mesiáš, a z tohoto pekla je dostane.

Marně jsem jim vysvětloval, než mě to přestalo bavit, že cesta z utrpení vede přes osmidílnou stezku, oni pořád čekali na toho svého Mesiáše, který podle jakéhosi proroka, a proroků byla mezi nimi ohromná spousta, měl přijít v sobotu, tedy v den, který byl pro židy, čertví proč, svatý.

„Zapomeňte na Mesiáše. Kdyby byl bůh milosrdný, neposílal by vás do pekla, spasil by vás rovnou, protože je-li bůh milosrdný, nemůže mu žádné lidské utrpení působit radost, tím méně, má-li být toto utrpení způsobeno jeho nepřítomností, tedy popřením jeho samotného, a ještě tím míň, má-li se tak dít spravedlivým,“ házel jsem hrách na zeď židovského kvílení.

„Ona přísnost musí bejt, jinak by si lidi boží milosrdnosti nijak nevážili, brali by to jako samozřejmost, a to by nebylo dobrý, to by bylo jako kdyby císařpán zničehonic vyhlásil Československou republiku, to bychom si toho my Češi taky nijak nevážili, kdybychom to dostali takhle zadarmo,“ prohlašoval Švejk, který se do pekla dostal skrz svoji blbost a dodával, „von v žil na Vinohradech nějakej Žid, Kohn, von byl vzdálenej bratranec toho arcibiskupa, strašnej lichvář, von dřel lidi za živa z kůže, dlužily mu celý Vinohrady. A von si jednou jeden takovej dlužník, kterej kvůli němu přišel v exekuci o střechu nad hlavou, na toho Žida počkal a zapíchl ho za bílýho dne přímo na ulici.

No a vono se pak zjistilo, že ten Žid všechny ty svoje peníze vodkázal křesťanský sirotkům, takže ve všech pražskejch sirotčincích za ty peníze zavedli ústřední topení!“

A tento Švejk měl nakonec, pravdu, Mesiáš skutečně přišel.

Byla sobota, na pekelném nebi ani mráčku, všude víkendové ticho, takže byl slyšet jen ten věčný nářek Židů a brebentění Poláků, kteří pořád někomu něco nabízeli ke koupi, když přišel do pekla Mesiáš.

„Buddha!“ zvolal jsem, když jsem ho spatřil, protože nebylo pochyb, že tato osoba byla skutečně buddhou, tedy tím, kdo dosáhl dokonalé seberealizace, osvobodil se od všech jedů mysli, tím, kdo plně chápe pravou podstatou bytí a je naplněný soucitem ke všem bytostem.

Samozřejmě jsem se mýlil, nebyl to buddha, ale Kristus, protože až pak jsem si všiml jeho ran.

„Svou smrtí jsem zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a tak vysvobodil vás všechny, kteří jste byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí, hlavně pak vyznavače učení Antikrista Buddhy. Od nynějška mám vzkříšený klíče od smrti a podsvětí a před mým jménem se skloní každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí.

Já jsem váš bůh a pro vás jsem se stal vaším synem …

Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli!

Přišel jsem, abych vysvobodil spravedlivé, kteří mne předešli. Peklo již není peklem, protože v mé osobě do něho vkročil bůh. Můžete jít do božího království, kde mám pro vás přichystán poklad!“ informoval nás tento Mesiáš a na důkaz svých slov zlomil vetchou závoru, kterou jsme byli v pekle zavřeni.

Do Židů a do Poláků jako když střelí, během sekundy byli z pekla pryč, utekli do jednoho do božího království, ale my všichni ostatní v pekle zůstali, abychom nadále byli otevřeni tomu, co lidské oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nevidělo, protože to bylo a je od této chvíle možné už jen v pekle, kde se stvořené skrze věčné zatracení stává opět nestvořeným...