Veřejná doprava bude v bezpečí, vstup jen s Covid-Apartheid pasem

Jak by se vám líbí takový titulek? Mně se líbí hodně, a to ještě ani nejsem očkovaný. Ale ono to přijde, žádný strach, přijde to ještě dřív než další vánoce...

            Větvičkovi bydleli trochu stranou vesnice, v osamělém, ale vždy čistě omítnutém domku. Snad právě proto to byli nejhodnější lidé z celé vesnice. Nikdy nikoho neudali, ba právě naopak. Udávání se jim hnusilo a když je tu a tam zavolali k výslechu a ukazovali jim fotografie uprchlých nenaočkovaných lidí a ptali se jich, zda někoho nepoznávají, vždy se vymlouvali na to, že jsou každý den opilí.

            „To si vždy ráno koupíme Alpu, dvě velké flašky a v poledne už jsme o sobě nevíme. Kdepak bychom se na něco pamatovali,“ vymlouvali se pokaždé.

            A tak, když se jednoho jarního večera, bylo to právě po další vlně dobrovolného očkování, k němuž byli lidé přepravováni klimatizovanými autobusy z průmyslových podniků, zemědělských družstev i home office, ozvalo nesmělé zaklepání na okno, nevytáhl starý Větvička svůj samopal vz. 57, který se mu podařilo, jako bývalému příslušníku LM, ukrýt po Listopadu, ale houkl na starou Větvičkovou: „Mámo, jdi se podívat, kdo to je. A kdyby potřeboval pomoc, pozvi ho dál.“

            Minutu na to přiváděla stará Větvičková dovnitř tuláka. Pravda, tento člověk byl na tuláka poněkud kulatý, v jeho tváři se nezračily žádné útrapy, byla to spíš tvář dobře živeného člověka, ale čepička, kterou měl na hlavě, byla nepochybně tulácká, nikdo jiný takovou čepičku než tuláci nosit nemohl.

            „Na vandru?“ zeptal se dobromyslně starý Větvička.

            „Na vandru,“ přikývl tulák.

            „Bez covid apertheid pasu?“ upřel svůj zrak Větvička na tuláka.

            „Bez,“ odpověděl tulák a zahleděl se do země.

            „Tak se u nás posaď, kamaráde!“ zvolal starý Větvička radostně, třebaže napomáhání osobám bez covid apertheid pasu znamenalo automatickou jízdenku zdarma do převýchovných táborů, takových v jakých se převychovávají i Ujgurové.

            „Já..., nerad bych vás přivedl do maléru,“ tiše pronesl tulák a dodal, „ale od oběda jsem neměl v ústech ani kůrku chleba. A taky už je venku tma, noci jsou ještě studené...“

            „S tím si nelam hlavu!“ ujistil ho starý Větvička a obrátil se na starou Větvičkou, „dej tady, pánovi...“

            „Ladik,“ vyslovil tulák hbitě svoje jméno.

            „Panu Ladikovi pečenou husu. Víš, kterou, tu největší,“ nařídil starý Větvička manželce.

            „Jak bych nevěděla,“ řekla stará Větvičková a běžela do komory pro pečenou husu.

            Sotva odběhla, stiskl starý Větvička dojatě tulákovi ruku: „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsou na světě takoví lidi jako ty. Myslím bez covid apertheid pasu. Mohl by ses kdykoliv naočkovat, ale tvá čest je pro tebe víc, zůstáváš dál, férový hráč. A s noclehem si nedělej starosti. Ustelu ti vedle manželky, Eskymáci to taky dělají.

            A řekni, jsme my horší než Eskymáci?“

            Ale to už stará Větvičková přinesla husu, která vypadal spíš jako pštros než jako husa.

            Tulák se do husy hladově pustil, rval ji zuby jako pes, nebo spíš jako noční vlk.

            „Jen si dej, kamaráde. Sněz to klidně všechno, i kosti můžeš sníst,“ povzbuzoval ho starý Větvička.

            „Hned vám přikrojím knedlíky, pane Ladik,“ povzbuzovala tuláka i paní Větvičková.

            Když se tulák najedl a pohodlně se uvelebil v křesle, které pro něj narychlo starý Větvička sbil, řekl: „Ve vesnici jsou asi zlí lidé.“

            Starý Větvička jen mávl rukou: „To víte, že jsou, je to tam samý udavač. Zrovna včera tam taky udali jednoho, co neměl covid apartheid pas, zrovínka jako ty. To víte, lidi jsou posraní až za ušima, když je to stanné právo.

            Ale copak to jde, odmítnout pomoc bližnímu?

            Já se ti, kamaráde přiznám, já už toho mám taky plný zuby. Ale nejvíc mě sere to ponížení a bezmoc, to je ještě horší než za komunistů. Jasně, zavírali jsme disidenty, ale ti disidenti podepsali Chartu, to byla jejich svobodná volba, nikdo je k tomu nenutil, sami se rozhodli, že z nich budou ztroskotanci.

            Jenže teď nemáš na výběr, kamaráde, to není, jak za nás!

            Tak třeba my, tady s mámou.

            Děti jsou ve světě a jinak než autobusem se do města, do Lidlu, víš, nedostaneme.

            Tak jsme se museli nechat naočkovat, abychom mohli do Lidlu. Chtěl jsem, aby mi dali Sputnik, ale řekli mi, ať jsem rád, že mě nezavřeli. A když nemáš covid apartheid pas, tak nemůžeš ani emigrovat do Maďarska, tam tě prý naočkují klidně i Sputnikem.

            Sere mě to všechno, ani nevíš jak!“

            „Je to tak, jak říká tady táta, pane Ladik,“ přikývla smutně stará Větvičková a pokračovala, „co je nám platné, že jsme byli teď na dovolené v Karbiku, když nejsme svobodní?

            Neudáváme sice, jako jiní, ale vzepřít jsme se nedokázali, jako vy, pane Ladik.

            Vy nemáte nic, a proto jste svobodný, o všechno vás připravili a tím z vás udělali toho nejbohatšího člověka, protože svoboda je to nejcennější, co můžeme my lidé mít.

            Ani nevíte, jak se stydíme sami před sebou!

            Ale co máme dělat, když nás bez covid apartheid nepustí ani do autobusu?

            Ale vy si hezky vykračujete, netrápíte se tím, že nepoletíte do Karibiku, máte to v hlavě už tak nastavené, víte, že tam, kde je svoboda, nejsou žádné zdi, žádné mříže, ale my se o tu svobodu sami připravili.

            My jsme jen zbabělci, docela obyčejné hnidy, ale vy jste, pane Ladik, hrdina, nebo ani ne hrdina, vy jste nadčlověk!

            Miluji toho, kdo je svobodného ducha i svobodného srdce: tak jest jeho hlava jen vnitřnostmi jeho srdce, srdce ho však pudí k zániku a proto vás miluji, pane Ladik!“

            Po tomto vroucím vyznání staré Větvičkové, promluvil opět starý Větvička: „Jsi tulák, víš toho mnohem víc než my, všecho ti sebrali, i ten řidičák, aby tě učinili svobodným.

            Řekni mi, je to pravda, že NATO už brzy napadne Rusko, a že v Praze to bude jako v Kyjevě?

            Chtěli jsme se podívat ještě do Oděsy, na Židy víš, ale jestli bude válka...“

            „Bude válka. NATO napadne Rusko, a proto Rusko zaútočí na Kyjev, aby se mohlo bránit, a v Praze to bude jako v Kyjevě,“ přikývl vážně tulák.

            „Nu je-li to tak, tak je všechno špatné pro něco dobré, jen to mne mrzí, že ruský lid se zase obětuje pro naši svobodu a my tady sedíme s rukama založenýma, kdybychom aspoň vyhazovali do vzduchu vojenské transporty NATO!

            Hanba mi, bývalému milicionáři, na to pomyslet.

            Pojďme už raději spát, ráno moudřejší večera! Třeba se ráno probudíme a venku už budou hřmít děla a než se nadějeme, budeme se objímat s mládenci z 56. výsadkové brigády, kteří nám zase přinesou svobodu,“ řekl starý Větvička a ustlal tulákovi vedle své manželky, sám si pak lehl v kuchyni na zem, na starou ovčí houni.

            V noci vtrhlo do domku přepadové komando a naložilo Větvičkovi, tak jak byli, do mrazírenského návěsu a odvezli je bez spravedlivého soudu neznámo kam, na základě prezidentského dekretu o potírání nenaočkovaných protistátních živlů, ten tulák, kterého u sebe nechali přespat byl totiž udavač, policejní konfident...

            Ale dlouho to už nebude trvat, někde ve vězení už sedí nový Nelson Mandela a covidový apartheid sám dožene lidi k tomu, aby proti němu povstali, protože svobodu, marná sláva, zájezdy do Karibiku nenahradíš. A až se tak stane, až apartheid padne, tak si v Koudelkových seznamech najdu jméno té svině, co má na svědomí Větvičkovi, nejhodnější lidi na světě a bůhví, že se jméno té udavačské svině dozví úplně všichni a pak se děj vůle boží, však on už se někdo najde, kdo vezme spravedlnost do svých rukou, aby smyl vlastní vinu...