Všechno bylo, jak má být.
Milostná předehra, dlouhá a jakoby nekonečná, vlastní koitus i milostná dohra, příjemně vláčná, nikoliv však zvadlá.
Když bylo potom, řekla Lída: „Co kdybychom si pustili nějaké video s Ladikem. Je to hlavní hrdina všech mých předmanželských vzpomínek.“
„Ladik je pašák!“ přikývl nadšeně Pavel.
Pustili si video s Ladikem.
Ladik stál u moře a vykládal: „Hodně jsem kritizoval Alexandra Grigorejevič Lukašenka a státní mafii, kterou vede. Ale když jsem se začal víc zabývat politickými tématy, začal jsem chápat, že dělá správnou věc a určitě ho respektuji.“
„Ladik je pašák!“ zvolal nadšeně Pavel a znalecky dodal, „je teď na Krymu, ne v krimu, poznal jsem to podle moře, přesně takové moře je u Jevpatorie, ten se má!“
„To je celý on!“ zvolala nadšeně Lída a pustila video znova, „všiml sis, že nemá na levém rameni žádný vpich? To znamená, že ho k tomu prohlášení nikdo nedonutil!
Prostě si zajel na Krym a natočil tam video, vůbec do něho nemuseli píchat žádné jedy, aby se přiznal!“
„Ladik je pašák!“ zvolal Pavel a vážně dodal, „víš, jednou bych se chtěl oženit a mít děti. A chci, aby děti mohly jezdit k moři a Ladik nám ukázal cestu, cestu ke svobodě, protože moře, to je svoboda.
Je to pašák!“
„Určitě se jednou oženíš a budeš mít děti a budeš s nimi jezdit k moři, až se skončí tahle pitomá biologická válka,“ pohladila Lída Pavla, načež se Pavel oblékl a odešel do práce.
Šel dnes na odpolední a ještě se potřeboval zastavit v nějakém kiosku na pivo, protože měl, co byl na očkování, stále větší žízeň. Klidně by vypil i celé Jaderské moře, kdyby nebylo slané, ale příjemně hořké a vychlazené.
To jed, který do něho vpíchli, začal účinkovat, rozkládal organismus, a Pavel měl před sebou maximálně už jen posledních padesát roků svého života, aniž by cokoliv tušil, natož souvislosti.