České zdravotnicví je polosocialistické peklo

Na článku M. Šichtařové o českém zdravotnictví mne zaujalo to, že jeho spoluautor, který byl jako lékař v Afghánistánu, vůbec netuší, jak se název této podivuhodné země správně píše. No, aspoň, že rozumí našemu zdravotnictví

                Lidé, kteří si myslí, že je české zdravotnictví skvělé, nebo že dokonce patří k nejlepším na světě, jsou jen neschopní hlupáci, kteří se ve všem spoléhají na stát. A výsledek toho se dostavil, paternalistický stát je uhnětl do amorfní jednolité hmoty, která je zbavená veškerých vlastních myšlenek.

            Není proto divu, že vám takový hlupák, který není schopně samostatně myslet, prohlásí: „České zdravotnictví je jedno z nejlepších na světě!“

            Prdlajs, muchomůrky bílé s octem!

            V Singapuru vám vypumpují žaludek, aniž by vám zároveň vypumpovali peněženku a vy šli do důchodu s prázdnou kapsou!

            České zdravotnictví, to je polosocialistické peklo, které i ze zcela zdravého člověka udělá živou mrtvolu.

            Ale abych si nekřivdil, i já jsem si dřív myslel, že je české zdravotnictví jedno z nejlepších na světě a že všichni, kteří v něm pracují, můžou mluvit o štěstí, že byli svým osudem vyvoleni právě k tomu, aby strávili desítky let v něčem tak báječném, jako je české zdravotnictví, ba dokonce jsem byl přesvědčen, že by se mnozí mohli od nás učit.

            Oči mi otevřel až Afghánistán. Já byl totiž v Afghánistánu. Na misi. Jako lékař. A až tam, uprostřed vysokých hor, jejichž jméno je mi dosud neznámé, vím jen to, že se ty hory nacházejí v Afghánistánu, jsem pochopil, co je české zdravotnictví ve skutečnosti zač.

            Totiž totální zmetek.

            Peklo.

            To bylo tak.

            Končil se další afghánský den a k nám na ošetřovnu přivedli nějakého místního seniora. Nebyl to ale jen tak obyčejný senior. Byl to stařešina jednoho místního kmene. Škrábl se o trn, když sháněl svoje kozy z pastvy. Jmenoval se Václav Klaus a z jeho tváře vyzařovala neskonalá moudrost.

            Vyčistil jsem mu ránu jodovou tinkturu, přikryl sterilní gázou a důkladně obvázal.

            „Hotovo, za čtrnáct dní přijďte na kontrolu,“ řekl jsem mu, když se probral z narkózy.

            „Dřív u nás nebylo zdravotnictví v takovém svrabu, jako teď,“ ušklíbl se stařešina, když spatřil na své ruce sněhobílý obvaz a dodal, „a víte proč?“

            „Proč?“ zeptal jsem se.

            „Protože u nás nebyl žádný stát a člověk tak nemusel chodit k žádným doktorům, protože ani žádní nebyli. Ale pak se začal budovat stát a se zdravotnictvím to šlo tady u nás v Afghánistánu hezky z kopce.

            Stát vybudoval nemocnice. Ale dopadlo to špatně. Já u toho byl. Ty nemocnice vůbec nefungovaly, protože je vybudoval stát shora. Prostě ten náš Afghánistán je krásná ukázka toho, jak selhává centrální plánování. Stát vybudoval nemocnice, ale ty nemocnice prostě nefungují.

            Z toho jasně vyplývá, že stát je zlo.

            Ty nemocnice měli vybudovat naší místní drobní podnikatelé usilující o zisk.

            Stát může postavit v Afghánistánu stovky nemocnic, dovézt sem tisíce lékařů z Česka, dát jim kurzy pastunštiny, ale myslíte, že tím získáte fungující zdravotnictví?

            Ani náhodou, milý hochu, protože polosocialismus nefunguje, diletantismus a korupce jsou nedílnou součástí každé státní správy.

            Nevěříte?

            Dám vám krásný příklad!

            Já byl nedávno v Ústřední vojenské nemocnici v Kábulu. Měl jsem nějaké problémy s tlakem, byl šíleně vysoký. Řekl byste, nejlepší státní nemocnice široko daleko, ale to byste nevěřil, jaké tam měli postele!

            Ty postele byly tak měkké, že se na nich vůbec nedalo ležet!

            Nějaký státní úředník je nakoupil a vůbec ho nezajímalo, že se na nich nedá ležet, protože žádný úředník nedokáže plánovat potřebné přístroje a zaměstnance a služby ve zdravotnictví jako stovky a tisíce malých podnikatelů motivovaných ziskem, ti by ty postele koupili takové, aby se na nich ležet dalo, takové, že by kvůli nim neutíkali lidé z nemocnic.

            Trh prostě nelze obelhat, milý hochu.

            Jenom trh se dokáže postarat o efektivní, moderní a levné zdravotnictví, to ti u nás v naší vesnici řekne každý.

            Já už bych tam, do té Ústřední vojenské nemocnice v Kábulu nešel ani za nic, protože jak stát začne nakupovat nemocniční lůžka, začíná katastrofa, umírají lidé.

            A proto miluju kapitalismus!

            Pravda nikdy jsem ho nezažil, ale podle toho, co jsem o něm slyšel, jedině v kapitalismu může zdravotnictví skutečně fungovat.

            Nechme lékaře léčit, přestaňme je danit, nechme nemocnice vydělávat a já ti, hochu garantuji, že tady v Afghánistánu budeme mít do týdne stovky nových nemocnic, protože to prostě bude díra na trhu, investoři se sem jen pohrnou!

            Já sám bych takovou nemocnici u nás na vesnici postavil a pak už jen rýžoval na porodech do vody, u nás má každá žena v průměru sedm dětí!

            To je, hochu, kapitalismus!

            A jak je to u vás?

            Taky jste u vás takoví blbci, jako u nás v Afghánistánu a nevolíte politiky, kteří by řekli, že budou deregulovat?

            Je vaše zdravotnictví taky takové polosocialistické peklo jako to naše, protože u vás není trh, který rozklíčuje, co potřebuje deset miliónů občanů, totiž především aby v nemocnicích nebyly měkké postele?“

            Stařešina se na mne zadíval a já pochopil, že až se z Afghánistánu vrátím domů, vrátím se do pekla.

            Do polosocialistického pekla, protože nejen v kábulské, ale i v pražské Ústřední vojenské nemocnici mají měkké postele, na kterých se nedá, kvůli socialistům a jejich impotentní ideologii, vůbec ležet, natož umírat.