Lidská zrůda Stavrogin není žádný Kristus!!!

Víte, co mne nejvíc děsí? Nejvíc mne děsí to, že jsou některá bezbožná individua schopna považovat, na základě své vlastní svobodné volby, takovou zrůdu, jako je Stavrogin, za Krista!!!

            Jsem nemocný. Jakási choroba zachvátila můj organismus a já už třetí den ležím na lůžku, ani zvednout se nemohu, jak jsem slabý. Ležím, ležím, ležím a konce to nemá.

            „Kolik je hodin, Fjoklo?“ zeptám se posluhovačky, když procitnu ze svého chorobného polospánku.

            „Půl osmé,“ odpoví mi Fjokla.

            „Snad jsem nespal celý den!?“ zhrozím se.

            „Kdepak pak, pane. Spal jste sotva půl hodiny. Bylo sedm hodin, když jste se mne ptal, zrovínka jako teď, kolik je hodin,“ odpoví Fjokla a zeptá se, jestli něco nepotřebuji.

            Spal jsem půlhodiny a připadalo mi to, jako bych spal celý den!

            Ta proklatá choroba úplně změnila moje vnímání času. Zpomalila jej, proměnila v hustý med, který pomalu vytéká z převržené sklenice (když jsem byl malý, převrhl jsem jednou sklenici medu, hustého a tmavého, který vytékal zrovna tak pomalu). A mne proměnila v mouchu, která se do toho hustého sladkého medu chytila.

            Jako by mne ta choroba přibližovala věčnosti, jako by si můj mozek začal, pod vlivem choroby, uvědomovat, že to, co považujeme za náš svět, je jen nátěr na věčnosti, který teď oprýskává, a já si tuto věčnost začínám uvědomovat.

            Půl hodiny mi připadalo jako celý den!

            Ale to musí být teprve začátek, až mi jedna jediná sekunda bude připadat jako celé staletí, co si počnu?

            Možná to bude po smrti vypadat právě tak. nic se nezmění, budu dál ležet na lůžku ve svém pokoji, slabý, neschopný se zvednout, jen čas se zastaví, přestane existovat, všechen pohyb ustrne, protože je-li bůh nehybný hybatel, pak i v jeho království musí být všechno nehybné!

            „Opravdu jsem nespal celý den, ale jen půl hodiny?“ raději se ještě zeptám Fjokly.

            „Copak jsem Ďábel, aby vám lhala,“ řekne Fjokla a já se otřesu hrůzou.

            „Ďábel! Už je to tady zas!“ zatřeští mi v hlavě.

            Totiž, abyste věděli, blouzním. Blouzním pod vlivem té choroby, která mne má ve své moci. Možná i Fjokla, která mi odpovídá na můj dotaz ohledně času, je jen blouzněním.

            Proč by jinak mluvila o Ďáblovi, proč by se o něm zmiňovala?

            Jistě blouzním i teď, vůbec není půl osmé!

            Ale nejde o to, kolik je hodin, to je to na mém blouznění to nejmenší. Vidiny, které mne pronásledují, jsou tak děsivé, že děsivější ani být nemohou!

            V těch mých vidinách, co teď mám, se mi totiž zjevuje Stavrogin jako Kristus!

            Ano, Kristus, který ke mně promlouvá, když blouzním, má Stavroginovu tvář a Stavroginovův hlas!

            A nejděsivější na tom je, že Stavroginova, tedy Kristova tvář, není zkřivena utrpením, ale tím nejodpornějším cynickým šklebem!

            Ostatně tak to taky začalo. Ta moje choroba. Byl jsem totiž u Stavrogina. Na návštěvě.

            Čert mi to napískal, abych tam šel!

            Šel jsem úplně někam jinam, a najednou, vidím, že stojím před domem, v němž si Stavrogin pronajímal celé jedno horní patro. Dům patří kupci Samsonovovi a je to jeden z nejhonosnějších domů v našem městě. A v tomto domě obsadil Stavrogin celé jeho horní patro. Stojím tedy před domem a říkám si, že když už jsem tady, tak zajdu za Stavroginem.

            Ale nevěřím, že to mohla být moje svobodná volba, připadal jsem si jako náměsíčný. Vstoupím tedy do Stavroginova bytu a Stavrogin mne přivítal, jako by mne už čekal.

            „No to je dost, že jdeš!

            Kde jsi, člověče, už jsem ti chtěl volat, jestli jsi nezapomněl, že máš přijít!“ zvolal radostně.

            Vůbec nebyla pravda, že jsem měl přijít!

            Ale než jsem se stačil ohradit, vzal mě Stavrogin za ruku a vedl do parádního pokoje.

            „Podívej, šampaňské se už se chladí. Vypijeme ho na tvé zdraví!“ ukázal na šampaňské, které se na stole skutečně chladilo.

            Šampaňské nesnáším a Stavrogin to dobře věděl.

            Ale zase než jsem stačil šampaňské odmítnout, měl už jsem v ruce plnou číš a Stavrogin pronášel přípitek: „Tak na tvé zdraví!“

            A sotva to dořekl, obrátil jsem do sebe šampaňské. Bylo příšerně studené, jako by to snad ani nebylo šampaňské, ale tekudý dusík, docela mi to spálilo hrdlo i útroby.

            „Ty vypadáš, hehe!“ zasmál se Stavrogin tomu, jak jsem se zimničně otřásl a s neskrývanou ironií dodal, „právě jsi vypil moji krev! Ale neměj strach, učinil jsi tak na moji památku!“

            Ta slova mě probrala k životu.

            „Strč si svoje šampaňské někam!“ vmetl jsem Stavroginovi do tváře a vyběhl od něho bez slůvka rozloučení.

            Přísahám, že kdyby ta rouhavá slova řekl dřív, nikdy bych to jeho šampaňské nevypil.

            Copak to jde, takto urážet Boha?

            Ale už cestou jsem cítil, že jsem nemocný. To studené šampaňské mi vůbec neudělalo dobře. Byl jsem v jednom ohni a tak se tak dovlekl domů, kde jsem okamžitě ulehl na lůžko a od té doby nevstal, nebo aspoň o tom nevím. Okamžitě mě začaly pronásledovat ty odporné vidiny, ve kterých se mi Stavrogin zjevuje jako Kristus!

            Musím poslat Fjoklu pro kněze, aby mi dal v mé chorobě duchovní útěchu!

            „Fjoklo, zajdi pro Otce Ondřeje!“ řeknu Fjokle, když se zase proberu a mám naprostou jistotu, že tentokrát není Fjokla jen vidina.

            „Už jsem pro něho chtěla zajít, křičíte, když o sobě nevíte, strašlivé věci! Musím se pořád křižovat!“ řekne Fjokla, pokřižuje se a odběhne pro Otce Ondřeje.

            Upadnu zase do blouznění a zase se mi zjevuje Stavrogin jako Kristus, v jehož království jsem se ocitl.

            Když se proberu, cítím, že v mém pokoji někdo je, ale jsem tak slabý, že se ani nedokážu nazdvihnout na rukou.

            „To jste vy, Otče Ondřeji? Sláva bohu, že jste přišel! Musíte mi pomoct!“ vydere se ze mě.

            „To jsem já. První i poslední,“ řekne host a není to nikdo jiný než Stavrogin!

            Zdá se mi, že zešílím!

            „Co mi chceš! Proč jsi přišel!“ vykřiknu, ačkoliv jsem nemocný.

            „Přišel jsem se podívat, jak se ti daří. Navštívit nejlepšího přítele, který je nemocný,“ řekne tím nejlíbeznějším hlasem Stavrogin.

            „Poslal jsem si pro kněze! Ne pro tebe!“ obořím se na něj.

            „Proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít ke kováři, hehe?!“ zasměje se Stavrogin tím nejodpornějším smíchem.

            „Lžeš! Ty nejsi Kristus! Zrůda jako ty nemůže být nikdy Kristus!“ vyskočím z postele a div Stavrogina nechytnu pod krkem!

            „Cheche! Já prý nejsem Kristus! A kdo tě právě zázračně uzdravil, ha? Před chvíli jsi ani nemohl otočit hlavu, jak jsi byl slabý a teď přede mnou stojíš a div mne nechceš zabít, hehe! A kdoví, možná jsem tě i vzkřísil, protože jsi byl mrtvý jako Lazar, haha!“ směje se Stavrogin.

            Opravdu před ním stojím, ačkoliv jsem byl nemocný a strašlivě slabý, a každá sekunda mého bytí mi připadala jako věčnost.

            „Nestojím o tvé zázraky! Jsi zrůda, nic víc!“ vmetu Stavroginovi do tváře.

            Ale ten se nepřestává smát.

            „Tak pán nestojí o mé zázraky, podívejme, hehe! Ale jak chceš ve mně uvěřit, když se obejdeš bez zázraků? Chceš ve mne uvěřit jen tak bez ničeho, hehe?

            Ne, kamaráde, ty první bys křičel, kdybych nedělal zázraky: ,Jestli jsi Kristus, učiň zázrak!‘

            Uzdravil jsem tě, možná i vzkřísil, ale přesto ve mně nevěříš, hehe!“

            Jsem spravedlivým hněvem celý bez sebe.

            „Nerouhej se! Zakazuji ti, aby ses rouhal! Zrůda jako ty, nemůže být nikdy Kristus! Rozumíš? Nikdy! Co ses vrátil, jenom jsi všechno u nás rozvrátil!

            Žili jsme tady u nás, v našem městě, v míru a pokoji, ve vzájemné shodě!

            Jenže ty jsi poštval bratra proti bratrovi, syna proti otci, snachu proti tchyni!

            Místo, aby se milovali, tak se navzájem nenávidí.

            To všechno je tvoje dílo!

            A kdoví, co jsi dělal celé ty roky předtím, kdy o tobě nikdo nic nevěděl, kdy na tebe tady všichni už skoro zapomněli!“ zařvu na Stavrogina.

            Ten konečně zvážní.

            „Přišel jsem, protože Kristus se musí vrátit, aby dokončil své dílo. A věř tomu, že to, co se o mě říká, je jen zlomek pravdy, že jsem dopouštěl ještě ohavnějších věcí, tak ohavných, že si to tvůj nedovzdělaný mozek nedovede ani představit,“ řekne Stavrogin.

            „Zrůdo! Zrůdo! Jsi ta nejodpornější zrůda, která kdy chodila po zemi!“ nezmůžu se na nic jiného.

            „Tak jest!“ zvolá Stavrogin a jeho obličej je tak vážný, až se mi z toho udělá nevolno, „jsem ta největší zrůda, protože Kristus musí být ta největší zrůda. Aby byl Kristus Kristem, musí být i tou největší zrůdou. Víš, bylo by jistě pěkné, kdybych byl takový, jak si mě ty, a tobě podobní naivkové,  malujete v těch nejrůžovějších barvách, kdybych byl toliko bezbranným beránkem, kterého s jásotem podříznete, abyste se mohli vykoupat jeho krvi.

            Ale bohužel to tak nejde, kamaráde. Mám-li na sebe vzít všechny vaše hříchy, a není jich málo, jen výčet všech tvých hříchů by vydal na pořádně tlustou knihu, protože čím je člověk tzv. zbožnější, tím více páchá hříchů, musím být zrůdou.

            Rozumíš tomu?

            Nerozumíš, ani rozumět nemůžeš.

            Ty musíš věřit v Krista, který je kvintesencí dobra a lásky, aby ses mohl holedbat, že jsi taky dobrý, abys mohl na sebe pyšně ukazovat: ,Já věřím v Boha, který je dobrý, proto jsem i já dobrý!‘

            Jistě, Bůh je dobrý, a proto musí být jeho Syn, to jest já, zrůda.

            Jenže ty v takového Krista nikdy nebudeš věřit!

            Ani v hodině smrti si nebudeš schopný připustit, že já, taková zrůda, jsem Kristus, protože by se to dotklo tvého jemnocitu, tvé ješitnosti.

Ale k čertu s tvým jemnocitem!

Když nějaký kněz spáchá totéž co já, pořád jej považuješ za kněze, protože je ,vysvěcený‘ a tedy nemůže být v jádru špatný člověk, neboť jej ,Bůh povolal ke službě‘, což si ovšem dotyčný vysvětlil tak, že může beztrestně páchat ta nejhnusnější svinstva.

Ale když se toho dopustím já, Kristus, tak jsem pro tebe zrůda, hehe!“

Stavrogin se zase rozesmál tím svým odporným smíchem. Měl jsem té zrůdy už plné zuby.

„Tak dost! To už přestává všechno! Nedovolím, abys tak mluvil. Nedovolím, abys takto urážel všechno co je mi svaté a především Boha! A když se mnou mluvíš, tak si sundej aspoň rukavice. To je základní slušnost, sundat si rukavice, když někam přijdeš!

Nejsem tvůj lokaj, abys se mnou mluvil a měl rukavice!

Sundej si je!“ vyjel jsem na Stavrogina, který si opravdu nesundal své jelenicové rukavice, což by muselo každého slušného člověka hluboce urazit.

„No tak, jestli ti ze všeho nejvíc vadí, že mám na rukou rukavice, tak si je samozřejmě sundám,“ řekne Stavrogin a sundá si rukavice.

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal!

„Co to je, proboha?!“ ukážu na odporně hnisající rány, které má Stavrogin na obou dlaních.

„Ale to nic není. Jenom takové škrábnutí,“ mávne rukou Stavrogin a najednou přiblíží ten svůj hnusácký obličej k mému, jak jen nejtěsněji to jde, „to mne jen mužici v jedné zapadlé gubernii ukřižovali na vrata.

A víš proč?

To bys nevěřil, hehe!

Ukřižovali mě na vrata, protože byli svatě přesvědčeni, že jsem Ďábel!

Já a Ďábel, hehe!

Jen si to představ, já a Ďábel, hehe!“ rozesměje se Stavrogin tím nejodpornějším smíchem, jaký jsem kdy slyšel.

Chci se na něj vrhnout, ale nohy se pode mnou podlomí a já se v bezvědomí sesunu k zemi.

Když se proberu, ležím v posteli a nade mnou se sklání Otec Ondřej, je cítit kadidlem a kolínskou.

„To jste vy, Otče Ondřeji?“ ptám se s úlevou.

„Ano, to jsem já, váš duchovní pastýř,“ přikývne Otec Ondřej a dodá, „když jsem přišel, ležel jste na zemi. Dali jsme vás zpátky do postele. Jste nemocný, musíte ležet. Mohu vám nějak pomoci?“

Zadívám se do dobrotivé tváře Otce Ondřeje, jež se na mne vlídně usmívá.

Jaký to markantní rozdíl mezi duchovním pastýřem, Božím služebníkem a tou zrůdou Stavroginem!

„Je Bůh, Otče Ondřeji?“ zeptám se kněze.

„Ne, Bůh není, Aljošo,“ odpoví mi kněz, nepřestávaje se vlídně usmívat.