Sociální lid si žádá socialistický lynč lékařů

Spousta lidí věří tomu bludu, že zdravotnictví bez tržních pravidel je prostě super. Ale neexistuje větší zvrhlost než centrální řízení a tvrzení, že máme njelepší zdravotnictví je ta nejodpornější lež. Je to lež jako veš!

            Nevěřte politiků, ani televizním seriálům!

            Lžou, jako když ECB tiskne ničím nekryté peníze!

            Věřte jenom mně!

            Věřte mi, když vám na rovinu říkám: „Nejmizernější ze všech povolání je to lékařské!“

            Nevěřte nikomu, kdo vám bude říkat, že hůř než lékaři jsou na tom ekonomové.

            Nejsou!!!

            Vím, o čem mluvím, protože jsem lékař a proklínám den, kdy jsem složil přísahu, že budu pomáhat lidem.

            Já vůl, já blázen, proč jsem se raději nevyučil instalatérem!

            Měl bych skoro tytéž prachy a svatý pokoj, nemusel bych každý den, každou hodinu, každou sekundu své lékařské praxe dívat na ten socialistický neřád všude kolem sebe, žádný sociální lid by na mě nepořádal sociální lynč na těch svých sociálních sítích, protože žijeme v socialismu!

            Opakuje se to každý den jako přes kopírák.

            Jsem sám v celé nemocnici, mám službu, sloužím už ani nevím, jak dlouho, můj život je jeden velký přesčas. Přivezou mi nějakého odřeného vesničana, prý spadl na kole.

            „Jak se vám to stalo, osobo?“ ptám se.

            „Pantáta jel z hospody, trochu si tam přihnul a spad na kole do škarpy, trochu se natloukl. To se může stát každýmu. Jsme lidi, ne stroje,“ odpoví místo vesničana rychle záchranář, na první pohled nesympatický člověk, klasické netáhlo, který by si v kapitalismu nevydělal ani na elektromobil.

            Něco mi tady ale nehraje.

            „Jak se vám to, stalo, osobo? Řekněte mi to sama,“ obrátím se na vesničana.

            „Jak říkáme. Nabumbal se a spal do pangejtu,“ rychle odpoví druhý záchranář, ještě odpornější než jeho kolega.

            „Držte hubu! Vás se nikdo na nic neptá!“ okřiknu je a obrátím se vesničana, „takže jste se ožral jak to prase a vymázl jste se na kole?“

            „Ano, tak to bylo,“ přikývne vesničan, klopě oči až k samotné zemi.

            „Dýchněte na mě!“ nařídím mu.

            „Co?“ podiví se vesničan.

            „Dýchněte na mě!“ zařvu na něho.

            Vesničan na mě dýchne a v jeho dechu není ani stopa po pivním odéru, o rumu ani nemluvě.

            „Jak to bylo!?“ zařvu na něho.

            Vesničan se podívá na saniťáky.

            „Na mě se dívejte! Rozumíte na mě!“ chytnu mu hlavu a otočím ji k sobě, „jak to bylo? Ale pravdu!“

            „No, jel jsem na kole, a náklaďák s kládama mě smetl velkou energií do příkopu,“ špitne vesničan a pak dodá, „ale tady ti páni od záchranky mi říkali, že to nic není!“

            Udělá se mi rudo před očima.

            „Já jsem lékař, já! Rozumíte? Já!“ zpražím nebohého vesničana, který ovšem za nic nemůže.

            „Hele, nedělejte z toho tyátr, pane doktore. Trochu se potloukl, to je celý. Tak my teda jako jedeme,“ zahlásí záchranáři a sunou ke dveřím.

            Jediným skokem dveře zatarasím vlastním tělem a chytnu ty dva chlapy pod krkem.

            „Co tady, proboha, chcete! Musíte jet jinam! Proč jedete sem?“ křičím na ně.

            „Hele, neblázněte, pane doktore. My přece nikam nemůžeme jet, protože nám končí šichta a my nejsme jak Šichtařová, abychom makali od rána do večera. Dobře víte, že nejbližší traumacentrum je vodcaď vzdálený dobře dvě hodiny jízdy a my máme taky svý rodiny. Nikdo nemůže po nás chtít, abychom tam jeli, když nám končí za půl hodiny šichta, to dá rozum,“ přiznají se bezelstně saniťáci ke svému šméčku.

            „Svině! Socialistické svině! Chtěli jste si ulečit práci, co? Paraziti! Odporní hnusní kolektivisté! Kdyby umřel Kim Ir-sen, diktátor, který zavraždil sta tisíce lidí a další milióny umořil hladem, tak budete hystericky plakat, že umřel váš milovaný vůdce! Je mi z vás na zvracení! Vaše rodiny jsou pro vás důležitější než lidský život!“ řvu na ty socialistické bestie.

            „Máte to marný, pane doktore. My máme prostě padla, mějte se,“ nedělají si bestie nic z toho, že mi chtěli hodit na krk člověka, který měl být úplně jinde.

            Sebrali se a odešli, protože mají padla...

            „Tak já taky asi půjdu, když mi nic není,“ přiloží poslední polínko pod kotel vesničan a chce taky odejít.

            „Nikam! Musíte do traumacentra! Rozumíte mi, do traumacentra!“ chytnu ho, ale pak se bezmocí rozpláču, „to by se v kapitalismu nestalo! V kapitalismu by se to nikdy nestalo! Panebože, proč není u nás kapitalismus?!

            Jak já je nenávidím, všechny ty socialisty, celé to socialistické peklo!

            V kapitalismu se nabídka i poptávka pořád mění.

Máte milióny subjektů hrajících tuto nekonečnou hru na posuzování svého užitku a porovnávání užitku s cenou. A pořád se hledá nové optimum a každý má své originální a jiné optimum. A pak uděláte hroznou věc. Zabráníte lidem, aby si koupili, co chtějí a za kolik chtějí, a vnutíte jim nějaké úřednické optimum. A pak uděláte ještě horší věc, oberete je násilím o peníze, pojmenujete tu krádež „daně“ a za takhle sebrané peníze jim úřednicky stanovené optimum zaplatíte a přidělíte.

A nakonec uděláte třetí strašnou věc: Donutíte všechny, kdo něco nabízejí, aby to dělali stejně (stejně špatně) a za stejnou cenu. A pokud se jim tahle nařízená a pro všechny stejná cena nezdá, prostě jim nedovolíte službu nabízet!

Zničili jste nabídku a vykastrovali nabídku, okradli lidi!“

Třesu nebohým vesničanem, který se marně brání: „Já s tím nemám nic společného, pane doktore, já jsem docela obyčejnej člověk, vždyť já mám jenom maturitu, jak bych tomu mohl rozumět?! Mějte, prosím, slitování, s obyčejným člověkem!“

Ale mně už není pomoci.

Polosocialistické zdravotnické peklo mne dohnalo na okraj propasti.

Pustím vesničanu a začnu mlátit hlavou do zdi: „Nebýt vás, zkurvených socialistů, byly by u nás ve městě nejmíň tři soukromé nemocnice a každá z nich by měla traumacentrum!

Nebýt vás, zkurevných socialistů, byli by saniťáci špičkově placení odborníci, kteří by brali stejně jako doktoři! Měli by motivaci pracovat přesčas, protože by jejich povolání bylo prestižní, v kapitalismu by nemohli být nikdy lemplové saniťáky! V kapitalismu by měli saniťáci tolik peněz, že by za ně skupovali prázdné byty po desítkách a tak rozmnožovali svůj majetek!

Jenže socialismus udělal ze saniťáků mizerně placené lemply a ze zdravotnictví peklo!

Ale v kapitalismu by lemplové zdechli hlady, nic by jim nepomohlo, že mají jakési poradenské ekonomické firmy, protože v kapitalismu platí, že buď makáš, nebo zdechneš!

Proč u nás není kapitalismus?

To by se kapitalisté o pacienty rvali, aby je mohli ošetřit ve své nemocnici co nejlevněji, já sám bych si takovou nemocnici založil a zaměstnal bych v ní ty nejlepší lékaře a nejlepší saniťáky, protože každý správný kapitalista ví, že investice do lidí se vždy vyplatí...“

Potlučený vesničan je už dávno pryč, ale já pořád lkám nad nesmyslností existence v systému, který nemá s kapitalismem nic společného...

A tak to chodí v našem zdravotnickém polosocialistickém zdravotnictví každý den.

Přivezou vám odřeného cyklistu a nechají vám ho na krku a vy se klidně můžete zbláznit. My lékaři vůbec nejsme bohové, jak by se mohlo zdát při sledování televizních seriálů, jsme jen otroci, ti nejposlednější otroci, socialismu, kteří jsou navlečení pro pobavení publika do bílých plášťů a kteří jsou dnes a denně sociálním lidem lynčovány socialistickým lynčem na těch jeho sociálních sítích, jen proto, že napíšete status, že kdyby platila skutečně tržní pravidla, tak by nemocnice nebyly plné arogantních simulantů a hypochondrů...