Dvourychlostní zdravotnictví pro chudé a bohaté jen kvete

Přiznejme si, že naše zdravotnictví, respektive naši lékaři (a nejen ti bez hranic) dokáží dělat za směšně malé peníze vskutku světovou medicínu!

            Zedníci jsou na tom nejlíp i za socialismu i za kapitalismu. Ale doktoři, a je to pravda svatá, jsou na tom dobře jen v kapitalismu, protože v socialismu dostávají za výjezd k pacientovi jen 60 korun navíc, přičemž, pro vaši představu, taková svačina, kterou si kupuje zedník, vyjde dobře i na 150 korun, nemluvě o meníčku za 300 korun na oběd, takové prachy jsou pro zedníka nic.

            Proto jsem se hlásil, jako všichni chytří lidé, na zedníka, ale nevzali mě. Neměl jsem známosti, takže jsem byl jen první pod čarou, tak mi nezbývalo jít než na doktora, ti taky chodí přece v bílém jako políři.

            Studoval jsem tedy medicínu, ale dobře věděl, že tím se rozhodně živit nebudu.

Mít v čekárně sto pacientů a každého důkladně prohlížet, být v ordinaci zavřený od rána do večera a ještě škemrat o hypotéku na novou ordinaci, dejte pokoj!

            Ordinaci jsem si sice otevřel, ale pacienti, kteří v ní sedí, jsou opravdu to poslední, co mě zajímá. Ty drobné, co za ně dostanu od zdravotní pojišťovny, když jim dám ibalgin, ty posílám rovnou na charitu. To, co mě skutečně živí, je vysněná zedničina, kterou jsem si sám osvojil po večerech, když jsem na stavbách okukoval zedníky a žíznivě vstřebával do sebe všechno, o čem si mezi sebou povídali.

            Nestěžuji si, beru si za hodinu práce tisícovku, takže vydělám víc jak mí kolegové doktoři, kteří se nejsou schopní naučit žádnému řemeslu. Ale někdy mám přece jen pocit, že jsem si na sebe upletl bič, protože si prostě musím chtě nechtě, připadat stejně jako každý obvoďák, který sedí v ordinaci.

            Tak například dnes ráno.

Zaběhl jsem na chvilku do své ordinace, abych vyřídil pár formalit spojených s výkonem své lékařské profese a taky rozdal všem lidem v čekárně rovnou ibalgin (proto jsem u pacientů oblíbený, protože u mě nemusí čekat, jinde jim sice taky dají ibalgin, ale musejí na něho čekat tři hodiny), a pak už jsem se chtěl věnovat zedničině, dodělával jsem koupelku u jedné takové paninky se sedmi děti, které všechny přede mnou kojila.

Ale nesedím v ordinaci ani pět minut a zazvoní telefon.

Zvednu a z telefonu se na mě hned vyvalí: „No, ehm... víte, pane doktore, tchyni se odloupl kus omítky, asi deset centimetrů čtverečních, má strach, aby se to nezvětšovalo, raději se přestěhovala k nám, celý týden se to zhoršuje a taky se jí udělala škvíra pod oknem.“

„Aha, víte, to může být nebezpečné, může být v ohrožení života, okamžitě volejte zedníka, já teď nemůžu přijít, mám tady plnou čekárnu a ve dvě hodiny musím na kongres,“ nezbývá mi než zalhat.

„Musíte nám to spravit, pane doktore! Jezdíte přece za pacienty,“ nedá se odbýt hlas v telefonu.

„Ale ano, praktický lékař samozřejmě navštěvuje pacienty v domácnosti. Ale na tuto věc se musí podívat skuteční odborníci, to znamená, vyučení zedníci, já jsem jen praktický lékař, že si na mě budete stěžovat na VZP? Tak si stěžujte, nemám jenom vás!“ odbudu zájemce o opravu omítky a položím telefon.

Ale ten zvoní zas.

Volá pan Ing. Řezníček, ředitel banky, taky pěkný případ. Zařídil mi, prevít jeden, hypotéku, protože jako doktor bych ji životě nedostal, a jako zedník samozřejmě nemám své příjmy jak prokázat, jestli mi rozumíte.

„Pan Řezníček? Maucta! Paní matinka potřebuje zasádrovat díru po hmoždince? Ve dvanáct bych mohl být u ní.  Že to potřebujete hned, protože deset hodin má přijít MUDr. Vavruša vymalovat byt? Ano, pokusím se přijet co nejdřív, maúcta!“ končím hovor.

No, to bude paninka se sedmi dětmi pořádně nasraná, že jí nepřijdu dodělat koupelku, ale tak to v socialismu chodí, že jsme si všichni rovní, ale někteří jsme si rovnější. Musí to chápat, je přece ekonomka, že je pro mě matinka pana Řezníčka důležitější, a ty její cecky na tom nic nezmění.

Cestou k paní Řezníčkové přemýšlím o svém životě. Kdysi jsem měl radost z toho, že ač doktor, živím se jako zedník. Když jsem postavil zeď, nebo opravil uražený roh, zalil mě takový pocit hrdosti, to nebylo jako předepsat někomu ibalgin. Ale teď si připadám jako otrok, tomu opravit kus opadlé omítky, tomu zasádrovat díru po hmoždince.

Myslel jsem si, že jako zedník si budu připadat za socialismu jako pán, a mám se nakonec jak ten doktor, jen otročím tak, že už mě ani ta tisícovka za hodinu, co si beru, netěší.

Von je totiž v tom socialismu, co teď máme, nejvíc bitej nakonec stejně obyčejnej člověk jako jsem já. Podle toho se socialismus taky pozná, že jsou v něm bitý vobyčejný lidi, jako já, nebo MUDr. Vavruša, který maluje pokoje a sám má tu svoji soukromou nemocnici začouzenou jako udírnu, jak nedá u cizejch lidí štětku z ruky.

Von by totiž za kapitalismu, kdyby u nás existoval a fungoval, nebyl žádnej nedostatek zedníků, ani malířů pokojů, protože by fungoval trh. Každej by chtěl dělat zedníka, aby moh brát tisícovku za hodinu, a tím, by se podle ekonomickejch zákonů, jak mi o nich vykládala ta paninka, co už jí dva měsíce dělám koupelnu, vyrovnala nabídka a poptávka.

Jenže protože máme socialismus, tak se na zedníky dostanou jen ti, co maj známosti a tak ostatní musej dělat doktory. A zedníků a vůbec řemeslníků je proto málo. A proto jsem bitej jako pes, proto se od rána do večera nezastavím, proto stačím ráno sotva rozdat ibalgin a proto se ta paninka s těma sedmi děckama bude ještě dlouho mejt v škopku, protože je u nás ten pitomej socialismus, ve kterým je vobyčejnej člověk bitej jako guvernér ČNB vod všelijakejch ekonomek, když se rozjede tadleta spirála inflace a všechno je ještě víc v hajzlu, než bylo v hajzlu předtím.