Z hrozby druhého holokaustu si moudrý člověk blázny nedělá. Opravdu?

Z hrozby druhého holokaustu si moudrý člověk blázny opravdu nedělá, ale nějak ta neodvratná apokalypsa musí přece začít. Mohl by nám to říct třeba pan Stejskal, nebo si snad myslí, že nám v Písmu Svatém nebyla zjevena pravda?

            Boží vůle je nevyzpytatelná a jen blázen si myslí, že vidí Bohu do hlavy!

            A tak se stalo, řízením Boží vůle, že se papežem, 113. v celkovém pořadí, stal markýz de Sade, kdežto papež předcházející,  v pořadí 112., skončil v blázinci, takže si František I. s markýzem de Sade jen vyměnili svá místa, přesně tak, jak si to přál sám všemohoucí Bůh.

            Bylo právě po odpolední svačině, když 113. papež markýz de Sade vešel na uzavřené oddělení, v němž drželi Františka I.

            „Jak se daří nemocnému?“ zeptal se hromotluckého ošetřovatele.

            „Daří se mu dobře.

Tuhle mne pokousal, křiče u toho na celý náš, jinak tak tichý ústav: , A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha‘!“ odpověděl hromotlucký ošetřovatel a, ukázav markýzovi do masa rozkousanou ruku, dodal, „museli jsme ho dát do klecového lůžka, marná sláva, emeritní papež, nepapež.“

„Haha, ten starý brach ještě zdaleka neřekl poslední slovo,“ zasmál se tomu Svatý Otec de Sade a, posunuv si své papežské solideo ještě víc do čela, řekl, „jdu jej navštívit. Dáte mi klíč od jeho pokoje?“

„Zde je,“ podal hromotlucký ošetřovatel papežovi de Sade klíč od pokoje, v němž své pozemské dny nyní trávil emeritní papež.

„Vy, Vaše svatosti,  svatý Otče?“ zvolal radostně emeritní papež, když spatřil Svatého Otce.

„Ano, já, episcopus Romanus, vicarius Christi, archiepiscopus et metropolita provinciae Romanae, pontifex summus, servus servorum Dei, zkrátka a dobře markýz de Sade, k vašim službám, milý šílenče!“ přikývl markýz de Sade.

„To jsem rád, že vás vidím! Když mluvím s vámi, jako bych mluvil se samotným Kristem,“ zaradoval se František I. a nadšeně dodal, „ani nevíte, jak mi jde zdejší ústavní strava k duhu!

Dnes jsem měl meruňkové buchty a na zítřek jsem si objednal vinnou klobásu a šťouchané brambory, nejen modlitbami je živ člověk, ale i chlebem vezdejším, hehe!

Upřímně vám řeknu, ani Švejk se neměl tak dobře v blázinci jako já. Někdy mne dokonce napadne taková kacířská myšlenka, že ani v božím království mi nebude tak dobře jako tady, protože tady se můžu otužovat, otužování je tuze zdravé, ale mám strach, že v božím království žádná ledová voda není.

Co myslíte, Vaše Svatosti, Svatý Otče?“

Svatý Otec markýz de Sade si vzal dřevěné štokrle a přisunul si ho ke klecovému lůžku, v němž nyní dlel jeho předchůdce na Svatém Stolci.

Usednuv na toto štokrle, pravil Svatý Otec de Sade víc než dobře: „Právě proto jsem za vámi přišel. Abych vám sdělil tu báječnou novinu. Myslím, že byste to měl vědět.“

„Jako novinu?“ zbystřil nebohý šílenec v klecovém lůžku.

„Tu nejlepší možnou,“ culil se Svatý Otec de Sade.

„Finis?!“ zvolal šílenec a ještě několikrát to zopakoval, „finis, finis, finis?!“

„Jo, finis. Vypadá to tak,“ přikývl Svatý Otec de Sade.

„Kristus přišel? Opravdu přišel? Kde je? Mohu s ním mluvit? Tak jsem se přece jen dočkal!“ jásal šílenec.

„Ne tak zhurta, milý příteli, všechno má svůj čas,“ promluvil vlídně Svatý Otec de Sade ke svému předchůdci, sundav si z krku svůj zlatý kříž, „Kristus zatím nepřišel. Ale je to na dobré cestě. Zatím je zničený Stát Izrael, a tím pádem i Jeruzalém. Kristus tady musí být cubydup, tedy pokud Zjevení sv. Jana není zjevenou pravdou, ale zjevenou lží.“

Slova Svatého Otce de Sade však měla na nebožáka v klecovém lůžku prazvláštního účinek, neboť dle všeho dostal silný záchvat skepse.

„Říkáte, že Stát Izrael je zničen? Tomu nevěřím, to není možné! Vždyť Stát Izrael zničil přesnými, chirurgickými zásahy všechna íránská jaderná zařízení. Těch pár lidí, co přitom zahynulo, nestálo ani za řeč, vždyť to byli špinaví Íránci, perští psi, nebyli to Židé.

Jak by tedy mohl být Stát Izrael zničen?“ zvolal šílenec a zoufale se zadíval na Svatého Otce de Sade.

„Docela jednoduše, milý příteli,“ usmál se Svatý Otec de Sade a pokračoval, „Bůh ví, co dělá, není blázen jako vy, a co dělá, to dělá vždy dobře, taková je jeho zásada a podle toho se taky pozná. Ďábel je Zlo, ale Bůh je dobro, ergo vše dobré musí pocházet od boha, tedy vše, co se děje na tomto světě je dobré, protože není nic víc než bůh, který stvořil tento svět, a tak dále, a tak dále, to víte přece sám vy nejlíp.

Ale abych to dokončil. Stát Izrael samozřejmě zničil Íránu všechna jeho jaderná zařízení, a těch pár mrtvých Íránců opravdu nestojí za řeč, hlavně, že zabránilo druhému holocaustu, tedy zápalné oběti, na kterou si ???? potrpí stejně tak, jako si já potrpím na bičování.

Jenže kdo s čím zachází, tím taky schází!

Byla to nesporně vůle boží, že Stát Izrael se zničil vlastními jadernými zbraněmi. Prostě jim to tam bouchlo. Dnes ráno. Dle všeho to tam odpálil sám ????, inu jakáž pomoc?

To je tak, když se namísto víry v Boha se upřednostňuje uctívání modly, zde Státu Izrael, jejížtvářlze stanovit a jejíž původ je známý, protože ji sami zhotovujeme. Před modlou nehrozí možnost nějakéhopovolání, které odvádí z vlastních jistot, protože modly nemají ústa a nemluví.

Chápeme tedy, že modla je záminkou k tomu, abychom se sami postavili do středu realityklaněním se dílu vlastních rukou.Člověk, kterýztratil základní orientaci, ježdává jednotu jeho existenci, rozplývá se v mnohosti svých tužeb, odmítáčekat načas zaslíbení a rozpadá se na tisíce chvil svých dějin.

Proto je modloslužba, uctívání Státu Izrael, vždycky polyteismem, bezcílnýmpohybem od jednoho pána ke druhému. Modloslužba nenabízí cestu, nýbržmnožství stezek,které nevedou k jistému cíli a spíše vytvářejí labyrint.

Kdo se nechce svěřit Bohu, musínaslouchat hlasůmčetných model, které křičí: ,Svěřse mi!‘

Já to říkám pořád, co jsem Svatým Otcem. A tady to máme, prosím! Starý Jeruzalém je zničen i se všemi Araby, díkybohu, a Kristus se objeví každou chvilku.

Biskup v bílém, který prochází mezi mrtvými těly mučedníků a nakonec pod střelbou padá k zemi zdánlivě mrtev, to jste přece vy, milý příteli.“

„Ano, to jsem já. Teď už to není třeba tajit. Finis, od této chvíle bude vše nové,“ vykřikl šílenec v klecovém lůžku a sevřev ve svých prstech jeho síť, začal nábožně recitovat, „ten, který seděl na trůnu, řekl: ,Hle, všecko tvořím nové.‘

A řekl: ,Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.‘

A dodal: ,Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem. Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt.‘

A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: ,Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.‘

Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha.“

Šílenec v klecovém lůžku recitoval dál, ale Svatý Otec de Sade se zvedl ze svého štokrlete a vyšel ven.

„Tu máš,“ podal hromotluckému ošetřovateli úplně nové dvoueuro.

„Děkuji, Svatý Otče,“ poděkoval mu hromotlucký zřízenec a zeptal se, „je Vaše Svatosti, Svatý Otče pravda, že je finis?“

„Jo, je to pravda,“ přikývl Svatý Otec de Sade.

„A jak dlouho potrvá ten konec, než bude všechno zase nové?“ zeptal se hromotlucký ošetřovatel.

„Potrvá přesně 120 dní,“ odpověděl Svatý Otec de Sade a měl pravdu jako vždy.