Proč nečinně přihlížíme tomu, jak na polsko-běloruských hranicích mrznou a hladovějí děti?

O utrpení dětí na polsko-běloruské hranici naše média tak nějak mlčí. Děti tam mrznou, mají hlad a zdravotní problémy. Nenávistné komentáře v diskuzi vítany!

            Kdo by neznal Standu?

            Standa měl spoustu přátel a to z toho jednoduchého důvodu, že byl vlastníkem nádherných malých bubnových kamínek, prostě bubínku. Čert ví, kde a jak je splašil, ale byla pravda, že ta kamínka dokázal rozžhavit během chvilky, když je napěchoval polínky z rozřezaných starých palet, která příjemně praskala.

            Ke Standovi se chodila ohřívat spousta lidí, to se ví, že se nikomu nechce doma mrznout, když má topení na plyn nebo elektriku.

            Ale pak jednoho dne našli Standu zavražděného, ležel na zemi s rozbitou hlavou a jeho kamínka, všemi milovaný bubínek, byla pryč.

            Řekněte mi, co je za hyeny, které nectí soukromé vlastnictví?

            Připraví člověka nejen o život, ale i o kamínka, u kterých se ohřívalo tolik lidí!

            Kdo záviděl Standovi, že je hezky v teple, zatímco venku je už třeba jen pět stupňů Celsia nad nulou?

            Na svoji poslední návštěvu u Standy si dobře vzpomínám, ostatně bylo to den předtím, než se stala ta strašná věc s těmi kamínky. Se mnou tam sedělo dalších asi pět rodin, všechno poctiví a slušní lidé, za které bych dal ruku do ohně. Kamínka příjemně hřála a venku se ještě dosud nesetmělo, všichni jsme cítili, jak nám dělá teplo dobře.

            „Copak nám je hej! My si tady sedíme hezky teple a v břiše nám ani tak nekručí, já měl třeba dnes na oběd kančí se šípkovou. Kančí prošpikujeme, osolíme, opečeme v pekáčku na zbytku slaniny a na oleji s máslem. Maso odložíme stranou a na tuku opečeme nakrájenou zeleninu a koření. Vrátíme maso, podlijeme vínem a čajem, přidáme 1 lžíci šípkového džemu, přikryjeme a pečeme v troubě doměkka. Během pečení, je-li potřeba, podléváme vývarem nebo vodou. Maso vyndáme, do omáčky přidáme další lžíci, nebo víc, podle chuti džemu, dochutíme a propasírujme nebo rozmixujeme. Bylo to moc dobré, to nepopírám.

            Ale co takoví uprchlíci na polsko-běloruské hranici?

            Kde se oni teď ohřejí uprostřed bažin?

            Chlad a hlad, to jsou jejich největší nepřátelé, skuteční mučitelé! Dnes v noci jsem se probudil a slyšel jsem plakat ty děti, co tam jsou s nimi, se svými rodiči. Jasně, nakonec se ukázalo, že to jsou kočky, ale já kvůli tomu neusnul ještě dalších deset minut.

            My, přátelé, vůbec nevíme, netušíme, co je hlad a bída, natož smrt! Jíst máme, co a u kamen se taky ohřejeme. Nechtěl bych být na jejich místě, opravdu ne!“ řekl jsem bůhví proč a pak ještě, úplně zbytečně, dodal, „ty žiletkové ploty jsou hrozně nebezpečné. Vždyť se o ně člověk může pořezat. Já se jednou pořezal při krájení chleba, nebyla to příjemná záležitost. Měl jsem na prstě asi centimetr dlouhou řeznou ránu. Díky bohu jsem nemusel na šití, ale znepříjemňovalo mi to život ještě hodně dlouho.

            Já bych ty žiletkové ploty zakázal!

            Copak to jde, aby kousek kovu, vlastně nepatrný plíšek, tak domrzačil člověka?“

            Po mých slovech se rozhostilo docela pochopitelně trapné ticho. I já zahanbeně hleděl do země, hned si uvědomiv, co jsem to řekl za hloupost, bylo slyšet jen praskání čerstvě přiložených polínek.

            „Tamty na hranicích by měli střílet. Rovnou bez milosti střílet,“ konečně promluvil Standa a nikdo mu nemohl říct za to ani ň, vždyť nás u sebe nechával, abychom se trochu ohřáli, „tamti na hranicích jsou snad savci jako my, ale tím veškerá naše příbuznost s nimi končí dřív, než ještě pořádně začala.

            Nedopustíme se ničeho špatného, když je zastřelíme, ba právě naopak. Jejich nebezpečnost spočívá právě v tom, že jsou zdánlivě bezbranní.

            Ale právě takto zdánlivě bezbranní lidé jsou nejvíce nebezpeční a nejvíce zákeřní.

            Kdyby nás napadli se zbraní ruce, neváhali bychom ani chvilku, bránili bychom se tomu nepřátelskému vpádu, palbu bychom opětovali, nelámali si hlavu s nějakým svědomím, byli bychom v právu.

            To, že ti lidé jsou bezbranní, neznamená, že nejsou naši nepřátelé. Jejich nynější vpád není o nic míň nepřátelský, než kdyby sem vtrhli se zbraní ruce. Ba právě naopak, jejich vpád je o to víc nepřátelský, oč více jsou bezbranní, protože jejich nejúčinnější zbraní je právě ona bezbrannost. Dobře vědí, že po nich nebudeme střílet, protože jsou bezbranní.

            A mají pravdu!

            Bojíme se toho, že bychom je mohli zmasakrovat víc než vlastní smrti, bojíme se toho, že s prvním mrtvým na naši hranici nás ti, kteří sem tyto uprchlíky označí za vrahy!

            A tak nás zahubí náš vlastní strach!

            Pravím vám, být to před tři sta lety, nepárali by se s nimi polští kozáci ani trochu, rozsekali by je na kusy a ještě by se přitom modlili Otčenáš a vzývali Pannu Marii!

            A my?

            Ech, škoda mluvit, jsme tak zbabělí, že si nic jiného ani nezasloužíme, abychom i my poznali bídu a hlad!“

            Všichni souhlasně pokyvovali, ale mě zas cosi zlého popíchlo, takže jsem musel říct: „Ale kdo je bude střílet, Stando?

Nemůžeš přece chtít po vojácích, aby stříleli bezbranné lidi, k tomu nejsou vycvičeni. Sám jsi to přece říkal, nebo já to aspoň tak pochopil, že zastřelit bezbranného člověka je mnohem těžší než ozbrojeného.

            Snad máš pravdu, snad jde o nepřátelský vpád, ale kdo ti rozstřílí ta malá děcka?

            Kdo, řekni?“

            „Kdo je rozstřílí?“ zeptal se Standa a pak zvolal, „Kristus přece! Kristus, který řekl, ab maličcí přišli k němu! Kristus rozstřílí naše nepřátele, jejich děcka, aby nás zachránil, Kristus vezme na sebe ten hřích, Kristus!“

            „Kristus! Kristus nás zachrání“ zvolali všichni.

            „Ano, jedině Kristus může střílet do bezbranných lidí, aby nás zachránil. Máš pravdu, Stando,“ přikývl jsem.

            „Já vím,“ řekl Standa a usmál se, „ale s těmi ploty máš pravdu zase ty. Jsou opravdu nebezpečné. Dnes je stavíme na svoji obranu, ale zítra budou bránit nám, abychom odtud utekli. Green Deal nic dobrého nepřinese, ostatně to nynější sucho je předzvěstí nadcházející doby ledové, a doba ledová, to je neúroda a hlad a nedostatek toaletního papíru a taky menstruačních vložek!

            Naše děti budou hladovět a mrznout, ale my se odtud nedostaneme, protože nám v tom budou bránit žiletkové ploty, které jsme si sami postavili. A když se odtud přece jen dostaneme, tak nás někde rozstřílejí, protože sami budou mít málo, protože budou v právu, jako jsme teď v právu my.

            A bude to již brzo, již brzy bude Evropa bezuhlíková, protože každý bude odtud utíkat, i beznozí, takové tady bude peklo!“

            A to byla Standova poslední slova, která jsem slyšel, že to tady bude peklo.

            Ráno ho našli zavražděného (navíc s covidem) a jeho kamínka jsou fuč v tu nejnevhodnější chvíli, na sociálních sítích se už delší čas spekuluje, že noční teploty brzy spadnou pod nulu, ale kdoví, třeba jsou to jen zase nějaké dezinformace, které nás mají vystrašit, zrovna dnes jsem jeden takový email dostal, že se má příští týden tvořit na silnicích námraza...