Prezident za sklem

Naše historie je pestrá. Měli jsme prezidenta Osvoboditele, měli jsme prezidenta Budovatele, měli jsme prvního dělnického prezidenta, měli jsme prezidenta vlastizrádce, měli jsme prezidenta zloděje a teď máme prezidenta za sklem

            V nynějších časech, tak nejistých a turbulentních, se nám nabízí, krom jiných zážitků, i neopakovatelný zážitek z přímého pozorování podivuhodné metamorfózy pana prezidenta, jehož mandát je mnohem silnější než mandát jakéhokoliv jeho předchůdce, včetně Masaryka, protože ani Masaryk nebyl nikdy zvolen přímým hlasováním a jednou, v samotném počátku své prezidentské kariéry byl na hradní stolec dosazen pouhopouhou aklamací, tedy byl jeho tehdejší prezidentský mandát vůbec nejslabší.

            Metamorfóza, o níž je řeč, začala před několika lety, i když nejspíš její kořeny sahají hluboko do minulosti. Není vyloučeno, že ve své skryté podobě probíhala již v těch časech, kdy se pan prezident procházel po březích Labe ve svém rodném městě a snil o spojení této řeky s jinými řekami, konkrétně Dunajem a Odrou, a vždy večer, už v polospánku, o tom vyprávěl své mamince, jak to děti dělávají.

            V čase, kdy přestávaly panu prezidentovi sloužit jeho nohy, nešlo si nevšimnout, jak naopak bytní a rozkvétá jeho hlava.

            „Nohy má špatné, ale hlavou má dobrou!“ všiml si tehdy i náš obecný lid této zjevné spojitosti.

            A vskutku tomu tak bylo!

            Nohy panu prezidentovi již nesloužily tak, jako za mladých let, ale jeho hlava nápadně zkrásněla, zcela zjevně se osamostatnila od těla, a, ač je na něm dosud nasazena, začala žít svým vlastním, zjevně niterným životem. Zmohutněla vnitřně natolik, že musí být nachýlena trochu na stranu, ale to jí jen přidává na monumentálnosti, ano, tato hlava stala se sama o sobě uměleckým artefaktem lidské evoluce.

            Ostatní tělo pana prezidenta jako by přestalo existovat. Pan prezident stal se jen toliko hlavou, která však s postupným, a zdá se, že zcela zákonitým, chřadnutím organismu pana prezidenta nabývá naopak na síle, čím víc slábne tělo pana prezidenta, tím více sílí hlava pana prezidenta.

            Věda zatím nemá pro tento jev žádné vysvětlení, ale záleží snad na tom, jak to všechno vysvětlit, je-li skutečnost tohoto pozoruhodného jevu zcela nepopiratelná?

            Jistě, pan prezident sedí nyní na vozíku. Ale my nevidíme vozík, ani notně již zchátralé tělo pana prezidenta, my vidíme jen jeho hlavu, která přitahuje veškerou naší pozornost, hlavu, která se stala symbolem naší státnosti, hlavu, jejíž výraz vyjadřuje vše podstatné a důležité, výraz, který je nejpovedenějším, protože bezeslovným, bonmotem pana prezidenta, výraz, jenž prostupuje vším, co tvoří naší státnost, včetně Ústavy, kterou tak uctíváme, už jen kvůli článku 66, ten známe nazpaměť

            Čekáme-li nějaké veřejné vystoupení pana prezidenta, už nečekáme nic jiného než jen veřejné vystoupení jeho hlavy. Tělo, z něhož tato hlava vysála vše dobré, je již nepodstatné, podstatná je toliko hlava. A není-li proces chřadnutí toho, co kdysi bývalo tělem pana prezidenta, přesto stále ještě u konce, znamená to jen jediné, že jeho hlava, již nyní až metafyzicky monstrózní, nabude rozměrů ještě větších a myšlenky, jež se v ní rodí, stanou se již nepochybně zjevenou Pravdou, již bude tato hlava zvěstovat.

            Můžeme být právem hrdi na svého prezidenta!

            Vždy, když jdu kolem výlohy řeznického krámu, za jehož sklem je hlava pana prezidenta vystavována, smeknu zcela automaticky klobouk. Činí tak každý, kdo jde kolem. Nahlédne do výlohy a smekne klobouk.

            Smekne klobouk a řekne: „Bože, to je hlava!“

            Ta výloha řeznického krámu je plná nádherných masných výrobků.

            Ale ty nikoho nezajímají.

            Nikdo nikdy neřekne: „Bože, to je nádherná tlačenka!“

            Vedle hlavy pana prezidenta, olbřímí a s postupujícím časem více a více oduševnělé a nachýlené na stranu, jako by žádná tlačenka neexistovala.

            Ale přece jsem jednou do tohoto řeznického krámu vstoupil a zeptal se: „Máte, prosím, tlačenku? Jda kolem výlohy vašeho krámu, dostal jsem na ni chuť.“

            „Zajisté, kolik si budete přát?“ zeptal se řezník.

            „Tak půl kila,“ odvětil jsem a obrátil se od pultu směrem k výloze, aby se podíval na prezidentovu hlavu i zezadu.

            A tu jsem zjistil, že vidím před sebou týl a temeno zcela neznámého člověka!

            „Kam jste dali hlavu pana prezidenta!?“ zvolal jsem, otočiv se k řezníkovi, který právě krájel tlačenku.

            „Kam bychom ji dávali. Je pořád ve výloze,“ odpověděl řezník a dodal, „je to o tři deka víc.“

            Ale já na to řekl: „Ten týl, a to temeno, a ten chuchvalec šedých vlasů na něm, to je pan prezident?“

            A řezník mi odpověděl: „Ano, to je pan prezident, lidé se na to často ptají, kdo jiný by to byl? Máme ho ve výloze už tolik let, ze zadu je pořád stejný, to jen zepředu bytní. Ještě nějaké přání?“

            „Ne, děkuji,“ odpověděl jsem si a vzal si tlačenku.

            A když jsem vyšel ven, byla hlava pana prezidenta za sklem výlohy řeznického krámu zase o něco větší a zase o něco nachýlenější, vlastně byla už skoro ve vodorovné poloze.

            „Nová vláda jen tak brzy nebude. Vždyť ta hlava už skoro leží, a je tak těžká, že se nedá zvednout ani jeřábem, zase ožral jako to prase, na co ho tam pořád mají?“ prohodila jakási žena, která šla kolem.

            „Snad, snad nová vláda nebude jen tak brzy.

            Ale kdo potřebuje novou vládu, kdo po ní touží?

            Nemáme již tolik let novou vládu, proč bychom ji měli mít nyní?“ chtěl jsem říct té ženě, ale ta už zmizela ve dveřích řeznického krámu.

            Tlačenku jsem si dal s octem a cibulí. Byla fakt skvělá, tolik roků už chodím kolem toho řeznického krámu a vůbec netuším, jaké vzácné a chutné drahokamy se v něm skrývají před mým trávicím traktem, kdoví třeba jednou dojde i na tu hlavu v jeho výloze...