Letošní advent jako jedinečná příležitost k inventuře vlastního nitra

Jako každý rok, i letos v tomto požehnaném adventním čase (i když se musíme obejít bez svařáku na vánočních trzích) dělám inventuru ve svém vlastním nitru, kde to za celý rok vypadá už jako v Augiášově chlívě plném prasat

            Zimní Slunovrat se blížil a strom, pod kterým seděl Sidhárta, nebyl ověšen blikajícími svítícími cetkami, jak je to zvykem u pohanských národů, jež oslavuji zimní slunovrat právě takto, totiž že všechno možné, včetně svých baráků, ověší blikajícími cetkami, aby tak demonstrovaly svoji naději v to, že se po zimním slunovratu opět začne na tomto pozemském světě prodlužovat den.

            Strom, pod kterým seděl Buddha, vypadal tak vedle těchto pohanských stromů jako chudý příbuzný, jako prostý chlév vedle honosných paláců a přece mi byl mnohem bližší než všechny ty blikající sračky, které dělají z mystického svátku slunovratu rovněž naprostou a totální sračku.

            „Tyto čtyři týdny, co zbývají do zimního slunovratu, věnuji každý rok, pořád dokola, něčemu, čemu říkám inventura nitra,“ řekl jsem Siddhárhovi, sedícímu pod tím neblikajícím stromem a pokračoval, „jak vypadá tato inventura nitra?

            Vypadá tak, že každý z těchto čtyř týdnů, které zbývají do zimního slunovratu, zasvětím jedné ze čtyř ušlechtilých pravd, které jsi nám zjevil, milý Siddhártho.

            Nejvíc se samozřejmě těším na čtvrtý týden, kdy se věnuji, pravdě o stezce vedoucí k zaniknutí utrpení, protože kdo by chtěl trpět?

            To se pak sám sebe, tento poslední týden, ptám: ,Mám správné chápaní? Dokážu pochopit utrpení, jeho zaniknutí?

            Mám správné myšlení? To znamená, dokážu se oprostit od žádosti, zlovůle, od krutosti?

            Mám správné konání? To znamená, dokážu se vyhnout zabíjení a braní toho, co není darováno, vystříhat se nepříslušných pohlavních styků?

Snažím se správně? To znamená, vzbuzuji v sobě vůli vyhnout se vzniku zlých, škodlivých stavů mysli? Vzbuzuji v sobě vůli překonat zlé, škodlivé stavy, které ve mně již vznikly? Vzbuzuji v sobě vůli vyvinout blahodárné stavy, které ve mně ještě nevznikly? Vzbudí v sobě vůli uchovat si již vzniklé blahodárné stavy, aby je nezanedbával, ale přivedl k růstu, ke zrání a dokonalému rozvoji?

A tak dál, a tak dál!‘

Tak se ptám sám sebe při inventuře nitra v poslední týden před zimním slunovratem, a díky tobě, Siddhártho, si na všechny ty otázky můžu odpovědět kladně.

Ó, jak jsi veliký a ušlechtilý, Siddhártho!

Ač královského rodu, ve svých třiceti letech ses vzdal všeho, odešel z rodného královského paláce, opustil svůj domov a začal duchovně působit, abys v pětatřicátém roce svého života dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů!

Svým příkladem nás nabádáš, abychom neuvízli na půli cesty, tedy abychom ztratili svou prostotu a nedosáhli moudrosti.

Jen člověk prostý a moudrý je schopen v sobě nalézt opravdový pokoj!

A to jsi ty, milý Siddhhárto!

Proto ses stal zakladatelem jedinečného směru, na první pohled naivního až bláznovského a svým morálním imperativem stále přitažlivého pro ty, kteří hledají svůj smysl bytí zde na Zemi, kteří, díky tobě, uvěřili, že i veškeré utrpení může být konečné, a že lze dosáhnout spásy, to jest, že lze přijít do říše nestvořeného, ve které není ani vznikání, ani nezanikání, ve kterém nejsou žádné proměny, do říše, která není z tohoto světa, který byl stvořen a proto je pomíjívý!

Tys to byl, milý Sidhárto, který jsi na otázku, zda je možné dojít na konec světa pěšky, odpověděl: „V tomto šest stop vysokém těle s jeho vnímáním a vědomím je obsažen svět, vznik světa, konec světa a stezka, vedoucí ke konci světa!“

To nelze přece chápat, jinak, že ty, respektive, každý člověk, to jest. Každá bytost, jež si uvědomuje sama sebe, je alfou i omegou, prvním o posledním, koncem i počátkem!

Ty jsi nám ukázal, že vyhasnutím žádostivosti dojde k probuzení, to jest ke vzkříšení k životu věčnému v říši nestvořeného!

Ono se ne nadarmo říká v prastarých posvátnýh hliněných destičkách, že Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý.

A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí!

 Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.

Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí. A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici!

Z toho jasně vyplývá, že existují tři těla, která tvoří trojic, tělo vyzáření, to jest tělo Otce, tělo blaženosti, to jest, tělo Syna, a tělo pravdy, to jest tělo Ducha svatého, a v této trojici není nic dřív nebo později, všechny tři těla jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba je všechny uctívat, kdo chce být spasen, musí takto o nich přemýšlet!

Ale nebýt tebe, milý Siddhártho, nikdy bychom se to nedozvěděli, a proto bychom ani nikdy nebyli spaseni!“

Byl jsem pyšný na tento svůj chvalozpěv, ale byl to sám Siddhhárta, který mě vrátil zpátky na zem.

„Zadrž svůj chvalozpěv,“ přerušil mne a, dál sedě pod stromem, mě uvedl do obrazu, „nejsem ten, za koho mne považuješ. Ten, za koho mne máš, teprve přijde. Bude mnohem větší než já. Bude sice taky rodu královského, jako já, bude to sice taky člověk, ale ne tak docela, ve skutečnosti bude Synem člověka a nebude mít kde hlavu složit. Vnese do zemského řádu, jako každý poblázněný revolucionář a neomarxistický aktivista, naprostý chaos a proto ho taky ukřižují. Ale on vstane všem před očima z mrtvých, a vystoupí na nebe, aby tam prožíval nebeskou blaženost, a tím ukáže miliardám lidem smysl jejich života tady na Zemi.

Ne já, ale On je tím, o kom mluvíš!“

Pozorně jsem naslouchal tomu, co mi Sidhárta říkal, a když domluvil, tak jsem vykřikl: „Vstane z mrtvých a vystoupí na nebe, aby tam prožíval nebeskou blaženost?

Tak to bude určitě samjaksan-buddha!

Předtím, než přijde na zem, narodí se v nebeském světě zvaném, kde bude čekat na příhodnou chvíli, aby se zrodil jako člověk a realizoval tak konečný cíl své cesty. Ve svém posledním lidském zrození bude mít dostatek moudrosti a vytrvalosti k tomu, aby byl schopen realizovat osvícení bez pomoci učitele. Po svém probuzení stráví zbytek života šířením nově objeveného učení. V okamžiku své smrti pak vstoupí do parinirvány. Vstupem do parinirvány je označována smrt každé plně probuzené bytosti, mysl i tělo se rozpadnou, aniž by došlo k novému zrození a je tak plně realizována absolutní pravda!

Tak to musí být a ne jinak!

Jen mi, milý Siddhárto, řekni, kdy se narodí!“

„Narodí se o zimním slunovratu. Letos ještě ne, ale čas do toho okamžiku zbývající uteče jako voda. A pak uplyne jako voda dalších dva tisíce let a lidé budou dělat před zimním slunovratem inventuru nitra, zrovna jako ty teď.“

„Není možná! Uplyne tolik let, celá tisíciletí, a lidé pořád ještě budou dělat před zimním slunovratem inventuru nitra!“ vykřikl jsem a bylo to vůbec poprvé, kdy jsem nevěřil tomu, co mi zjevil Siddhártha a nevěřil jsem tomu ani poté, co jsem si sáhl na jeho ušní lalůčky, abych se přesvědčil, zda jsou pravé.

Byly.