Přichází někdo silnější než já, on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm!

Z jakéhosi záhadného důvodu se dodnes domnělí křesťané polévají vodou, ty skutečné křesťany však hledejme úplně jinde než v kostelích, jak bylo řečeno a jak je psáno!

            Jan Křtitel zase křtil. Stál celý den po pás ve vodě, jako by neměl na práci nic důležitějšího. Byla ovšem už celkem zima a voda nebyla nejteplejší. Když večer Jan konečně vylezl na břeh, třásl se zimou a voda z něho crčela jedna radost, i rty měl promodralé jako nájemný nahý žebrák o Štědrém dni před kostelem.

            „Měl bys toho nechat, je už zima, budeš mít revma, nebo rovnou dostaneš zápal plic a nedožiješ se ani invalidního důchodu,“ domlouvala Janovi Salome, která mu k vodě přinesla suché věci na převlečení.

            „Už brzy toho nechám. Neměj strach. To moje křtění už bude brzy zbytečné, prostě na nic. Brzy přijde někdo, kdo nebude křtít vodou, ale Duchem svatým a ohněm,“ odpověděl Jan, cvakající zuby.

            „Už aby to bylo! Takový nerozum, být celý den ve vodě! Vždyť i ti Indové se koupou v Ganze jen jednou do roka, aby smyli své hříchy, uspíšili svoji cestu ke konci reinkarce na tomto světě a k dosažení nirvány. Četla jsem o tom tuhle na internetu, tuším, že to bylo na Novinkách. Ano, určitě to muselo být na Novinkách,“ řekla Salome a pokračovala, „ale ty si v té vodě imrvére, od rána do večera, celý rok!

            Nejsi žádný Venclovský! Už se na ty lidi, proboha, vykašli, ať se každý spasí sám, co je ti do nich, proč by sis měl huntovat kvůli nim zdraví?“

            „Co mám dělat, když jsem prorok? Musím křtít, i kdybych nechtěl, ne nadarmo jsem se na poušti živil jen stepními kobylkami a medem divokých včel.

            Ptáš, se, kde se na poušti vzal med divokých včel, když tam nic neroste?

            Prostě se tam vzal, celé dny jsme nedělal nic jiného, než hledal doupata divokých včel, hodně mi přitom pomáhal čich. Byl jsem jako medojed měl jsem i svou noru a v té odpočíva, když jsem právě nehledal něco k snědku.

            Odpočíval a činil pokání!

            Bez pokání není spásy, musíme litovat svých hříchů, tak je to!

            Když litujeme svých hříchů, litujeme sami sebe!

            A já se, tam na poušti, hodně kál, všude bylo ticho, nikde nikdo a já se kál, kál jsem se za všechno, co jsem kdy spáchal. Nebýt těch stepních kobylek, nejspíš bych pošel hlady. Napřed jsem jim ukousl hlavu, a pak snědl ten zbytek a pak se zase kál,“ vykládal Jan Křitel.

            „Někde jsem na internetu četla, že indičtí svatí muži žijí jen z prány. To je taková ta volná energie, která je k dispozici v podstatě všude, protože k nám proudí z kosmu,“ řekla Salome a podala Janovi suché oblečení, „prosím tě, nestůj tady jako tvrdé y a převleč se do suchého, na co jsem ti to přinesla?

            „Tam na poušti není skoro žádná voda, tam by se ani křtít vodou ani nedalo, tak jsem musel z pouště odejít, ale jestli si chceš pročistit hlavu, není na to nic lepšího než poušť,“ začal se Jan Křtitel převlékat, obnaživ své nádherně vyrýsované kosti špičkového askety, „ale křtít se taky musí. Jenže já můžu křtít jen vodou. Proto musím být celý den ve vodě. Ponořím lidi do vody, a oni přitom litují svých hříchů.

            ,Litujeme svých hříchů!‘ křičí i ti největší hříšníci a to mne naplňuje vnitřním uspokojením, to dává mému životu smyslu, vždyť jsem se narodil jako omilostněné dítě.“

            „Ty seš prostě vůl, starý nepoučitelný vůl! Ničíš si zdraví a přitom všichni ti, které křtíš, budou v božím království větší než ty, budou nad tebou ohrnovat nos, pohrdat tebou, protože jsi je, svaté, nutil, aby se přiznali ke svým hříchům, “ odplivla si Salome.

            A Jan Křtitel byl opravdu starý vůl, protože řekl: „No tak budou, hlavně když budou žít věčně, to bude pro mne ta největší satisfakce. Já nejsem nic, já se musím zmenšovat, protože ten, kdo přijde po mně, bude silnější než já. Musím se před ním sklonit, voda je míň než Duch svatý a oheň, kterým bude křtít On.“

            „Jo, to už jsi říkal,“ přikývla Salome a zamyslela se, „křest ohněm to chápu. V Indii taky mrtvé spalují, smrt tam ovšem chápou jako vrcholný okamžik života, smrt je tam čímsi jako vzkříšením. Položí mrtvého na pohřební hranici a oheň osvobodí duši, ta se tak vydá na další pouť.

            Jo, křest ohněm, to musí pochopit každý.

            Ale co je to ten Duch svatý?“

            Jan Křtitel pokrčil rameny: „To nevím. Vím jen to, že mám říct, že po mně přijde někdo větší, který nebude křtít vodou, ale ohněm a Duchem svatým. Jo, a ještě mám říct, že nebudu hoden mu zavázet řemínek u jeho barefootové obuvi.

            „Duch svatý, co by to mohl být?“ zahloubala se Salome, otáčejíc si kol prstu pramínek svých rusých kadeří, „že by to byla nakonec atmá?

            Že by Duch svatý byl skutečně atmá, tedy jáství, skrze které si uvědomujeme brahmu, totiž boha, protože atmá i brahma jsou totéž, tedy je atmá, nebo-li Duch svatý, bohem v nás. Takže budeme-li pokřtěni Duchem svatým, uvědomíme si sami sebe, to, docvakne nám, že jsme alfou i omegou, a tedy že máme podíl na bohu, neboť v božím království, neboli ve sféře bohů, nebude mezi námi a bohem žádného rozdílu.

            Co myslíš, může to tak být?“

            „Co já vím? Já jsem pouhý tlumočník Boží vůle, nic víc,“ pokrčil Jan Křtitel rameny.

            „No nic, budu muset zajet do Jeruzaléma do knihovny a půjčit si tam nějaké upanišady, jestli je to skutečně tak, nebo není. Půjdeš se mnou?“ zeptala se Salome Jana Křtitele.

            „Rád bych. Ale nemůžu. Musím zůstat tady a zvěstovat příchodem Mesiáše. Měl by přijít každým dnem,“ odpověděl Jan Křtitel.

            „Zase se budeš čvachtat v té vodě? Ale dělej si, co chceš, stejně skončíš špatně, to ti garantuji. Uvidíš, že si ti ten Mesiáš ani nevybere za učedníka, děláš Bohu jen blbce,“ řekla Salome a dodala, „a ty svoje smradlavé hadry si už per taky sám. Já na tebe zvysoka kašlu.“

            Po těch slovech se Salome obrátila a šla pryč od Jana Křitele, který stál nehnutě na břehu. A sotva mu Salome zmizela z dohledu, zahlédl jinou postavu, která přicházela ze stejného směru, kterým odešla Salome, kterou musela ona postava bezpochyby potkat.

            A když se ta postava přiblížila, poznal svatý Jan Křtitel, že se dočkal, že přichází ten, který bude křtít Duchem svatým a ohněm a najednou se náš nebohý prorok zastyděl, že je v suchém oblečení, jako by to byl ten největší hřích, přivítat Spasitele v suchém oblečení...