Zimní Slunovrat, katalyzátor světové války o teplo a elektřinu

Naše existence stává se dnes, v den zimního Slunovratu, nevymahatelným dluhem za otop a energie, a pak že je nemravné žít na dluh!

Žijete-li celý život na rovníku, sotva můžete přikládat zimnímu Slunovratu nějaký význam, nikdy nemůžete pochopit, jak důležitý mezník tento okamžik v dějinách každého kalendářního roku představuje. Je pak zcela pochopitelné, že v rovníkových oblastech nevznikl žádný skutečně významný a důležitý myšlenkový směr, který by dokázal reflektovat cokoliv jen trochu existencionálně podstatného.

Mohu se sice mýlit, ale je to velmi málo pravděpodobné, můj omyl je takřka absolutně vyloučený, lidé žijící na rovníku si dle všeho skutečně neuvědomují, čím zimní Slunovrat je, vždyť ho ani nikdy nezažili. Ale žijete-li severně od rovníku, čím výš, tím nepochybně líp, přistupujete k zimnímu Slunovratu docela jinak. Je to ten okamžik, ke kterému se upírají všechny vaše naděje, okamžik, jehož příchod očekáváte s rostoucím, těžko ovladatelným vzrušením.

Několik dní před příchodem Slunovratu nemyslíte již na nic jiného.

Cosi temného a iracionálního se ve vás vzpouzí a našeptává vám: „Vezmi rozum do hrsti a vzpamatuj se! Vždyť se v tvém životě nic nezmění!“

Málokdy se však stane, že tento falešný vnitřní hlas uspěje. Vše, celý kosmos směřuje k zimnímu Slunovratu, nezpochybnitelné zákony a zákonitosti, jež ho ovládají, nezdolně pracují ve váš prospěch, není možné, aby se se Slunovratem nic nezměnilo, aby nedošlo ke vzkříšení, obraznému i doslovnému, k němuž naše vědomí sebe samých neodvratně směřuje.

Tma je na vrcholu své moci, ale právě to je důkazem, že její vláda již dlouho nepotrvá. Její věčnost se už nemá jak stupňovat, dosáhla svého maxima a to je neklamnou předzvěstí jejího pádu. Právě ve chvílích největšího zoufalství a naprosté bezmoci je naděje, k níž upírají se všechny lidské duše vržené do chřtánu své vtělené existence, již zcela bezbřehou.

Právě v ty nejtemnější dny, dny, kdy je světla právě jen tolik, aby se temnota zdála být již zcela bezednou, navěky zvítězivší propastí, kdy zcela nepatrný paprsek světla, pohybující se na hraně vlastní existence, který okáže ještě proniknout do naší duše, jen umocní tu skutečnost, že kolem nás je jen tma a nic než tma, není snad nikoho, kdo by pevně nevěřil: „Již brzy to musí skončit!“

Naděje na to sílí a mohutní každým dnem, se kterým prohlubuje se temnota. Zdá se, jako by naše naděje byla živena právě temnotou, jako by tma, jež nás pohlcuje, byla živným substrátem, nebo rovnou podhoubím naděje, která nám umožňuje přežít i tu nejhlubší noc, kdy se jen v poledne se na pár nicotných sekund slabě rozední, aby vše zase pohltila tma tmoucí.

A s nadějí kráčí i její rodná sestra víra.

Věříme, že přijde Slunovrat, neboť pokaždé zatím přišel. Tato naše víra je tak pevná, že jsme za ni takřka ochotni položit třeba i svůj vlastní život.

Ale jak by neměla být pevná a neochvějná?

Vždyť gigantický vesmírný mechanismus, který naše mysl nedokáže ani obsáhnout, pracuje nezištně v náš prospěch, snad jen jeho naprostá a totální zkáza vzala by nám naději na Slunovrat, snad jen to, že by samotné Slunce přestalo existovat (ale copak může Slunce přestat existovat?), bylo by neklamným znamením, že letos se Slunovratu nedočkáme, že letos se naše naděje ukázaly planými...

Ale kdo by na něco takového jen v duchu pomyslel?

A pak ten den přijde, procitneme do něj s jasným a nezkaleným vědomím, okamžitě poznáme, že jsme se dočkali!

Tma, jež nás obklopuje ze všech stran, jako dosud, zdá se být stejně tak bezedná jako včera. Ale my dobře víme, že jsme se dočkali, že spásné světlo již nahlodává a leptá její příkrov, že brzy budeme ze svých tmavých hrobů vysvobozeni, že se víka našich rakví otevrou a my se opět nadechneme čerstvého vzduchu, naše zřítelnice se slastně smrští, aby nás uchránily před záplavou opojného světla, kterému budeme muset teprve opět uvyknout a v našich tepnách se rozproudí sladká míza.

Ptám se: „Co o tom mohou vědět lidé, kteří prožili celý svůj život na rovníku, jak mohou chápat naši takřka šílenou radost, když v tento den světlo zvítězí nad tmou?“

Nic nám nemůže zabránit, ani ty nejpevnější mříže, ani ta nejpřiléhavější svěrací kazajka, ba ani ten nejpřísnější lockdown, abychom se o Slunovratu vzájemně nenavštěvovali a stiskem ruku si neblahopřáli k naplnění naší naděje, abychom si na to všechno nepřipíjeli z jedné lahve tím nejlahodnějším konzumním lihem.

„Teď už bude jen líp!“ ujišťujeme se navzájem.

„To se ví, že bude! Na nový rok, o slepičí krok, na Hromnice o hodinu více!“ culí se i naši proroci, kteří tentokrát nehlásají konec světa, ale právě naopak, vlévají nám do žil ten nejprudší optimismus..

V našich tvářích zračí se nesmírná úleva, v našem pohledu lze číst veškerou moudrost věků, sami si připadáme jako sémě, které právě vzklíčilo a mnoho užitku přinese. Držíme se kol ramen, opájíme se vzájemnou pospolitostí, pevně přesvědčeni, že tak tomu už bude napořád, už nikdy nebude žádný letní Slunovrat, že naše hroby zůstanou již navždy osiřelé.