Bůh dnes přichází k člověku v podobě malého dítěte!

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Proto slavíme Vánoce i dnes, po tolika a tolika pronásledováních křesťanů, po všem boji proti Bohu a jeho dílu. Pokud jsme Božími dětmi, potud slavíme Vánoce opravdově!!

Nejsem blázen, jsem bůh.

Být blázen a být bůh, to je přece jen rozdíl, i když nepatrný.

Kdybych byl blázen, jakože nejsem blázen, bylo všechno to, co řeknu, jen výplodem mého chorého mozku. Ale když jsem bůh, jakož jsem bůh, tak je všechno, co řeknu Pravda, a to ne jen tak nějaká Pravda, ale Pravda zjevená.

Chápete?

To, co vám teď řeknu, není výplod chorého mozku, ale zjevená Pravda, které, chtě nechtě, musíte věřit, protože tato Pravda je zjevená mnou, bohem.

Tečka.

Tak máme zase Vánoce!

To se ví, že i já jsem tak trochu naměkko. To se ví, že i já jsem teď trochu zvolnil a, protože jsou ty Vánoce, reflektuji intenzivněji než jindy duchovní rozměr své, to jest boží, existence. Říkám duchovní, i když duchovní ve skutečnosti vlastně není.

Jsem bůh a tak nade mnou už nic jiného není, tak jaképak duchovno, když pro mne neexistuje žádné tajemství?

Ale i tak mám tyhlety Vánoce rád. Zmocní se mne vždy taková příjemná nostalgie, znovu si připomenu nejen ty veliké chvíle před dvěma tisíci lety (bože, jak to letí), ale i všechno to, co bylo předtím a ne že by toho bylo málo, vždyť jsem bůh!

Jsem bůh, a proto jsem nestvořený a věčný. Dobře si vzpomínám, jaké to bylo před stvořením světa. Tehdy neexistoval čas a tak jsem dlel v jakési hnilobné věčné nečinnosti.

„Sakra, jsi všemohoucí bůh, dělej už něco, stvoř něco, postav třeba zeď, upeč třeba chleba!“ vyčítal jsem si sám sobě, že nic nedělám, jen dlím v nečinnosti, i když bych jako všemohoucí mohl stvořit nekonečně mnoho světů v nekonečně krátkém okamžiku.

Jenže ono je těžko něco dělat, když je všude kolem vás nicota a věčnost, kde vám vůbec nic nechybí, protože jste bůh a bohu nemůže nic chybět.

A takto, v naprosté nečinnosti jsem existoval věčně. Nikde nic, jen já, nestvořený a věčný.

Ale pak jsem se jakýmsi zázrakem dokopal k tomu, že jsem přece jen stvořil svět.

„Budiž světlo!“ řekl jsem a bylo světlo.

A jak by nebylo, když jsem bůh a když řeknu, aby bylo světlo, tak světlo je, a vůbec nechápu, proč jsem to neřekl už mnohem dřív, vždyť je to tak jednoduché, ale já se pořád topil v té nečinnosti, až je mi z toho hanba.

Stvořil jsem svět za šest dní, trochu jsem si s tím, pravda, dal načas, prostě jsem si to chtěl užít, co bych z toho měl, kdybych stvořil svět jedním vrzem?

Taky jsem samozřejmě musel stvořit čas, abych mohl stvořit svět právě za šest dní, protože pro mne, jako boha, čas samozřejmě neexistuje. Ale jak jsem stvořil čas, už mi nic nebránilo, abych stvořil i pracovní týden a v sobotu byl se vším hotový, abych sedmého dne mohl odpočívat, i když mi nedalo stvořit svět žádnou práci, jsem přece všemohoucí.

No a taky jsem stvořil člověka. K obrazu svému, samozřejmě. Vdechl jsem do něj život. A taky se do něj okamžitě zamiloval, aby ne, když má takový pěkný hrudní koš. Člověka jsem umístil do ráje, který jsem vytvořil speciálně pro něj. Chlapa a ženskou. Aby tam spolu rozmlouvali o poezii, víře v boha a podobných povznášejících věcech zcela nazí.

Jenže ono se ne nadarmo říká: „Důvěřuj, ale prověřuj!“

A tak jsem zakázal lidem, aby pojedli ovoce ze stromů poznání dobrého a zlého, chtěje vyzkoušet jejich poslušnost.

Samozřejmě, že ho sežrali, protože lidé sežerou všechno!

Panebože, jak já se rozčílil!

„Nebudete žít věčně, budete chcípat na všechno možné, kdejaký nepatrný virus vás zabije, zmrdi jedni nevděční, táhněte odtud, dal jsem vám svobodu volby a vy ji takhle zneužijete, bič na vás, nic jiného!“ řval jsem na lidi a speciálně pak na Evu, pramáti, „a ty, děvko, jedna, budeš rodit v bolestech, chlap tě bude každou noc znásilňovat, strkat ti to svoje ztopořené péro kdoví kam, a ty to budeš muset snášet a přes den se nehneš na krok od plotny a děcek, tak prožiješ celý život, i ta blbá slepice bude chytřejší než ty!“

Neuplynula ale ani sekunda od okamžiku, kdy jsem vyhnal lidi z ráje a já už toho litoval.

„Já starý vůl, věčný a nestvořený, co jsem to udělal!? Vždyť já je pořád miluji, miluji je víc než sebe sama!“ bulil jsem jak malé děcko nad ztrátou milovaného člověka, kterého jsem vyhnal ze své blízkosti.

Ale co se dalo dělat?

Člověk byl na zemi, kterou jsem stvořil, ale já byl pořád u sebe v nebi. Jenže mě to neodolatelně táhlo za člověkem a tak jsem byl na zemi pečený a vařený, třeba jako hořící keř. Nakonec jsem s ním uzavřel starou smlouvu. Zavázal jsem se v ní, že když mne bude člověk uctívat, udělám pro něj něco tu a tam dobrého.

A smlouvu jsem poctivě dodržoval. Například sedm ran egyptských, na ty jsem dodnes hrdý, jak jsem vykiloval všechno prvorozené. Nebo vyhlazení mnoha pronárodů, za to se taky nestydím. Ale pořád jsem cítil, že to není jaksi ono. Že i když jsem na zemi přítomen, a já tam musel být přítomen a priori, protože jsem zemi stvořil, že tomu pořád něco chybí.

Ano, něco tomu pořád chybělo, i když v člověku pořád pulsoval můj dech, kterým jsem oživil tu kopku hlíny, z níž jsem ho uplácal.

„Naděje! Naděje tomu chybí!“ pochopil jsem konečně, že i když jsem imrvére přítomen na zemi, že člověku pořád chybí naděje.

Jenže ono se lehko řekne naděje, ale kde takovou naději splašit?

Už jsem myslel, že z toho zblázním, z toho přemýšlení, jak člověku dodat naději na světě, který jsem stvořil a ve kterém se mu pořád zjevuji, abych mu vyhrožoval, že když mne přestane milovat, tak se mu pomstím.

Ale nakonec jsem se z toho nezbláznil.

„Panebože, vždyť já jsem ještě Syn! No, jasně, já jsem ještě Syn, byl jsem vždy Synem“ vzpomněl jsem si, díkybohu, že jsem vlastně ještě Synem!

A když jsem si vzpomněl, že jsem ještě i Synem, bylo mi hned jasné, že člověku dodám naději ve světě, který je mým dílem, nejlépe tak že i já se stanu člověkem, to jest, okusím pocit do té chvíle mi zcela neznámý, to jest pocit naprosté bezmoci a zoufalství, to znamená, pocit typický lidský.

A taky jsem pochopil, že ve chvíli, kdy přijdu na svět jako člověk, dostane se mě, bohu, rozhřešení za to, že jsem člověka vyhnal z ráje a učinil ho smrtelným. To rozhřešení, že mi dá sám člověk a odpustí mně, Otci obtisknutém v Synu, moji vinu, protože moje pokání za to, že jsem člověka vyhnal z ráje, bude spočívat právě v tom, že se stanu rovněž člověkem.

Proč mne to nenapadlo dřív?

Asi to chtělo svůj čas, aby se naplnil, dosáhl plnosti, abych i já, bůh, vypil kalich svého utrpení, když jsem v záchvatu hysterického hněvu od sebe zapudil toho, koho nejvíc miluji, tedy člověka a tak zase osaměl, stal se stejným kůlem v plotě jako před stvořením světa.

Ale hlavně, že jsem na to přišel!

S chutí jsem se pustil do práce. Ačkoliv jsem byl i Syn, musel jsem se počnout, aby bylo formalitám učiněno za dost, v nějakém ženském lůně, abych mohl přijít na svět ztřískaný jako člověk, to jest jako pravý syn člověka.

Jenže kde najít takové ženské lůno, ve kterém bych se mohl počnout, když všechna ženská lůna jsou poskvrněná právě dědičným hříchem a nesluší se, aby se bůh, i když má přijít na svět jako člověk, umazal svým vlastním svinstvem?

Takže mi nezbývalo nic jiného, než zařídit, aby matka mého dítěte byla napřed počata neposkvrněně. To byla pro mne samozřejmě maličkost.

Pochopitelně mě přitom napadlo, proč vlastně nezbavím rovnou všechno lidstvo dědičného hříchu a nevezmu ho zase zpátky k sobě do nebe, vždyť je to přece v mé moci všemohoucího boha?

Jenže kdybych to udělal, připravil bych se o možnost být člověkem. A to mne, vševědoucího boha, v tu chvíli zajímalo nejvíc, jaké je to vlastně být člověkem, kterého jsem stvořil a do něhož jsem vdechl svůj dech. A tak jsem pokračoval v realizaci svého plánu přijít na svět mnou stvořený jako člověk mnou rovněž stvořený.

Matka mého Syna, tedy mne samotného, byla počata neposkvrněně. Takže pak už jen stačilo počkat nejkratší možnou dobou, to jest třináct let, abych v jejím neposkvrněném lůně mohl počít sám sebe, tedy Syna. Těch devět měsíců strávených v lůně toho děvčátka bylo naprosto fantastických.

Uteklo to jako voda a výstup do volného kosmického prostoru se blížil. Byl jsem trochu nervózní ale ne moc. Věděl jsem totiž, že se to podaří, protože jsem to už sám předtím předpověděl ústy mnoha proroků.

„Není se čeho bát!“ zvolal jsem a vydral se ven z matčina lůna do pozemského světa jako bezmocné dítě, abych dýchal stejný vzduch jako člověk, abych jako člověk nosil lidské oblečení a abych jedl tatáž jídla, to jest, své vlastní dary.

„Já jsem Bůh, který se stal člověkem,“ jásal jsem a můj jásot zněl, pochopitelně, jako dětský pláč.

Stalo se tak v docela obyčejném chlévě za vlády dynastie Západní Chan, kdy Čínská říše sahala až řekám Syrdarja a Amurdarja a její součástí bylo i Mandžusko a Severní Korea.

Řeknu vám na boží rovinu, že zatím jsem nebyl šťastnější než v tom chlévě, kdy jsem sám sobě dokázal, že jsem Láska, že lidi skutečně miluji a že jim opravdu nejsem schopen učinit zlého (na důkaz čehož jsem o třicet let později sám sebe ukřižoval), a proto je moje vina za vyhnání lidí z ráje touto mojí obětí vykoupena.

Ale je na tom ještě něco zajímavého.

Víte co?
            Tím, že jsem přišel na svět (který jsem stvořil) jako člověk (kterého jsem rovněž stvořil), jsem se i já sám Bůh, stal stvořeným!

Totiž, kdybych nebyl býval stvořil člověka, nemohl bych jako člověk přijít na svět, který jsem stvořil. A ve chvíli, když jsem přišel na svět jako člověk, stal jsem i sám stvořeným, to jest, přestal jsem být nestvořeným, protože jsem v osobě Syna stvořil sám sebe, když jsem v něm přijal lidství (tedy to, co jsem stvořil a čemu jsem propůjčil svůj dech) do svého božství, zkrátka a dobře, až teprve v osobě Syna jsem porozuměl dokonale sám sobě!

To se, pokud vím, ještě žádnému bohu ani předtím, ani potom nepovedlo, držím tedy v tomto ohledu boží primát!

Ovšem chápu, že tento fakt je z hlediska věroučného trochu choulostivý. A bylo by opravdu trapné, notabene na Vánoce, kdybych se hereze dopouštěl zrovna já, bůh, protože každý přece ví, že v Trojici není nic dřív nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě, a že kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

A tak máme zase Vánoce.

Vzpomínám dojatě, jaké to bylo tehdy, když jsem přišel na svět, abych z něho zase po pár letech odešel sem zpátky do nebe. Ale i když jsem teď zase v nebi, pořád cítím tu čpavou vůni močůvky, která mne jako první přivítala na světě v té požehnané chvíli, kdy jsem se stal člověkem.

Mám tu vůni od té doby velmi rád a mám-li být upřímný, ona je pro mne skutečnou vůni Vánoc, a jestli mi tady u mě v nebi o Vánocích něco skutečně chybí, tak je to právě ona, vůně močůvky, kterou lze do sebe vdechovat s chvějícím se chřípím jen tam na zemi...