Letošní Vánoce byly suverénně nejhorší v celé historii

Letošní Vánoce jsou plus mínus za námi a po pravdě řečeno, kdyby nebyly, tak by se vůbec nic nestalo, jak byly letos mizerné  

            Otec Karel právě snídal, když ho vyrušil zvonek. Někdo stál před farou a zvonil, jako by šlo o život.

            „Aby to tak bylo poslední pomazání!“ pomyslel si Otec Karel a pelášil otevřít.

            Ale u dveří nestál žádný z farníků, v jejichž čele bude Otec kráčet před Boží tvář ve slavný den zmrtvýchvstání. Byl to nějaký neznámý člověk, který přijel autem, jež stálo před farou.

            „Přejete si?“ otázal se Otec Karel neznámého.

„Já...,“ zasekl se neznámý návštěvník hned na začátku své řeči, ale pak se přece jen vzpamatoval, pokračoval dál plynule, takže se Otec Karel mohl dozvědět, co tohoto člověka trápí, bez toho, aby jej pořád na něco vyptával, „já se vám musím přiznat, vážený veledůstojný pane, že letošní vánoce jsem vůbec neprožíval žádnou radost.

            ,Panebože, jak to, že nic necítím, když jsou Vánoce, žádnou radost, žádný záblesk naděje?

            Vždyť svým vtělením otevřel Bůh člověku novou perspektivu a nabídl a stále nabízí naději na budoucnost. Nikoli jen na tu vzdálenou za hranicemi času, ale na tu bezprostřední.

Bůh přišel se svým projektem lásky, víry a naděje, důvěry v člověka – a tohle chce skrze nás nabízet dál a já necítím nic z toho, i když mi Bůh důvěřuje!‘ děsil jsem se svých vlastních pocitů.

Copak se nelze o Vánocích neradovat, veledůstojný pane?

Ono dítě, které o Vánocích oslavujeme, je především přece otevřením budoucnosti, je nadějí proměny života, výzvou k odvaze k následování. Není třeba čekat na příhodnější dobu, protože nebude.

Jak říká apoštol Pavel: ,Teď je doba příhodná, teď je čas spásy. Teď nám Bůh skrze své vtělení nabízí odvahu k naději, radosti a svobodě. Můžeme si ji odnést od betlémských jeslí, budeme-li ochotni zanechat tam svůj smutek, svou lhostejnost, svůj strach!‘

Ale nic z toho se u mě nedostavilo!

Nerozumím tomu a nechápu to!

Žíznivě jsem četl vánoční texty, v nichž nechybějí výzvy k radosti a velebení boha.

,Dnes se nám ve městě Davidově narodil Spasitel – náš Mesiáš a Pán. Radost je plodem důvěry a naděje. Skutečně se raduje pouze ten, kdo je schopen dát sebe sama k dispozici něčemu, co je více než on sám, kdo je schopen se ponořit do proudu života a nechtít být jeho mistrem.

Pastýři přijali poselství, které se vymykalo jejich chápání, protože neztratili naději na zázrak. Ani my nesmíme ztratit naději v Boha, který dělá věci nečekané, který za nás sice naše problémy řešit nebude, ale vždy je nám ochoten rozžehnout světlo, jít s námi. O Vánocích můžeme prožít něco z radosti pastýřů, kteří uvěřili v naplnění naděje a vydali se na cestu, aby vzdali chválu, velebili Boha a radovali se.

V jejich životě se po návratu vlastně nic nezměnilo, dál se museli starat o svá stáda, zažívat nepohodu a náročnost svého povolání. Přesto bylo vše jinak – i pro ně.

To nepochopí ten, kdo vidí jen vnějšek věcí, kdo nemá naději v živého jednajícího Boha, kdo vtělení, příchod Božího Syna na svět, ve svém životě nepovažuje za zázrak. Bůh k nám přichází, aby s námi sdílel náš život, aby nám byl co nejblíže. O vánočních svátcích slavíme právě tento moment, moment naší neoddělitelnosti od Boha. Lidé kolem nás to možná nevědí a nevidí, ale je tomu tak,‘ opakoval jsem si pořád dokola, ale ani pak jsem v sobě nepocítil žádnou radost.

Znamená to, že nepovažuji příchod Božího Syna na svět za zázrak?

Toho jsem se bál nejvíc, že už to pro mě není zázrak, když se z toho letos neraduji!

Nevzdával jsem se však, nahlížel jsem do všech možných betlémů, doufaje, že to ve mně přece jen nakonec probudí žádoucí radost a naději.

Všiml jsem přitom, že středem bylo vždy malé dítě. Všichni ostatní byli méně důležití, nejen dospělí rodiče nebo vyparádění králové s bohatými dary, i sami zpívající andělé. To malé dítě bylo ze všech nejchudší, nemělo nic, jen plenky, docela obyčejné látkové plenky, když nepočítám zlato, které dostalo od tří králů, a přece bylo důležitější než všichni!

Komu by se nelíbila ta tichá harmonie a pohoda svaté noci?

Nejeden z nás si ji spojuje s dětskou představou rodinné idylky, a přece ani betlémy mi nepomohly, a viděl jsem jich stovky, ne-li tisíce!

Vy přece, veledůstojný pane, víte, že se v Janově evangeliu se v Prologu mluví o tom, že temnota nepohltila světlo, jímž je Logos – Boží Syn.

 Z toho musíme žít a jednat!

Temnota zla nikdy nemůže pohltit světlo – ono ji teprve činí zřejmou a nám ukazuje cestu, po níž můžeme jít s jistotou a radostí, neboť toto světlo nikdy nepřestane svítit. Vánoce nám svými světly, radostí mohou tohle každý rok znovu připomenout. Máme se proč radovat, máme co nabízet tomuto světu v jeho soumračném myšlení a vidění. Bůh nám ve svém Synu daruje sám sebe a na nás je, abychom jej „rodili“ jako radost a světlo pro tento svět.

Vánoce jsou svátky otevírajícími prostor pro nové a nečekané, tak proč jsem letos o Vánocích necítil vůbec nic?

Všechno bylo přece tak, jak má být, vánoční texty, půlnoční mše, betlémy, všechno bylo stejné jako loni, jako předloni, jako před dvaceti, před tisíci lety, ale letos nic, žádná radost.

Přiznávám se, veledůstojný pane, že věřím tomu,  protektorátní vánoce v roce 1942, či válečné Vánoce v roce 1917, nebo i Vánoce v roce 1777 byly mnohem radostnější než ty letošní, kdy jsme měli všeho dost, včetně božího požehnání, kterým se letos vůbec nešetřilo, a přece, přece pro mne byly letošní Vánoce docela obyčejnými dny!

Ano, obyčejnými, ničím výjimečnými dny, ačkoliv by to mělo být naopak!

Čím vyšší máme letopočet, tím blíž je druhý příchod Spasitele, měly by být tedy každé další Vánoce radostnější, neboť příchod Spasitele je zase o něco blíž.

Jak jsem se tedy nemohl o letošních Vánocích radovat?

Jsem snad posedlý Ďáblem, upadl jsem do otroctví hříchu, připravil jsem sám sebe o dědictví nebeské?

Zachraňte mne, veledůstojný pane, vraťte mi radost a naději!“

Návštěvník sepjal své ruce a prosebně se zahleděl na Otce.

Ten byl, díky bohu moudrým mužem, a proto pro něj nebylo nic lehčího než návštěvníka utěšit.

„To, že jste necítil o letošních Vánocích žádnou radost, ačkoliv bylo všechno stejné jako vždy, to není nic špatného, milý synu,“ řekl, vážně kývaje hlavou, „to, co s tebou dělo, to je znamení konce času. Každý rok prožíváme Vánoce a každý rok se radujeme z příchodu Pána, máme naději v živého, jednajícího Boha.

To je poselství každých Vánoc, ať už nesou jakýkoliv letopočet. I letos bylo o Vánocích všechno, jak má být, nic, co si spojujeme s Vánoci, nechybělo. Všichni jsme se radovali, až na tebe, milý synu.

Vždy ses o Vánocích radoval, neztrácel jsi naději na zázrak. Ale letos ti nepomohlo ani to, když jsi hleděl do tisíců betlémů. Udělal jsi všechno pro to, aby se dostavila obligátní vánoční radost, ale ona se nedostavila.

,Jak je to možné? Je to moje chyba?‘ ptáš a už jen to, že se tak ptáš, dokazuje, že to není tvoje chyba.

Chybou je to, že všechno je přesně tak, jak má být.

Když přišel poprvé náš Pán na tento svět, a bylo to právě o Vánocích, bylo po tomto jeho příchodu všechno jinak.

Jenže teď už je o Vánocích všechno tak, jak má být, nic není o Vánocích jinak, jak tomu bylo v té chvíli, kdy se v betlémském chlévě rozezněl pláč novorozeného Spasitele.

Každý rok je všechno, jak má být, proto byly dosud pro nás Vánoce zdrojem radosti.

,Spasitel přišel na svět, všechno je, jak má být!‘ radujeme se o Vánocích.

I ty ses chtěl letos o Vánocích radovat, jako každý rok, ale najednou byla radost pryč. Ale nebylo tomu proto, že by tě snad posedl Ďábel, bylo to proto, že se ti zjevilo znamení konce času.

Času, který je časem druhého příchodu Krista na tento svět!

Uvědomil sis, že všechno je jak má být, a proto musí Spasitel opět přijít na tento svět, aby bylo zase všechno jinak!

Díval ses do betlémů a uvědomil sis, že Kristus už přece dávno není tím malým dítětem, vůči němuž se všichni zdají bezvýznamní, což je ovšem nesmysl, protože bohu záleží na každém člověku, pro boha je každý člověk jeho synem, či dcerou.

To, čeho se tak děsíš, je jen neklamným zvěstováním brzkého druhého příchodu našeho Spasitele. Ve chvíli, kdy zmizí ze světa veškerá radost a veškerá naděje, přijde Spasitel podruhé na tento svět, aby nám radost vrátil a naše naděje v jeho příchod se opět naplnila.

Je tedy dobře, že jsi o letošních Vánocích neprožíval žádnou radost, protože právě z toho se musíme radovat, že se o Vánocích neradujeme. To je jasným signálem, že se schyluje k druhému příchodu našeho Spasitele na tento svět, kterým se završí Boží projekt naší spásy.“

„Takže je to znamením konce času? Že se mi Vánoce docela omrzely z toho důvodu, že je o Vánocích pokaždé všechno tak, jak má být?“ otázal se návštěvník.  

„Ano,“ přikývl Otec k a dodal, „však už bylo na čase, Antikrist je všude, kam se člověk podívá, posunuje význam evangelia a konce to nemá, staví se proti Božímu dílu.“

„To jste mi pomohl, ani nevíte jak, já už měl o sebe takový strach! Vždyť dělám všechno správně a najednou toto, jsou Vánoce a já nemám žádnou radost,“ oddechl si návštěvník a poděkoval, „panbůh vám to zaplať, veledůstojný pane!“

Návštěvník už chtěl odejít, ale Otec Karel ho ještě jemně zadržel a pustil ho až potom, co mu učinil na čelo znamení kříže.

Ale když návštěvník odešel, Otec Karel se musel shovívavě pousmát nad svým podmíněným reflexem.

„Vida mě, udělal jsem mu kříž na čelo, jako bych tomu sám nevěřil, brzy bude všechno už jinak. Kříž přestane být křížem, až vstaneme z mrtvých, kříž to je smrt, ale Kristus je život věčný. V nebi není přece žádných křížů!“ pomyslel si jako by už opravdu bylo všechno jinak a on už ani nebyl veledůstojným pánem, usedaje zpět ke své skromné snídani.