Ještě, že už letošní blbý rok končí, stýskat se po něm nikomu nebude!

Miloš Zeman říkal jen půl pravdy, když tvrdil, že letošní rok nebyl dobrý. Rok 2021, který se právě končí, byl ve skutečnosti naprosto příšerný

            Nastal, v každé české rodině tak dlouho a toužebně očekávaný poslední den roku.

            „Nebyl to vůbec dobrý rok. Nebyl to dobrý rok ani trochu,“ řekl otec a prohrábl si své plstěné vousy, „jednak volby nedopadly tak, jak jsme si my všichni, kteří milujeme naši krásnou zemi, představovali.

            Ale je toho mnohem víc, co nebylo vůbec dobrého. Zelený úděl, zdražení energií, inflace, vystoupení z V4, koronafašismus a s ním spojené represe, ne, není proč na tento rok vzpomínat v dobrém.

            Ale buďme k němu milosrdní v jeho posledních hodinách a důstojně se s ním rozlučme, jak se sluší a patří, vyprovoďme ho do minulosti se všemi poctami a s veškerou slávou, jež je vyhrazena všem právě končícím rokům, ať už byly jakékoliv.

            Co měli třeba, abych uvedl naprosto konkrétní, řádně ozdrojovaný příklad, říkat lidé na silvestra roku 935, respektive 929?

            Toho, jednoho či druhého roku byl přece úkladně zavražděn sv. Václav, a přesto se lidé na Silvestra smáli a veselili, zrovna tak, jako se lidé veselili a smáli na Silvestra v roce 1939 a jako se budeme veselit a smát teď i my, přestože tento rok vůbec nebyl dobrý.

            Z posledních peněz, co nám ještě po koupi nového elektromobilu zbyly, jsme zakoupili ohňostroje a spoustu pyrotechniky, ať každý, kdo uvidí náš ohňostroj, kdo uslyší naše petardy, může říct: ,Hle, tady přece jen žijí dobří lidé! Rok to byl mizerný, a přesto jej vyprovázejí do hrobu s veselou myslí, jako by to byl ten nejlepší a nejfantastičtější rok jejich života!‘

            Buch, buch, prásk, prásk, ratatatata!“

            Otec rozhodil rukama, napodobující docela věrně ohňostroj i zvuky petard.

            A vzdálené hřmění i rudá záře nad východním obzorem mu dávala za pravdu. Starý rok se končil, lidé se s ním loučili tak, jak nejlépe dovedli, petardami a ohňostroji, které v nich vyvolávaly zimničné vzrušení, jež jim dávalo zapomenout na vše špatné, co právě končící rok přinesl a opravdu toho nebylo málo.

            „Slyšíte, psi už vyjí!“ zvolala matka a hlas se jí přitom horečnatě třásl, bylo skutečně slyšet vytí psů, „bojí se petard! Chce ještě někdo lepší důkaz, že ty potvory nemají duši, že to jsou jen tupá zvířata?! Kňučí, třesou se strachy, kvičí jak pražská kavárna, a přitom to jsou jen obyčejné petardy a ohňostroje!!!“

            Matka měla pravdu, svým šíleným vytím psi skutečně dokazovali, že jsou jen tupá zvířata, nic víc.

            Hřmění zesílilo a rudá záře nad obzorem nápadně potemněla.

            „V Číně už dávno slaví Nový rok. Je tam totiž o sedm hodin víc než u nás, píšou to na internetu. Ale už nemá smysl na nic čekat, začněme odpalovat svoje ohňostroje, ať nic nepropásneme!“ zavelel otec a v tu chvíli pročísl soumračné silvestrovské šero venku ohnivý záblesk, aby se vzápětí ozvala dunivá rána, až z toho zalehly uši.

            „Hrome, to je ohňostroj!“ stačil vykřiknout otec, protože venku se opět zablýsklo a opět se ozvala dunivá rána, silná tak, až nám zadrnčela okna.

            „Nepřehánějí to trochu, s tím ohňostrojem? Vždyť nám to vymlátí okna a zítra je Nový rok, nikdo nám je nezasklí!“ hněvivě vykřikla matka, ale nikdo ji neslyšel, protože detonace se už ozývaly ze všech stran a venku bylo najednou světlo jako ve dne.

            Její strach byl už ovšem docela zbytečný, protože jen to dořekla, okna se skutečně vysypala, tedy důvod jejího strachu náhle pominul. Čeho se matka bála, to se stalo, takže jí nezbylo než se s tím smířit, mrtví se už taky nebojí smrti.

            „Bože, to je nádhera, takový Silvestr jsem ještě nezažil,“ byl otec v sedmém nebi, když nás všechny na okamžik oslepil oslnivě bílý záblesk, „panebože, to je přece Burestvenik!“

            Opravdu to byl Burestvenik. Konvenční munice z dalekonosných houfnic, která souběžně vybuchovala všude kolem, připomínala teď neškodné prskavky, jež kdysi lidé zoufale vyhazovali na silvestra z balkonů, nemajíce nic jiného k dispozici.

            Z domu zbyly jen obvodové zdi, ale do konce roku zbývala pořád ještě spousta času.

            „Teď by to chtělo Hellfire! Jako takové jednohubky, hned bych si pár zobnul!“ vykřikl otec a jeho přání bylo vyslyšeno, všude kolem začaly práskat Hellfire, odpálené nejspíše z nějakého Predátora.

            Jedna z raket konečně srovnala dům se zemí a hřmění dosáhlo takové intenzity, že se proměnilo v naprosté ticho.

            „Co to? Jak to, že je takové ticho? Ještě přece není nový rok!“ divil se otec, docela zmaten tím domnělým tichem, „musíme konečně odpálit svůj ohňostroj, ať není takové ticho! Kde je, kam jsme ho dali?“

            Otec se však marně rozhlížel po troskách domu, ohňostroj v sutinách nikde nezahlédl.

Byl z toho celý zoufalý, že nemůže odpálit ohňostroj, až nakonec začal naříkat: „To je pěkný konec roku, nemůžu najít ohňostroj!“

Otec byl muž, myslel jen na ohňostroj, aby jej mohl odpálit. Ale matka byla žena, ta všechno pochopila.

„To není konec roku! To je konec světa!“ vykřikla a otec rázem přestal hledat ohňostroj v sutinách domu.

I on už pochopil.

Pochopil a chytil matku za ruku.

„Tak vidíš, přece ses jen dočkala! Nikdy jsi nechtěla poslat svého syna do války na východní hranici EU, tak ho tam už posílat nemusíš!“ řval nadšením otec a to bylo jeho poslední slova, protože ho vzápětí skosila kulometná dávka, no skosila, vlastně roztrhala na kusy.

Ta dávka pocházela zřejmě z tanku, který se potloukal poblíž a jehož věž, byla dle všeho bezosádková. A po otci skosil ten tank svým kulometem i všechny ostatní, a když je přejel svými pásy, jak opět kvapil kamsi vpřed, nikdo už by nepoznal, kdo je matka, kdo otec a kdo jsou ti ostatní, po pravdě řečeno, vypadali všichni stejně.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že to byl velmi povedený silvestr. No tak, rachotu bylo dost, ne že ne. Ale fronta se převalila nějak rychle, takže v deset hodin už bylo zase ticho. Naprosté a ničím nerušené ticho, které trvalo až do půlnoci a i po půlnoci dál pokračovalo.

Teda jestli vůbec nějaká půlnoc byla, protože nebylo ani slyšet žádné hodiny, které by ji odbíjely.