S Fialovou vládou nás čekají samé radostné pozítřky

Češi, i když pravda ne všichni, si zvolili vládu ze samých schopných odborníků, třebaže se ve volbách  žádná vláda (tu jmenuje  prezident) nevolí, ale i tak je třeba vstupovat do roku 2022 s neskrývaným optimismem!

            Máme novou vládu.

            „Je to vláda národní katastrofy!“ říkají lidé, kteří pronikli hluboko do podstaty věci, a proto je většina jejich soudů, přinejmenším z pohledu historie, správná.

            A skutečně se zdá, že tito lidé mají opět, jako vždy, pravdu.

            Už na první pohled zarazí, jak je tato nová vláda nepodobná vládě předchozí!

            Na předchozí vládu si lidé brzy zvykli, netrvalo dlouho a byli do ní zcela zamilováni.

            Ale jak si mohou zvyknout na vládu novou, jak se do ní mohou zamilovat, když se tato vláda tak nepodobá vládě předchozí!?

            Všechny naděje (měl-li je ovšem kdo vůbec) o tom, že tato vláda snad nebude vládou národní katastrofy, spolehlivě rozptýlil novoroční projev nového premiéra.

            Jak se nepodobal projevům, které míval premiér předchozí!

            V jeho projevech bylo obsaženo vše, kdežto v projevu nového premiéra nebylo obsaženo vůbec nic.

            „Kde jsou motýle? Proč nemluví o motýlech?“ divili se lidé, že nový premiér neztratil jedno jediné slovo o motýlech.

            Místo toho, aby mluvil o motýlech, jak se sluší a patří na premiéra, seděl za velkým a zbytečně prázdným stolem, na němž nebyl ani jediný motýl.

            „Jak chce tento člověk vládnout této zemi, když nedokáže ochočit ani jediného motýla?“ muselo napadnout každého.

            A byl-li stůl, za kterým seděl nový premiér, nápadně velký a nápadně prázdný, pak strop, pod kterým seděl, byl zase nápadně nízký.

            „Kde jsou vysoké stropy, kam se poděly? Ti noví nevládnou snad už ani měsíc a za jejich vlády se už stačily ztratit vysoké stropy!“ musil se divit každý tomu, jak rychle stačila nová vláda prošustrovat vysoké stropy.

            Ale bylo toho mnohem víc, o čem nepadlo v projevu nového premiéra ani slova, a což nás nemohlo než utvrdit v tom, že ti, co tuto vládu volili, ji volili schválně proto, aby nám bylo jen hůř a hůř.

            Tak se nový premiér například vůbec nezmínil o tom, že jeho éra bude nejúspěšnější v celé polistopadové historii?

            Nevěří snad tomu?

            Když tomu nevěří, proč je tedy premiérem?

            Jak může být někdo premiérem, když není přesvědčen, že bude nejlepším premiérem v celé historii naší země?

            Ale nový premiér nemluvil nejen o tom.

            Nemluvil ani o jiných věcech.

            Třeba o tom, že měl s  klukama ze základky tajnou partu, kde si hráli na hochy od Bobří řeky. Že Foglarovky  četl pod lavicí. Stejně jako spoustu dalších knížek. Karla Maye, Julese Verna nebo Řecké báje a pověsti, asi jako každý kluk. A že si pamatuje tělák. A jak kouřil na záchodech a  chodili za školu. Jak mlátil spolužáky učebnicemi po hlavě, rval se a blbnul. Že to, co se dělo před tabulí moc nesledoval. Že měl rád dějepis, zeměpis, to jo, taky chemii, když se dělaly pokusy, ale na víc si z výuky nevzpomíná. Že to byla to nuda.

            Sotva tedy, nemluví-li ve svém projevu o tak zásadních věcech, může po nás chtít nový premiér, abychom si k jeho vládě našli cestu, abychom tuto jeho vládu nepovažovali za vládu národní katastrofy, zvláště vyskytuje-li se v nich pět lidí, kteří se nedokážou domluvit anglicky.

            „Co kdyby se vláda musela opět uchýlit do londýnského exilu, jak se by oněch pět lidí, co neumějí anglicky, ptalo v Londýně na cestu?“ musí napadnout každého.

            Ne, nelze než konstatovat, že nový premiér si naše srdce nezískal, a je zcela evidentní, že to není naše vina.

            Svalovat vinu na kdekoho, to dokáže přece každý, ale najít si cestu k lidem, otevřít jim své srdce, to dokáže jen skutečný státník, kterým nynější premiér není, a nemůže ani být.

            Předchozí premiér to dokázal. Otevřel nám své srdce a my jsme do něj vešli, splynuli jsme s ním v jedno.

            Ale nový premiér, jak se ostatně ukázalo při jeho novoročním projevu v plné nahotě, nám nedokáže ukázat ani přibližný směr, kterým bychom se měli vydat.

            A tak se mnozí, ne-li všichni ministři jeho vlády, ohánějí velkými slovy, ale smysl těchto slov je zřejmý, jejich jediným cílem je toliko naše zmatení, nic víc.

            Věděli-li jsme dříve, kam  pod vedením předchozího premiéra tak neochvějně kráčíme, nevíme nyní zhola nic, ba co hůř, to, co jediné víme s neochvějnou jistotou, je to, že nekráčíme nikam, anebo už rovnou bloudíme.

            Důkazem toho je ten fakt, že se nyní budou v zaměstnání testovat i očkování, a to dokonce dvakrát týdně, a každý přece ví, že testovat očkované je holý nerozum, a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

            Čas, který s touto novou vládou strávíme, bude časem naprosto ztraceným a už nikdy znovu nenalezeným, a je v našem vlastním zájmu, aby byl časem co nejkratším.

            Každý pro to můžeme udělat něco, každý k tomu můžeme přispět svým dílem, je to naše povinnost.

            Řeknete to všem. Mamince. Babičce nebo dědovi. Tátovi. Dětem nebo vnukům. Kamarádovi, známému, nebo kolegyni z práce, sousedovi. Nebo komukoliv, koho potkáte, když vyrazíte ven do ulic.

Tohle by měli vědět všichni!

Moc Vás o to prosím.