Souhlasím s p. L. Větvičkou, že to byl fajny rok

Všichni si stěžují, že ten rok nestál za nic. Já si myslím, že je ale pořád spousta lidí, kteří si stěžovat nemusí, protože dostali přesně to, co si zasloužili 

            I letos jsem zavítal do Lán na tradiční novoroční jitrničku, která se sem přesunula z Hradu a mám-li být upřímný, raději chodím do Lán, než abych se na Hradě prodíral skrz jakési bezpečnostní rámy, i když samozřejmě vlastním diplomatický pas. Navíc je v Lánech i obora, kdežto na Hradě je jen katedrála, a oboře se dá, na rozdíl od katedrály, debatovat nad domácí jitrničkou takřka donekonečna.

            Co je v ní novéno, co se v ní urodilo, co se v ní sklidilo, jaká je její skutečná historie atd.

            A tak jsem zase seděl nad domácí jitrničkou s hradním kancléřem a jeho dobrým známým, který se živí jako zbrojař.

            „Hrome, ty jitrničky jsou nějak dobré! Povedly se vám náramně“ musel jsem pochválit jitrničku, do které jsem kousl, byla fakt skvělá.

            „Aby nebyly, byl to dobrý rok,“ zapýřil se hradní kancléř a přerovnal jitrničky v míse před námi, „prase mi už nehladovělo, díky bohu! Krmil jsem ho zbytky z Ústřední vojenské nemocnice. Člověk by řekl Ústřední vojenská nemocnice, ale vyhazují tam strašná kvanta zbytků hlavně od oběda.

            Bylo mi těch zbytků, to se ví, líto, tak jsem jimi začal krmit prase. Páni, to vám tloustlo, po těch meruňkových buchtách má masíčko jako křen. Takový dobrý rok, co jsem zde zaměstnán, fakt nepamatuji.“

            Snědli jsme každý dvě nebo tři další jitrničky a kancléřův známý se přiznal, že to byl taky dobrý rok,

            „Jo, byl to dobrý rok. Stali jsme se významnými partnery ukrajinských ozbrojených sil. Náš holding CSG tak posiluje spojení Ukrajiny s NATO a Evropskou unii, jichž je Česko členem, což má pro tuto zemi strategický význam. Domluvili jsme se na Ukrajině, že jim dodáme 26 samohybných houfnic Dana a celou flotilu tatrovek,“ prohlásil zbrojař a strčil si dvě jitrničky do rukávu, „spolupracovat s ozbrojenými silami Ukrajiny na projektu DANA je pro nás velká příležitost. Naše vztahy trvají už léta a máme dobré zkušenosti. V předchozích letech jsme například dodali na Ukrajinu některá vozidla, zařízení a komponenty. Je to ale poprvé, co můžeme nabídnout zcela nový hotový produkt. Je to výsledek naší tvrdé práce, kterého jsme nedosáhli ze dne na den. Nyní ale můžeme ukrajinským partnerům nabídnout moderní houfnici a měli jsme také možnost předvést její schopnosti a výkony přímo na Ukrajině.

            V současné době ve spolupráci s ukrajinským partnerem Ukrinnmaš už probíhají první dodávky celé flotily vozů Tatra pro ukrajinské ozbrojené síly v rámci prvních objednávek pro projekt Neptun a další. Vedle toho Tatra Trucks společně s Ukrinnmaš připravují další projekty, do kterých budou zapojeni různí ukrajinští výrobci speciálních nástaveb. Na kopřivnické podvozky Ukrajina údajně plánuje umístit například raketové systémy Vilcha, Vilcha-M, Hrim-2 a jiné.“

            Byl jsem slovy kancléřova známého přímo nadšen.

            „To je skvělá zpráva! Když Havel zlikvidoval český zbrojní průmysl, myslel jsem, že si z toho hodím mašli! Ale vy jste náš zbrojní průmysl vzkřísili, zlomili jste Havlovu kletbu a my teď můžeme vyzbrojit Ukrajinu, můžeme posílit její spojení s NATO, nehledě na to, že spousta našich lidí bude mít práci. Opravdu jste mě tím moc potěšil,“ dojatě jsem děkoval zbrojaři za vzkříšení českého zbrojního průmyslu, jenž přežil svoji klinickou smrt, kterou mu naordinoval Havel.

            „Rád jsem to udělal. Pro naši zemi,“ řekl skromně zbrojař a obrátil se na kancléře, „jo nesu ti ty prachy za letošek.“

            „Kolik to je?“ zeptal se kancléř.

            „Pět mega na stůl v českých. Stačí?“ řekl zbrojař.

            „Jo stačí, koupím za to panu prezidentovi knihy, ať má, co číst, když už nechlastá a nekouří,“ přikývl kancléř.

            „Můžu to třeba dát semhle?“ ukázal zbrojař na prázdné místo vedle mísy s jitrnicemi.

            „Jo, dej to třeba semhle,“ kývl kancléř.

            „A můžu i mastnýma rukama?“ zeptal se zbrojař.

            „Jo, můžeš, aspoň budu vědět, že je to od tebe,“ přikývl kancléř.

            Zbrojař začal sázet pět mega.

            „Tak to je všechno,“ řekl, když peníze vyskládal a dodal, „přepočítej si to.“

            „Není třeba,“ mávl rukou kancléř.

            „Ne, počkej, čéče, tady je ještě tisícovka. Představ si to, že se mi zachytila o gumu u trenýrek,“ vytáhl zbrojař skutečně ještě tisícovku a podal ji kancléři.

            „To nemuselo být. My máme v oboře furt maňáska a nikdo to už neřeší, museli bychom se z toho zbláznit. Ta obora, to ti je, člověče, ale věc! To byste nevěřili, kolik spolkne na svůj provoz prachů, to je fakt zázrak,“ vzal si kancléř, kroutě nevěřícně hlavou,  tisícovku, čímž se hovor stočil na oboru, takže už jsem zbrojaři nestačil připomenout, že samohybnými houfnicemi se přece obranná válka nevede...