Pokus o kazachstánský Majdan Američanům hrubě nevyšel!

Důkazů toho, že současné nepokoje v Kazachstánu jsou organizovány zahraničními agenty proto, aby Kazachstán vstoupil do NATO, nezadržitelně přibývá

            Před nenápadným palácem v Almaty zastavil nenápadný obrněný transportér, z něhož vystoupil nenápadný muž, který vešel do paláce, aniž by si ho kdokoliv všimnul.

            V paláci  na něho čekal jiný muž, jehož tvář znal ovšem každý, ano, byl to sám prezident Tadajev.

            „Vítám vás, soudruhu plukovníku Andropove,“ podal prezident Tadajev ruku příchozí muži.

            „Tak kde je máte?“ zeptal se plukovník Andropov, neboť to byl opravdu on, koho příslušná místa vyslala do Kazachstánu, aby zjistil, co se vlastně děje.

            „U mě v prezidentské kanceláři. Dovedu vás tam,“ odpověděl Tadajev a dodal, „chcete jet výtahem?“

            „Ne, raději půjdu hezky pěšky po schodech, ať se trochu protáhnu. Napřed jsem dřepěl tři hodiny v letadle z Moskvy a pak hodinu v transportéru, jsem celý zdřevěnělý,“ odpověděl po pravdě plukovník Andropov.

            „Tak pojďme,“ vyzval hosta Tadajev a vedl ho po mramorovém schodišti, „máme tady všechno v mramoru, to víte, asijská despocie. Máte rád mramor, soudruhu Andropove?“

            „Já mám raději zinek, dobře se letuje,“ odpověděl plukovník Andropov.

            „Rozumím,“ přikývl Tadajev a ukázal na dveře své kanceláře, „tak jsme tady. Prosím.“

            Muži vešli do prezidentské kanceláře. Na perském koberci leželi dva mrtví muži v červených bundách.

            Plukovník Andropov se nad nimi sklonil. Stačil mu letmý pohled na tváře mrtvých, aby se usmál.

            Pak vstal a zeptal se Tadejeva: „Ty červené větrovky jste jim dali vy?“

            Tadejev okamžitě zakroutil hlavou: „Ne, ne! Měli je na sobě.“

            „Pochopitelně! Měli je na sobě, aby po nich nestříleli snipeři,“ přikývl plukovník Andropov.

            „Vidíte, a já myslel, že právě když má člověk na sobě červenou bundu, tak se na něho líp střílí,“ přiznal se Tadajev.

            „Samozřejmě, že líp střílí na člověka, který má na sobě červenou bundu. Jenže oni je měli, aby do nich nestříleli jejich ostřelovači, ne naši. Evidentně nepočítali s tím, že tady budeme tak brzy,“  řekl Andropov a s neskrývaným odporem odtušil, „ostatně ti dva jsou známé firmy. Hned jsem je poznal.“

            „Vy je znáte?“ podivil se Tadajev.

            „Jak bych je neznal! Jsou to zahraniční agenti. Jeden se jmenuje Čepiga, to je tady ten s tou dírou v hlavě, a druhý Miškin, to je ten s dvěma dírami v hlavě,“ řekl Andropov.

            „Ta jména jsou mi nějak povědomá. Nejsou to postavy z nějakého románu F.M. Dostojevského?“ zeptal se Tadajev.

            „To vám neřeknu. Ale jistě vím, že ti dva pracovali u nás jako civilní zaměstnanci. Ve skutečnosti to ovšem byli dvojití agenti,“ řekl Andropov.

            „Dvojití agenti?“ podivil se Tadajev.

            „Ano, dvojití agenti. Podezříval jsem je hodně dlouho, ale neměl jsem v ruce žádné důkazy. A zatknout bez důkazů je nešlo, bylo by jasné, že je podezíráme a vemte ricin na to, že bychom je neuhlídali, Navalného jsme taky neuhlídali, otrávili nám ho přímo před nosem, fašisté své prozrazené agenty okamžitě likvidují novičokem, který se vyrábí v Česku.

            Už jsem je měl jednou skoro v hrsti. To jeli do Salisbury ve Velké Británii. Jenže se nijak neprozradili, prevíti! Chovali se úplně jako turisté, dokonce i katedrálu si vyfotili, ale bylo jasné, že si tam jeli pro notičky. Byli to velmi nebezpeční agenti. Dokonce se vydávali za naše agenty a vyhodili do vzduchu muniční sklad ve Vrběticích, takže to bylo na nás.

            Ale zase jsme jim nic nemohli dokázat, protože zase tvrdili, že byli v Česku jako turisté, ďas to spral. Jo, a předtím ještě spískali Majdan, podle úplně stejného scénáře jako u vás, chtěli vás taky donutit k vstupu do NATO jako Ukrajinu.

            Teď už je naštěstí po nich a sami poslouží jako důkaz, že demonstrace jsou organizovány ze zahraničí. Ukážeme je světu a jejich červené bundy je usvědčí. Mají stejnou barvu, jakou měly karty, které se rozdávaly v Praze na americké ambasádě. Je to stejná provokace, jako když se čeští hokejisté ožrali v letadle jako prasata a pak to svedli na nás, dokonce obvinili trenéra Zubova, že na letišti kouřil, i když ten čestně prohlásil, že už tři roky nekouří!“

            „Takže demonstrace jsou skutečně organizovány ze zahraničí? Nelhal jsem? To mám opravdu radost, že jsem nelhal,“ oddechl si Tadajev.

            „Ano, demonstrace jsou průkazně organizovány ze zahraničí. Tento důkaz, to je, dva mrtvé civilní zaměstnance GRU v červených bundách, ve skutečnosti však dvojité agenty, nemůže zpochybnit ani český prezident Zeman, tady není žádné místo pro dvě vyšetřovací verze,“ řekl plukovník Andropov.

            „Ještě, že jste přijel, soudruhu plukovníku Andropove. Teď už to nebude vypadat, že střílíme do lidí jen pro nic za nic, protože ve skutečnosti bojujeme proti teroristům financovaným ze zahraničí,“ spokojeně zamnul rukama Tadajev, bylo jasně slyšet vrzání mozolů na nich, a zeptal se plukovníka Andropova, „a jak u nás se zdržíte dlouho, soudruhu Andropove?“

            „Zdržíme se u vás jen po dobu nezbytně nutnou, to znamená tak dlouho, dokud se nám nepodaří nastolit pořádek,“ odpověděl plukovník Andropov.

            „Ano, pořádek musí být. Hlavně ten ústavní. Ani nevím, co vám za vaši pomoc mám dát. Chcete uran?“ nabídl Tadajev plukovníku Andropovovi uran.

            „Uran si hezky nechte, budete ho ještě potřebovat, abyste občanskou válkou zpustošenou zemi postavil zase na nohy. Přišli jsme sem rádi, stejně jako přijdete nezištně vy k nám, až na Donbas a Luhansk zaútočí ukrajinští fašisté,“ mávl rukou plukovník Andropov, jako že to nestojí za řeč a ukázal na mrtvé, „ty teď odneseme v zinkových rakvích. Člověku se chce zvracet, když vidí ty zrádce, třebaže jsou mrtví. Za Stalina by už jejich rodiny byly v gulagu, řeknu vám, ta demokracie je pěkné svinstvo.

            „Mně to vykládejte!“ přitakal Tadajev.

            „A co cena toho plynu?“ zeptal se Andropov.

            „Už jsem nařídil vládě, aby ji zase snížila. Plyn teď bude o polovinu levnější než před svým zdražením, máme teď nového ministerského předsedu. Jmenuje se Babiš,“ pochlubil se Tadajev.

            „Fajn, to bychom měli,“ řekl plukovník a obrátil se na vojáky, kteří právě vešli i se dvěma zinkovými rakvemi, „vyneste tu svoloč nohama napřed. Ukažte, pomůžu vám s tím a tady pan prezident jistě taky. Jenom si vezmu ty dvě červené bundy, pro švagra, je vášnivý zahrádkář. Loni vypěstoval rekordní mrkev, předloni zase rekordní květák.“

            A než se kdo nadál, svlékl plukovník Andropov z mrtvých červené bundy, jedna byla značky Nike a ta druhá byla zas Adidas.