Ukrajina je trojský kůň NATO ve svaté válce proti Rusku

Jako měl Alexandr Makedonský svého koně, má svého koně i NATO. Ten kůň se jmenuje Ukrajina a fašisté na něm brzy vtrhnou do Ruska a obsadí ho až po Ural

            Vladimir Vladimirovič mě vážně štval.

            Prosil jsem ho, zapřísahal, klečel před ním na kolenou, ale on se pořád usmíval tím svým mírným a pokorným úsměvem.

            „Vladimire Vladimiroviči, copak to nevidíte?“ nakonec jsem jím třásl, nemaje již jinou možnost, „Rusko je ze všech stran obklíčeno fašistickou hordou, u jeho hranic čekají stovky po zuby ozbrojených nepřátelských divizí, aby vtrhli na matičku Rus a vy nic!

            Už jste zapomněl na léto 1941?

            Už jste zapomněl na rozpad CCCP?

            Dělejte něco, ukrajinští hitlerovci můžou zaútočit každou chvilku, než se nadějeme, jsou tady v Moskvě, budou si to špacírovat po Rudém náměstí, budou plivat na Stalinův hrob!

            Pošlete, proboha, k ukrajinským hranicím statisíce vojáků, to přece nic nestojí, to je to nejmenší!

            Já být vámi, už dávno připojím Luhansk a Donbas k Rusku!

            Ještě je pořád čas, ještě není nic ztraceno, ještě pořád můžete zabránit útoku ukrajinských fašistů tak, že vy zaútočíte první na ně!

            Vždyť to není nic těžkého, poslat na Ukrajinu nějaké lidi, aby zaútočili na ruské pozice a vy jste mohli vydat rozkaz k obraně Ruska!

            Můžete to udělat ještě teď, v tuto hodinu a za týden si budeme připíjet na vítězství nad fašisty v Kyjevě a vy se navždy zapíšete do historie, vy budete ten kníže Vladimir, který obnovil slávu Ruska v hranicích CCCP!

            Dělejte něco, proboha, Vladimire Vladimiroviči, člověku to zrovna rve srdce, když vidí ta temná mračna, jež se stahují nad Ruskem, když vidí, co všechno si dovoluje fašistická svoloč!“

            Takto jsem hučel do Vladimira Vladimiroviče, ale on pořád vrtěl zamítavě hlavou, až nakonec řekl: „Rusko válku nepovede, chceme jednat s partnery o míru.“

            Chytil jsem se za hlavu a zasténal: „Proboha svatého, co to říkáte! Ve Washingtonu je dobrá vůle vykládána jako slabost! Povzbuzuje provokacím, které mohou zajít příliš daleko! Žádejte po Američanech aspoň, aby východní křídlo NATO přešlo zcela zpět pod ruský vliv, tím bude aspoň trochu zaručena bezpečnost Ruska!

            Ale vůbec nejlepší, a já vám to pořád říkám, by bylo obsazení Ukrajiny!

            Mluvil jsem s Lukašenkem, píchl by vám, už na nic nečekejte, Vladimire Vladimiroviči!

            Nebo veďte aspoň hybridní kampaň, kombinujte vojenská a nevojenská opatření!

             Víte, co myslím. Kybernetické útoky, dezinformační a psychologické operace, podněcování vnitřních nepokojů a teroristických útoků, použití neoznačených vojáků nebo bezpilotních prostředků.

              Udělejte mi to k vůli, moc vás prosím!“

               Ale Vladimir Vladimirovič neuhnul ani o píď, stál pevně na svém místě tak, jako to umí jen on.

            „Ne, Rusko válku nepovede, žádnou, ani hybridní,“ řekl tak mírně, až z toho mrazilo, protože ta jeho mírnost, tak sveřepá, byla odzbrojující, „kdybychom vedli válku, kdybychom napadli Ukrajinu v sebeobranné reakci, nebo, dejme tomu, proto, abychom vybudovali suchozemský koridor ke Krymu, a dál přes Oděsu až k Podněstří, nic bychom tím nezískali, jen bychom zase roztočili spirálu zla ještě víc, nepřátelé Ruska by měli v ruce ještě větší klacek a jejich agrese vůči nám by se vystupňovala.

            Kdybychom zaútočili na Ukrajinu, jak my radíte, byli bychom už v tu chvíli, kdy by se dala naše vojska do pohybu, poraženi, i kdybychom dosáhli vítězství, protože bychom se dali přemoci zlem. A my se nedáme přemoci zlem, my přemůžeme zlo dobrem. Nezaútočíme, a proto se agresoři zastydí nad tím, že nás napadli bez zjevného důvodu a zlo bude přemoženo.“

            V tu chvíli mi praskly nervy.

            Vzal jsem Vladimira Vladimiroviče za hlavu a tou jeho hlavou začal mlátit o jeden z nafukovacích balónků se srpem a kaldivem, kterých měl ve své pracovně požehnaně: „Ty kreténe jeden blbý, neříkej mi, že to nechápeš! Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat, je čas nastavit druhou tvář, ale je i čas ránu vrátit.

Chápeš to ty, hlupáku!

Vždyť ani Ježíš nenastavil při výslechu druhou tvář, ale ohradil se a zeptal se svých soudců, proč ho bijí, když nic neudělal!

Ale ty?

Eh, škoda slov..., dej mi pokoj, myju si nad tebou ruce!" 

Pustil jsem Vladimira Vladimiroviče a nechal ho, a s ním i celé Rusko napospas jejich osudu, řeknu vám na rovinu, není žádný med být Ďáblem v Rusku a pokoušet ruského člověka, svádět ho ke zlu, to je, popravdě úkol přímo nadlidský, ale já jsem docela obyčejný Ďábel, prostě čert, žádný nadčlověk...