Yankee, go home! Táhněte domů, zmetci!

Je patnáctého a do naší země opět proudí vojenské kolony okupantů. Historie se opakuje, ale je to, bohužel, trochu smutná fraška, kterou oficiální propaganda nazývá vítězstvím demokracie a svobody

            „Dnes je patnáctého,“ řekl Ladislav a promnul si na důkaz toho oční víčka, aby záhy pokračoval, „a tehdy bylo taky patnáctého. Stál jsem na mostu v Landeku a díval se na německé okupanty, jak se valí sem k nám, do protektorátu. Sněžilo, ale nikdo už nečekal, že bude sněžit, do konce astronomické zimy zbývalo už jen pouhých šest dní, v březnu skoro nikdy nesněží.

            Teď je taky patnáctého a nesněží, ačkoliv by sněžit mělo, nikdo ještě nečekal jaro.

            Historie se opakuje!

            Dříve Židé, dnes neočkovaní! Předtím Němci, dnes Američani!

            Okupanti se valí do našeho protektorátu a nikdo se jim nepostaví na odpor!

            Kde máme armádu?

            Proč nebojuje?

            Koloborantská vláda vítá okupanty fanglemi!

            Jenže my tu vaši válku nepotřebujeme, zmetci!

Chcete zabránit propojení Ruska s Německem, už sto roků se o to snažíte, dokonce jste v roce 1918 kvůli tomu zřídili ten náš protektorát v čele s havloidem Masarykem, protože jediné, co by vás mohlo ohrozit, není Čína, kdeže, ale propojení německého zeleného fašismu s ruskými zdroji, přesně jako v třicátých letech, kdy nechybělo moc a Hitler vyzbrojený Sovětským Svaz by vás hnal z Evropy svinským krokem!

            My víme, že děláte všechno proto, aby válka byla, a též víme, kdo za ní stojí!!!“

            Slyšel to nějaký Kobza.

Ten Kobza si taky promnul oční víčka na důkaz toho, že to slyšel, a pak vykřikl tak, že to bylo slyšet i v doupěti, které si myši udělaly pod prkny, na kterých tento Kobza stál.

„Nedovolím, aby jakýkoliv americký okupant vstoupil na území České republiky!“ chvástal se tento Kobza a bil se v prsa, „opásám se výbušninami a vrhnu se pod pásy prvního amerického tanku, který vjede na naše území!

Když to dokázali prostí pastevci v Afghánistánu, vyhnat takto Američany, proč bych to nedokázal já, študovaný geolog!?

Copak jsem nějaký zbabělec, který nečinně přihlíží, jak američtí okupanti plundrují naši zemi, jak brání spojení Německa s Ruskem, když mezi ně vráží český klín?

Deutschland, Deutschland über alles!

Ať žije Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverband e. V.!“

A než se kdo nadál, měl tento Kobza na sobě opravdu nádherný výbušninový pás s ručně vyšívaným portrétem Tomia Okamury.

Když to Ladislav viděl, dojatě Kobzu objal: „Jdu s tebou, bratře! Za tohle půjdeme rovnou do českého nebe, to ti říkám!“

„Já taky půjdu s vámi!“ vykřikl Olšer, který dosud moudře mlčel, ale teď se mu po tváři koulely slzy velké jako holubí vejce a beze stopy mizely v jeho vousech, „budeme jako tři králové! Hrdinové odboje! Přejmenují po nás letiště toho hajzla Havla!“

Jestli někomu vděčíme za naší dnešní svobodu, tak těmto třem králům, kteří se spontánně postavili na odpor americkým okupantům a strhli k němu zdravé jádro národa.

Co dokázali negramotní Afghánci, dokázali oni taky, Američané se sbalili a táhli domů, tam, kde země duní pod kopyty stád.

Od té doby se taky, na věčnou památku Tří králů, říká: „Kolik amerických tanků vyhodíš do vzduchu, tolikrát jsi Čechem, skutečným Slovanem!“

Ale naštěstí už není co vyhazovat do vzduchu, už nejsme otroci, jsme svobodní na věčné časy a nikdy jinak!