Na Ukrajině probíhá brutální genocida Rusů a naše koloborantská vláda mlčí!!!

Brutální genocida Rusů na Ukrajině běží na plné obrátky, ale z České televize se o tom samozřejmě nic nedozvíme....

Olexandr, Jevhenij, Hrihorij, Oleh, Volodomyr a Oksana, někteří z nich v uniformách banderovského praporu Azov, kráčeli ztichlou vesnicí Vachnivka. Každý z nich byl vyzbrojen mačetou (stejnou jakou používají i příslušníci americké námořní pěchoty).

„Tady začneme,“ ukázal Volodomyr, který byl jejich velitelem, na pěkný a udržovaný domek se zahrádkou, na níž jeho majitelé pěstovali mrkev a petržel, „kdo půjde první?“

„Já, já půjdu první,“ řekla Oksana, sotva osmnáctiletá dívka, a otevřela branku, pes, který byl dosud zalezlý v boudě, vyběhl ven a zuřivě se rozštěkal.

„Drž tlamu, kacape!“ křikla na něj Oksana a jediným švihnutím své mačety ho navždy umlčela, jmenoval se Šaryk, Kulička.

Oksana jej odkopla a zabušila na dveře domku. Ranním tichem znělo to bušení na dveře jako zvon z kyjevského chrámu svaté Sofie.

Zevnitř se ozval šramot a ve dveřích se objevil polonahý muž.

„Jak se jmenujete?!“ vyštěkla na něj Oksana.

„Brežněv. Leonid Iljič. Stalo se něco?“ ptal se muž.

„Buď zticha! Na otázky jsme tady my! Jsi Ukrajinec, nebo kacap?“ zvedla Oksana výhružně svoje prsy.

Muž se skoro neznatelně zamyslel.

„Ukrajinec. Narodil jsem se tady,“ řekl pevně.

„Neptala jsem se, kde ses narodil! Řekni Ukrajina! Ukrajina!“ zařvala na něj Oksana.

„Cože?“ vykulil na ni oči muž.

„Ukrajina!“

„To je nějaká hra?“ usmál se muž a řekl, „Ukrajina.“

Oksana se otočila na Volodomyra, ale ten jen poklepal prsty na svoji mačetu.

„Dobře. A teď řekni Haharin. Víš, přece, kdo to byl Haharin?“ usmála se i Oksana.

„Gagarin,“ řekll muž a v tváři měl opět nechápavý výraz.

„Promiň, ale nerozuměl jsem ti, můžeš ještě jednou říct Haharin?“ zeptala se Oksana a za zády si pootočila mačetu.

„Gagarin,“ zopakoval muž.

Jméno první kosmonauta vyslovené tak, jak jej vyslovují Rusové, bylo posledním slovem v jeho životě, protože Oksana mu mžiku přejela mačetou po krku.

Muž se pudově chytil za krk, aby zastavil proud krve, ale v následujícím okamžiku se skácel na zem.

„Mama!“ vykřikla, malá, asi tříletá holčička, která byla s matkou schovaná v domku a vyběhla, přeskakujíc tělo nebohého Leonida Iljiče.

„Utíkej, Naděnko!“ vykřikla ještě matka, než ji Oksana poslala za Leonidem Iljičem.

„Postarej se o tu malou, Oksano. Daleko neuteče!“ křikl Volodomyr a spolu s ostatním vtrhnul do domku, zatímco Oksana se rozběhla za Naděnkou.

„Byl tam ještě někdo?“ zeptala se Oksana, když se znovu sešli před domkem.

„Byla tam ještě tchyně tady toho,“ ušklíbl se Volodomyr a špičkou své vojenské boty kopl do Leonida Iljiče, „a co ta malá?“

„Co by?“ pohodila Oksana hlavou.

„Dobrá práce, Oksano. Napoprvé je to vždy nejtěžší, neber si to osobně. Není to tvůj boj, je to jen nutná práce. Plnila jsi rozkaz,“ plácl Volodomyr Oksanu uznale po zádech, dodávaje, „ještě si utři mačetu. Tu máš!“

Volodomyr podal Oksaně včerejší New York Times, které vyfasovali na velitelství před dnešní akcí.

„Díky,“ vzala si Oksana americké noviny a utřela si do nich svoji mačetu, z pod vojenské čepice jí přitom vyklouzl pramen jejich rusých vlasů, kterých se okamžitě zmocnil neposedný předjarní vítr...  

            Od roku 2014, kdy byl poloostrov Krym na základě svobodného rozhodnutí svých obyvatel připojen k Ruské federaci, zavraždili ukrajinští banderovci na území Ukrajiny více než sto tisíc Rusů, tedy každého, kdo nedokáže správně vyslovit slovo Haharin, (Rusové totiž neumějí vyslovit hlásku h) v rámci jedné z největších genocid v dějinách lidstva, kterou naši kolaborantští politici nejenže schvalují, ale které i aktivně napomáhají, naposledy dodávkou sedmi tisíc dělostřeleckých granátů...