Vítejte v novém věku, vítejte v německém Zeleném ráji! Udělejte si taky výlet do neznáma!

18. únor 2022. Caazapá, město v Paraguayji, u něhož němečtí uprchlíci z Evropy budují komunitu, nazvanou „El Paraíso Verde“, ano, čtete dobře, „Zelený ráj"

            Hlas Christine zněl v telefonu panovačně, jako u každé ženy, která vám volá ve čtyři hodiny ráno.

            „Spíte? Já vím, že ne. Přijedu pro vás v pět. Připravte se,“ nařizovala mi.

            „V pět? Musím se ještě oholit!“ polekal jsem se.

            Hm, členka městské rady, u nás by se řeklo radní, vám zavolá ve čtyři, že s ní máte někam jet, to je na jihoamerické poměry kurevský nezvyk.

            „V pět před hotelem, někam vás zavezu, mohlo by vás zajímat, takže v pět,“ ujistila mne Christine, že to stihnu a zavěsila.

            „Už jsem tady bůhví kolik týdnů, a nic se neděje, nudou se div neukoušu. V jednom baru už mi dávají na sekeru. Hej, seňore, bydlíte naproti v hotelu, zaplatíte nám zítra. Maňana. Vlastně morgen, jsme přece v Paraguayi. A teď, abych se holil dvěma břitvami, protože je už čtvrt na pět, takže budu rád, když se neříznu víc než třikrát,“ pomyslel jsem si.

Naštěstí se podařilo, v pět ráno už jsem stepoval před vchodem hotelu zdejšího nejluxusnějšího hotelu Poruba jako nějaká prostitutka, která by ráda stihla ještě jeden kšeft.

            Christine přifrčela přesně. Kupodivu. Neznám ženskou, která by přišla někam někdy přesně.

            „Sedejte!“ mávla na mě, a já měl co dělat, abych se za ní vměstnal na tandem jejího růžového skútru. Přilbu jsem samozřejmě nepotřeboval, tady není blbý eurorajch, kde vás policajti zkasírují i za to, že si otevřete dveře auto jinou rukou, než vám přikazuje nějaká pošahaná vyhláška.

            Projeli jsme hlavní třídou Caazapá, toho nejexcelentnějšího jihoamerického zapadákova, kde jsem kvasil už dobře měsíc, a za chvíli se už proplétali mezi stovkami aut a tisícovkami dalších skútrů, které se valily ven z města.

            „Kam mě vlastně vezete? Do džungle?“ zařval jsem Christine do ucha, když jsme sjeli s výpadovky na boční cestu, která se vinula jak anakonda kamsi do kopců.

            „Zmínila jsem se, jen tak mimochodem, v jisté komunitě, že píšete román o koronapodfuku. Vzbudil jste zájem. Nemusím vám říkat, že ta komunita si potrpí na pradu. Jeden muž od nich by se s vámi rád sešel,“ sdělovala mi Christine od chromovaných řídítek.

            „A sakra, jdou po mně čučkaři z BIS!“ zažertoval jsem a taky se svému žertu zasmál.

            Christine asi můj vtip nepochopila, protože se nezasmála

            „Takové vtipy nedělejte. Ti lidi to myslí opravdu vážně,“ pokárala mne.

            „Vážně? Jsou snad ovce, když myslí něco vážně?“ kývnul jsem na stáda ovcí, kolem kterých jsme si to hasili, a rozchechtal se na celé kolo.

            „Jste příšerní. Vy Češi. Ze všeho si děláte legraci. Kdyby vás Baťa opravdu přemístil do Chile, dělali byste si srandu i z Pinocheta. Potkala jsem hodně Čechů, a všichni se smáli všemu jako vy,“ kroutila Christine udiveně řídítky skútru.

            Rozchechtal jsem se ještě víc, protože jsem si hned vzpomněl na Čechy, kteří po Heydrichově smrti smutkem plakali, ale v duchu se smáli na celé kolo, včetně udavače Čurdy. Nebo když umělci podepisovali Antichartu. Doma se pak museli utlouct smíchy.

            „To, jo,“ přikývl jsem, když jsem se přestal chechtat, „z věcí, které nemůžeme ovlivnit, si děláme legraci. A protože nemůžeme ovlivnit vůbec nic, smějeme se na celé kolo od rána do večera už dobře tisíc let, protože jsme pořád něčí nadvládou. Přežili jsme socialismus ruského typu a přežijeme i socialismus bruselského typu, tedy pokud nepukneme smíchy. Až ho přežijeme, víc jak deset let eurorajchu nedávám, tak schválně strčíme hlavu do dalšího chomoutu, abychom se měli čemu smát. Kdybychom, my Češi, byli skutečně svobodní, tak se užereme smutkem, budou z nás živé mrtvoly, protože čemu se chcete smát, když jste svobodní?

            Vy jste se tady u vás Stroessnerovi fakt nesmáli?“

            „Ti lidé to myslí opravdu vážně,“ odpověděla mi trochu nelogicky Christine.

            „Jací lidé? O jakých lidech to mluvíte?“ překvapením jsem div nespadl ze skútru.

            „Tak vidíte sám, už ani nevíte, na co jste mne ptal. Heleďte vysadím vás před jednou soukromou kolonií. Ale dovnitř už musíte sám, to už je vaše věc. Oni vás pak dopraví zpátky,“ vysvětlila mi Chritine.

            Zvedl jsem si obočí a usmál: „Mrtvého?“

            „To už záleží na vás. Ti lidé totiž věří, že je všechno podvod, že celý svět, covid, i ten váš Heydrich je jednou velké spiknutí. Proto si tady koupili šestnáct set hektarů a obehnali je ostnatým drátem, aby se izolovali od všech těch podvodů, jsou neočkovaní a říkají si El Paraíso Verde, a víte, co říká o antivaxerech v řetězových emailech. Že každého, u koho najdou Tečku, toho oběsí, ždyť pořád mávají šibenicemi,“ usmála se přece jen Christine.

            „Vy věříte řetězovým e-mailům? A ty jejich šibenice jsou symbolické, dobré leda tak pro kočku,“ byl jsem tentokrát vážný já, protože těm řečem o antivaxerech snad nemůže nikdo věřit, „jak jste říkala, že jmenuje ten jejich kolektivistický projekt?“

            „Zelený ráj, Jejich cílem je soběstačná, ekologická společnost s vlastními školami a zemědělství, chtějí mít taky vlastní univerzitu života, kde se nebudou vyučovat žádné humanitární obory. Jsou to většinou Němci, ale je mezi nimi i váš krajan, Čech. Je to spisovatel, stejně jako vy. Ale na rozdíl od vás je vážný. Hodně vážný. Ani se nechce věřit, že je to Čech, protože věří v chemtrails. Napsal knihu o nějakém osudovém setkání, tuším.“

„Zelený ráj? Do jednoho takového se v eurorajchu právě řítíme, do moc prima zeleného ráje pod taktovkou Němců,“ zachmuřil jsem se, ale pak se mne vydral zlomyslný smích, „když věří v chemtrails, tak to by měl pořád nosit na pysku respirátor, ne?!

Ale Christine můj vtip zase nepochopila, protože se neprosto vážně zeptala: „Poslyšte, chtěl byste být Rockfellerem?“

            „Proč, proboha?“ podivil jsem se.

            „Abyste vládl světu, přece,“ odpověděla Christine.

            „Kdybych chtěl vládnout světu, tak bych chtěl být ženou. Ženou jako vy,“ řekl jsem zcela po pravdě.

            „To je z de Sadeho?“ zeptala se Christine.

            „Jo ze Sadeho. To je ono?“ ukázal jsem na čtyři metry vysoký plot, v jehož betonovém soklu se jedovatě třpytily střepy z rozbitých pivních flašek a přečetl nápisy na žlutých cedulkách s černým smrtihlavem, které lhostejně visely na ostnatých drátech, „ACHTUNG! PELIGRO! ALTO VOLTAJE.“

            „Jo, je to pod proudem,“ přikývla Cristine a zabrzdila svůj stroj sotva dva metry od železné brány.

            „Pravda osvobozuje! Společně do nového věku,“ vítal mne ručně kovaný nápis nad vchodem do zeleného ráje.

            Seskočil jsem ze skútru a protáhl ztuhlé svalstvo: „Tak vám pěkně děkuji. Společně do nového věku. Zelený ráj!“

            Moji ironii samozřejmě nepostřehla, a ani nemohla, vždyť neprožila tolik let v eurorajchu jako já.

            „Doufám, že si z toho setkání něco odnesete, Karle,“ usmála se, ale její úsměv hned zmizel, „buďte opatrný. Nos vemos manana!“

Christine s viditelným ulehčením šlápla na plyn a za chvíli nebylo po jejím skútru ani vidu, ani slechu   

„Taky by mohla mluvit německy, když jsme v Paraguayi,“ pomyslel jsem si a podíval se na železnou bránu.

Kurva, to je situace!

Stojím tu jak idiot před branou do nějakého zeleného ráje, nevím, kde jsem a mám schůzku s nějakým českým magorem, který bere všechno vážně a navíc, je spisovatelem jako já...

Postoupil jsem k bráně, jestli nenajdu nějaký zvonek. Ale brána se sama neslyšně otevřela, tak už o mně v ráji vědí...

V jedné z nejchudších částí jihoamerické Paraguaye, na oploceném pozemku s ozbrojenou ostrahou, vzniká německy mluvící osada Němců, Rakušanů a Švýcarů. Přicházejí se schovat před „covidovou diktaturou“ v jejich domovských zemích, stejně jako před sítěmi 5G, chemtrails a povinným očkováním.

Komunita si říká El Paraíso Verde, neboli Zelený ráj. Na svém webu vítá nové návštěvníky a zájemce slovy „Společně do nového věku“. Zakladatelé, Sylvia a Erwin Annauovi, pro tyto účely pořídili pozemek o rozloze necelých 1600 hektarů nedaleko Caazapá, hlavního města stejnojmenného departmentu.

Počítají s tím, že by zde mohlo v blízké době bydlet až 20 tisíc lidí a že tak půjde o největší soukromou kolonii na území Jižní Ameriky. Cílem má být soběstačná, ekologicky založená společnost s vlastními školami a zemědělstvím, založit chtějí také vlastní univerzitu.

Paraguay si německy mluvící osadníci nezvolili náhodou; v žádné jiné jihoamerické zemi nežije tolik obyvatel německého původu. Covid označují za podvod.