Nohavicův koncert za mír pro Putina

Právě takové osobnosti a charaktery, jako je Jaromír Nohavica, potřebujeme dnes jako sůl. Takové, které uprostřed válečné hysterie šíří a propagují přátelství mezi národy

  Sta a sta vyprodaných koncertů měl za sebou Mirek a přece mu bylo tak, jako by dnes měl koncertovat vůbec poprvé. Seděl ve svém domě, občas pohlédl vzhůru k podkroví, takže se mohlo zdát, že vzhlíží k nebi, do něhož se má brzy vypravit.

            „Už je čas, jdeme!“ šťouchl do něj jeho anděl strážný, který u něj stál, když se přiblížila osmá hodina večerní.

            Mirek vstal, ale anděl do něj jemně šťouchl svou bělostnou perutí.

            „Ještě tohle, na tohle jsi zapomněl,“ kývl anděl směrem k Puškinově ceně, která ležela na stole.

            Mirek sáhl po vyznamenání a chtěl si jej připnout na hruď.

            Ale anděl zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.“

            „Tam ne! Tady si ji připni, hezky na jizvu,“ dotkl se anděl svojí ledovou ruku Mirkova rtu a dodal, „dostal jsi ji přece za písničky, ne za válku!“

            Mirek si připnul Puškinovu cenu na svůj ret, jak mu anděl nařídil.

            „Jo, teď je to už dobrý, můžem,“ řekl anděl a pobídnul Mirka.

            Mirek se vydal na svoji křížovou cestu. Puškinova cena se mu houpala na rtu, nohy se pod ním podlamovaly, schody do podkroví zdály se být nekonečné.

            „Jdeme, jdeme, ať začneme včas,“ pobízel ho anděl, vševědoucně prohodiv, „kdo má všechno, má čas!“

            Tak nějak muselo být Dostojevskému, když ho vedli na popravu.

            Však to taky anděl okomentoval: „Bůh stvořil peklo jako nejkrutější trest pro ty, kteří mají ještě nějaké svědomí!“

            Nebýt anděla, snad by se Mirek ani do podkroví nedostal. Ale nakonec přece jen Mirek vystoupil na poslední schod, jeden krok a byl tam.

            A hle, jaký se stal zázrak!

            Sotva Mirek uviděl svou kytaru, všechna tíseň z něho spadla, a co teprve pak, když se Puškinova cena zablyštěla ve světle holé žárovky, jež visela dolů ze stropu jako na nějakém veřejném záchodku.

            To by živel, ve kterém byl Mirek doma stejně, jako jsou vojáci základní služby doma v boji dospělého muže proti dospělému muži!

            Vzal milovanou kytaru, sedl před kameru a jakoby hrál před sálem do posledního místečka zaplněným lidmi, již si přišli vyfasovat za své poctivé pětikilo pohlazení na duši v této těžké době, začal Mirek zpívat a hrát. Jeho prsty vyluzovaly z kytary známé melodie, jeho ústa, na kterých se jako kapka jitřní rosy třpytila Puškinova cena, promlouvala známým hlasem ona moudrá slova, která z Mirka dělaly největšího současného básníka.

            Mirek zpíval a hrál, jako by žádná válka nebyla a ona taky nebyla, proto ztichlo vše živé (a snad i mrtví nábožně naslouchali), zasaženo přímo do srdce slovy a melodiemi Mirkových písniček, např. této: „Vlaštovko, leť, přes kremelskou zeď, až budeš unavená, pírka ti pofouká můj Vladimir a bude mír...“

            „Mámo, slyšela jsi, tak Nohavica je taky pro mír, a ne pro zbraně na Ukrajinu! A koukni, co má tom pysku!“ vykřikl táta.

            „To bude asi ta Puškinova cena, co dostal od toho Putina, víš kterýho přece,“ řekla máma.

            „Ale že to těm válečným štváčům nandal, pírka ti pohladí můj Vladimir, a bude mír! Vzal od něho cenu, ale neshrbil se! Kam se na něho hrabe Gott s Antichartou!“ vykřikl táta.

            „No to se ví, že je pro mír. Vždyť má přátele mezi Rusy i Ukrajinci! Kdo jiný by už měl dělat družbu mezi národy?“ řekla máma, ale pak se zamyslela, „víš co by mě zajímalo?“

            „Co?“ zeptal se táta.

            „Víš, kdyby měl bůh tu možnost zastavit válku na Ukrajině, ale jen pod tou podmínkou, že musí obětovat buď Putina, nebo Nohavicu, pro koho by se asi tak rozhodnul. Co myslíš, táto?“

            „Co já vím? Jsem snad Dostojevkij, abych to věděl? Nebo ten, jak se po něm jmenuje ta cena? Dej mi pokoj, s takovýma blbýma otázkama!  Stejně za všechno můžou Američani. To je to, oč tu běží! Udělat z Putina vraha!  Třikrát chtěli zničit Rusko, třikrát se jim to nepovedlo, až teď na počtvrtý s Putinem. Ale jsem optimista, lidé už museli překonat i horší věci,“ vykřikl táta a ukázal na Mirka, „hele, už hraje Vysockého! Umííííí!“

            „Já ho měla vždycky radši než Gotta, na tom mi vadil Štaidl, jako ho znužíval,“ přikývla máma a začala si s tátou pobrukovat Vysockého, „proč se svět jiný zdá, vždyť čím byl, je i dnes, dob je čtvero a oči jsou dvoje, vzduch je stejný, i voda je stejná, i les, jenom on se už nevrátil z boje.“