Západ potřebuje nového Churchilla jako přeštické prase drbání

Nás se to ovšem naštěstí netýká. My vždy patřili na východ a na tom se nemění nic ani teď, nám může být dobře jen na východě, nikde jinde

            Byl dosti obtloustlý, pod očima mu visely, ovšem vesele, ne zrovna malé váčky, v ústech měl doutník a táhla z něho sakramentsky kvalitní whisky, ale přesto jsem nevěřil, když mi řekl: „Jsem nový Churchill. Tak dlouho jste mne vyhlíželi, až jsem opravdu přišel.“

            Svou nedůvěru v jeho, tak trochu komický zjev, jsem mu dal okamžitě najevo: „Nevěřím! Nový Chruchill, kde by se tady u nás vzal? Ještě tak nový Klaus, to bych věřil, že se objevil, ale Churchill? Nevěšte mi, prosím, bulíky na nos!“

            Ale on se jen usmál: „Právě se vracím z Pekingu. Vezu mír!“

            Slova o míru mě, jako vždy, bezpečně dostala do rauše.

            „Cože, vezete mír? Skutečný mír! Slávo bohu, válka je vůl!“ ztratil jsem nad svou radostí veškerou kontrolou.

            „Tady to je,“ podal mi papír, nádherný ruční papír, jaký jsem už dlouho neviděl, nebylo to žádné kdoví pokolikáté recyklované svinstvo, „to je dohoda s Čínou. Co je za Uralem, je jejich, co je před Uralem, je naše. Je to dobrý deal, až na Sibiři roztaje permafrost, budou mít Číňané jen bažiny, kdežto my budeme mít na Kubáni tu nejúrodnější půdu na světě.“

            Nelhal, ten papír, to byla skutečně dohoda mezi Západem a Čínou o rozdělení Ruska.

            „Takže Ural je nová železná opona, která byla právě spuštěna, opona oddělující svobodný svět od nesvobodného?“ zeptal jsem se.

            „Ano, přesně tak. Ural je nová železná opona,“ přikývl tenhleten nový Churchill a taky se zeptal, „vy jste Čech, že ano?“

            „Ano, Čech, chválabohu,“ přikývl jsem.

            „Vy Češi jste přece skvělí rolníci. Vaši prezidenti pocházeli do jednoho z rolnického prostředí, byli to skvělí agronomové a zootechnici, Masaryk, Beneš, Havel, Zeman, Přemysl Oráč, ti všichni dobře věděli, že když nepohnojí, tak nesklidí. Každý Čech dostane na Kubáni přiděleno deset hektarů nádherné černozemě, vás je škoda, abyste na tři směny montovali škodovky, venkovská idyla vám svědčí mnohem víc.

            Budete pěstovat tu nejnádhernější pšenici a dojit to nejtučnější mléko v celé Evropě, konečně naleznete smysl své národní existence. Na Kubáni je dobře, ostatně odtud přišli i vaši předci, je to tak?“ chtěl vědět.

            „Ano, je to tak. Pocházíme odtud, do Evropy nás dovlekli arabští kupci jako kvalitní a spolehlivé otroky,“ přikývl jsem.

            „A teď budete mít vlastní půdu! A jakou! A k tomu budete i výspou svobodného světa. Mohu vás ujistit, že jsem měl o vás, Češích, vždy nejlepší mínění. To s tím Heydrichem, to by nás nikdy nenapadlo, ale vás jo. Na vašem počtu hlasů v europarlamentu se samozřejmě nic nezmění,“ ujistil mne tento nový Churchill.

            „Moc vám děkuji, jménem celého našeho národa!“ poděkoval jsem mu za to, že naše síla v europarlamentu zůstane i teď, v nových poměrech, kdy Rusko jako takové přestalo existovat, zachována.

            „Rádo se stalo!“ cvrnknul si Churchill do cylindru a zase zmizel, aniž bych ve své naivitě pochopil, že si z nás, už pokolikáté v těchto prašivých dějinách, udělal Západ své nárazníkové pásmo, tentokrát na úrodné Kubáni, kde černozem voní jako tymián z babiččiny zahrádky a je nádherně mastná jako sádlo plné těch nejkřupavějších škvarků, po kterých se tak nádherně lesknou ty naše české, věčně dokořán otevřené huby...