Nikdy nezapomene na 15. březen, vládní kolaboranti chtějí u nás německou Bundeswehr!

Podle vlastizrádného plánu bruselských poskoků mají být na našem území dislokovány německé vojenské jednotky, aby jistily předání pohraničí Sudeťákům! Doufám, že tomu Okamurova SPD  zabrání, bez boje se nevzdáme. Sláva Česku! 

            Byl patnáctý březen a do protektorátu se valila vojska okupantů

            Vítaly je špalíry skutečných vlastenců, kteří na okupanty nadšeně mávali, i když to je vlastně nesprávně vyjádřeno, protože nešlo o okupanty, ale příslušníky mírových sborů, které zavítaly do protektorátu v rámci speciální operace, jejímž cílem byla denacifikace české společnosti.

            Mezi nadšenými vlastenci samozřejmě nemohl chybět i jeden z poslanců té nejvíce vlastenecké strany SPD, neboli Strany Pitomiových Dementů, předlistopadový člen komunistické strany, tedy nade vší pochybnost statečný člověk.

            „Herzlich willkommen!“ křičel náš vlastenec na okupanty, vítaje je chlebem a solí, „lásku vám a poděkování! Přijeli jste právě včas, abyste denecifikovali společnost, Čapka už nacisté uštvali, teď chtějí uštvat Nohavicu! Lásku a poděkování vám, vždyť já ne sám, už jsou nás milióny!“

            Tak vyřvával náš vlastenec na okupanty celý den, a když přišel domů, byl celý radostí bez sebe, protože se mu okupanti nakvartýrovali do baráku, a co víc si může vlastenec přát, než přivítat pod vlastní střechou ty, kteří přišli denacifikovat českou společnost!

            „Jako doma, bratři! Jako doma, co je moje, je i vaše, vždyť přinášíte nám mír a svobodu! Nikdo už nebude svévolně přepisovat historii!“ slzel dojetím.

            A okupanti se chovali opravdu jako rodní bratři.

            „Časy u tebja esť?“ zeptal se vlastenec velitel čety, která se u něj ubytovala.

            „Ano, mám hodinky. Tady jsou! Zlaté!“ ukázal vlastenec svoje hodinky.

            „Davaj!“ řekl voják.

            „Tady jsou, vezmi si je, bratře osvoboditeli!“ dal vlastenec svoje hodinky vojákovi.

            Voják si vzal hodinky a zase se zvídavě zeptal: „Šuba u tebja jesť?“

            „Všechny kožichy jsou tady!“ ukázal vlastenec na skříň, v níž měl kožichy.

            „Davaj!“ řekl voják a hrnul se ke skříni.

            „Jsou tvoje!“ podával mu vlastenec ze skříně kožichy.

            Voják je narval všechny do pytle a pak se zeptal: „Žena u těbja jesť?“

            „Žena je v ložnici,“ odpověděl vlastenec.

            „Davaj!“ řekl voják.

            „Do ložnice se jde tudy,“ ukázal vlastenec na schodiště, kterými se šlo do ložnice.

            Voják vyběhl po schodišti nahoru a vlastenec si šťastně vydechl: „Dost už bylo adorace pronacistických elementů typu banderovců a vlasovců, tomu už je, díky bohu, konec! A konec je i likvidaci památníků osvoboditelů od nacistické okupace!

            Antinacistický charakter naší státnosti je zachráněn!

            Díky bohu jsme nezapomněli na svoji minulost, protože jinak bychom si ji museli prožít.

            Sláva našim osvoboditelům od vládních nacistů, kteří chtěli zrušit Český svaz bojovníků za svobodu!“

            Ale to už byl voják zpátky dole.

            „U těbja chorošaja žena, ty pravyj pareň, moloděc! Ona budět malčikam tože očeň nravitsja!“ pochválil velitel vlastenci jeho ženu a křikl na chlapce, ať jdou nahoru, že on už je s prací hotový.

            A chlapci šli a vlastenec jim žehnal, protože naše neuvěřitelné vazalství bylo to tam, co víc si může vlastenec přát než speciální vojenskou operaci, jež konečně ukončila jeho muka?

             To se za ty hodinky, kožichy i vlastní ženu vyplatí stonásobně!!!