Nacistický Západ se snaží vymazat ruskou kulturu

Rusofobie už nabyla chorobných rozměrů. Vše ruské je haněno, na vše ruské je pliváno, včetně Nohavici, čeští nacisté jedou na plné obrátky

            Přes svou skromnou povahu a jisté, blíže nespecifikované psychické problémy, ne však příliš velké, byl Vladimir Vladimir nadaným vládcem, který dobře chápal, co Rusko potřebuje ku svému prospěchu.

            „Rusko se musí izolovat od světa a vrátit se ke svému barbarství, které je jeho metafyzickým smyslem existence. Skutečnou ruskou kulturou je toliko barbarství, a proto vůdčí ideou Velkoruské říše musí  být barbarství,“ říkával mi Vladimir Vladimirovič za dlouhých zimních měsíců v Kremlu, kdy nebylo do čeho píchnout, protože Rudé náměstí docela zasypal hrubozrnný sníh.

            A podle toho taky Vladimir Vladimirovič  vždy jednal, naplňoval metafyzický smysl existence Ruska, vracel mu jeho svaté barbarství, vracel Rusku jeho kulturu a proto i jeho impozantní velikost.

            Jednou, bylo to zjara, na Rudém náměstí už místy vylézala malomocná dlažba, našel jsem Vladimira Vladimiroviče ve zvláště dobré náladě.

            „Co je, Vladimire Vladimiroviči, že jste tak vesel. Osvobodil jste snad už Donbas od nacistů?“ zeptal jsem.

            „Ne, Donbas ještě osvobozený není, i když první etapa speciální operace se už skončila,“zavrtěl hlavou Vladimir Vladimirovič a luskl prsty, „Západ maže naši kulturu! Snaží se vymazat celou naši tisíciletou kulturu, naše lidi! Je to jako v nacistickém Německu v třicátých letech! V nacistickém Česku na hranicích hoří ruské knihy!“

            „Nebojte, já své ruské knihy nespálím! Nikdy! Sorokinův Den opričnika si čtu každý večer před spaním.

            ,Bože, Rusko, to je nádherná země, když jí vládne car!‘ říkám si u četby této skvělé ruské knihy,“ zvolal jsem a chytl Vladimira Vladimiroviče za rameno, „slyšíte, Den opričnika nikdy nespálím!“

            Vladimir Vladimirovič se na mě podíval. Všiml jsem si, jeho nápadně skelného pohledu.

            „Den opričníka?“ zeptal se.

            „Ano, Den opričnika,“ přikývl jsem.

            „Ano, je to skvělá kniha,“ přikývl Vladimir Vladimirovič a pak se šťatně rozesmál, „západ maže ruskou kulturu! Rusko je smrtelně ohroženo! Západ maže Rusko a já vymažu západ, hehe! Víte, že můžu použít jaderné zbraně, když se budu mít pocit, že je Rusko ohroženo, hehe? Já jsem tak šťastný!“

            „Ano, vím,“ přikývl jsem a taky se štěstím rozesmál, ne, o ruskou kulturu strach nemám, vždyť Vladimir Vladimirovič je jejím vrcholným představitelem, skutečným géniem, kdo se protiví jeho vůli, jež je vůlí celého Ruska, bude nemilosrdně rozdrcen ve jménu ruské kultury, svatého ruského barbarství!