Václav Havel k totalitnímu dnešku

Naši čelní představitelé, zejména předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová, předseda Senátu Miloš Vystrčil, ministr vnitra Vít Rakušan, i premiér Petr Fiala a mnozí další se často ohánějí odkazem Václava Havla

            Kdyby dnes Václav Havel žil, byl by jistě členem SPD. Nebo ne jen pouhým řadovým členem SPD, ale i jejím čestným předsedou, protože pouze SPD pod vedením Tomia Okamury, který, vcelku pochopitelně maže nesouhlasné statusy na facebooku, je jedinou skutečnou dědičkou Havlova odkazu, jenž je v dnešní vzrůstají totalitě den ode dne, hodinu od hodiny, aktuálnější.

            Nikoho se dnešní totalitní moc nebojí víc než SPD, která na sebe tak bere roli nové Charty 77, nikdo víc se dnes nepodobá Václavu Havlovi než Tomio Okamura!

            Vždyť i dnes platí, že za vyslovení blíže nespecifikovaných výroků, které nejsou v dokonalém souladu s oficiálními doktrínami dnešní moci, platíte ztrátou pracovních a často i občanských práv a perspektiv. Jsou profese, v nichž vám nebude dovoleno působit (média, vysoké školství atd.), budete a mnozí již jsou vytěsňováni na okraj společnosti.

 O tom všem jsem si povídal s jedním našich předních disidentů, Kobzou Kobzovičem u Havlova hrobu, povídal jsem si s ním o dnešní těžké době, v níž jedině lidé jako on mají zásluhu na tom, že mravní úpadek našeho národa není absolutní. Měl jsem strach však přitom pohlédnout Kobzovi Kobzoviči do jeho krotkých očí, protože bych se musel před ním hanbou propadnout do země, to jest, do Havlova hrobu.

            „Já si klidně vegetuji, a tady ten trpí, je pronásledován, nemůže působit ve vysokém školství, zaplatil za svou statečnost ztrátou pracovních a taky občanských práv, ztratil, pokud u moci zůstane současná garnitura, veškeré životní perspektivy! Jak mohu pohlédnout tomuto člověkovi, který má jako poslanec pětkrát větší plat než já, poctivě pracující člověk, do očí!“ hryzlo mne svědomí, mučila mne moje zbabělost.

            Ale Kobza Kobzovič to bral sportovně, nic mi nevyčítal.

            Místo toho řekl: „Už chybí jen ti proslulí ztroskotanci a zaprodanci To, že se dnešní moc bojí názorové konfrontace se zastánci jiných myšlenek, vypovídá jen o tom, že moc nemá myšlenky a názory a už vůbec ne schopnost je v čestném boji obhájit. Prostě má moc, a tu užívá plnými doušky.

            Vím, moc dobře, o čem mluvím. V roce 1988 jsem vstoupil do KSČ, dobře si pamatuju tu atmosféru strachu, která si s tou dnešní nijak nezadá, sám jsem podepsal petici, která odsuzovala Zagorovou za to, že podepsala Několik vět.“

Souhlasně jsem přikývl: „Ano, dnešní moc má moc a tak si to užívá. Byl to myslím Okamura, nebo Klement Gottwald, nebo oba dva, kteří řekli, že demokracie je diskuse, a kde není diskuse, není ani demokracie, proto oba dva rádi řečnili či řeční v parlamentu, neboli žvanírně, aby byla diskuze, a tedy i demokracie.“

            I Kobza Kobzovič souhlasně přikývl: „Už je to tu ale zase. Doma mluvíte jinak než ve škole či na pracovišti. Když se náhodou podřeknete a promluvíte tak, jak myslíte, číhá na vás na každém kroku udavač, protože i oznamovací povinnost tu přece máme dánu zákonem, a to v §368 trestního zákona. Mezi zločiny, které podléhají oznamovací povinnosti, patří i podle §310 „rozvracení republiky“. To je tak gumová floskule, že se pod ni může vejít kdeco. Od proslulé sentence typu -Tomio je Pitomio- až po výsostně odborně zdůvodněnou analýzu ekonomického nebo sociálního stavu ve společnosti, vyslovenou akademickým pracovníkem. Obojí může být pokládáno za způsobilé rozvracet republiku. To druhé samozřejmě ještě víc.

A já musel zase souhlasně přikývnout: „Je to tak. Lidé mizí jak na běžícím pásu. Co nevidět zmizíte i vy, Kobzo Kobzoviči, ze Sněmovny určitě. Vyhrajete volby a nebudete už sedět ve Sněmovně, nebudete už žvanit, ale budete makat jako šroub na ministerstvu vnitra, abyste napravil všechny ty dnešní nepravosti přehmaty. Vaše občanská statečnost je obdivuhodná, prokázal jste ji v roce 1988, prokazujete ji i teď, evidentně se ve vašem případě nejedná o konjunkturální záležitost.

            Ale to mi řekněte, proč to všechno vlastně děláte?“

            Na to mi Kobza Kobzovič odpověděl: Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene mě k tomu strach, myslím strach o budoucnost a demokracii. Škála toho, co můžu ztratit, kdybych nedělal to, co teď dělám, je bohatá: od nejrůznějších výsad vládnoucí vrstvy a všech zvláštních možností, plynoucích z moci, přes možnost klidné práce ve Sněmovně, postupu ve stranické hierarchii.

Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se takovým lidem jako jsem já, lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek; lidem bezzásadovým a bezpáteřným, ochotným z touhy po moci a osobním prospěchu udělat cokoli; lidem lokajského založení, kterým nevadí jakékoli sebeponížení a kteří jsou kdykoli připraveni obětovat své bližní i vlastní čest příležitosti zalíbit se mocným.

Za těchto okolností není náhoda, že právě dnes je v naší straně tolik poslaneckým křesel obsazeno známými kariéristy, oportunisty, hochštaplery a lidmi s máslem na hlavě. Anebo prostě typickými kolaboranty, jako jsem například typicky já, tj. těmi, kteří mají zvláštní schopnost za jakékoli situace vždy znovu přesvědčit sebe samé, že svou špinavou prací takzvaně něco zachraňují, nebo že aspoň zabraňují horším, aby obsadili jejich místa...

Není asi třeba moc představivosti k tomu, aby člověk pochopil, že taková situace, kdybychom se skutečně dostali k moci my, nemůže vést k ničemu jinému než k postupné korozi všech mravních norem, k rozpadu všech měřítek slušnosti a k obsáhlému podlomení důvěry ve smysl takových hodnot, jako je pravda, zásadovost, upřímnost, nezištnost, důstojnost a čest.“

Opět jsem musel s Kobzou Kobzovičem souhlasit: „Svatá pravda! O čem jsme ještě včera prohlašovali, že tomu nikdy nepřivykneme, nebo co jsme prostě měli za nemožné, budeme bez údivu přijímat jako skutečnost. A co bylo naopak ještě nedávno pro nás samozřejmostí, to jest dnešní totalitní systém, který pronásleduje odvážné lidi, jako jste vy, Kobzo Kobzoviči, dnes chápeme jako výjimečné a brzy, až se právě lidé jako vy dostanou skutečně k moci, – kdoví – budeme dnešní totalitu považovat za nedostupný ideál.“

A pak už jsme mlčky hleděli na hrob Václava Havla, je to fakt zvláštní, kde se v něm vzalo tolik popela, že se sotva vešel do tří uren...