Jak jsem podpořil ruskou invazi na Ukrajině

Rusko už nemohlo dál tolerovat genocidu na Donbase, pro kterou neexistuje žádná omluva, byť se naše kolaborantská vláda snaží prezentovat lži jako pravdu, a pravdu jako lži

            Ruská invaze na Ukrajinu mi byla už od začátku velmi sympatická..., ale do řiti s lhaním, žádná invaze, ale speciální vojenská operace jednou provždy!

            Tak tedy, ruská vojenská speciální operace na Ukrajině mi byla od začátku (a už to bude skoro dva měsíce, co běží přesně podle plánu) velmi sympatická. Imponoval mi především její hlavní, ne-li rovnou de facto jediný cíl, kterým nikdy nebylo nic jiného než náprava sousedských vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou.

            Dobří sousedé v těžkých časech jsou k nezaplacení, ale kdo by chtěl mít za sousedy grázly, od kterých hrozí pořád nějaké nebezpečí, protože jsou to fašisté?

            Dobře jsem rozuměl tomu, proč Rusko chce, aby Ukrajina byla normálním a dobrým sousedem v těžkých časech, takovým, jakým je například Bělorusko.

            „A proč by jednou nemohlo být takovým dobrým sousedem Ruska v těžkých časech i Česko?“ ptám se.

            Ale proto, abychom byli stejně tak dobrým sousedem Ruska jako Bělorusko (a v brzké době jistě i Ukrajina), musí Rusko nejdříve Ukrajinu umravnit, nebo rovnou raději od úplných základů přeonačit, aby takovým dobrým sousedem, který vám v těžkých časech nevrazí dýku do zad (kdosi tady kdysi upozorňoval na zajímavý fakt, totiž ten, že z Ukrajiny doletí americké rakety do Moskvy za čtyři minuty), Ukrajina skutečně byla.

            Zkrátka a dobře, tato nosná idea ruské speciální vojenské operace, totiž převýchova fašistické Ukrajiny na dobrého souseda, se mi líbila natolik, že jsem hned uvažoval o tom, jak tuto vojenskou operaci podpořit.

            Bohužel ale nemám ani Puškinovu cenu, ani silnou motorku, abych mohl jezdit s Jardou Foldynou po Česku s ruskou vlajkou a vytetovaným velkým Z na čele. Mé snahy pomoci statečným ruským vojínům musely být přeci jen o něco skromnější, vždyť nejsem ani europoslanec jako MUDr. Ivan David, byvší člen levičácké Levé alternativy, ani nejsem spisovatel jako Ladislav Větvička, abych v režimu 24/7 odhaloval všechny ty lži, kterými nás o válce na Ukrajině krmí britské tajné služby.

            Nepřestal jsem však věřit a doufat, že se mi to přece jen podaří, že přispěji i já svým malým dílem k vítězství v této svaté válce. A dnes byly moje prosby vyslyšeny, dnes mi dal Bůh okusit své nekonečné milosrdenství a učinil i mne svým bojovníkem proti prohnilému Západu, který si udělal z Ukrajiny svůj živý štít.

            Trávím toto nejchmurnější (do ponížení a ukřižování Krista zbývají už jen pouhé 2dny, ale to jestli, Kristus opět vstal z mrtvých, se dozvíme až v neděli ráno) období roku na Slovensku.

            Jaká je to ovšem příjemná změna proti mé domovině!

            Lidé jsou zde informováni mnohem lépe než u nás. Skoro nikdo nevěří, že se na Ukrajině skutečně něco děje, a skoro každý je přesvědčen, že za všechno, tedy i za Ukrajinu, můžou Američané, přičemž ukrajinští uprchlíci jsou na Slovensku nazíráni stejně jako Romové.

            Zemský ráj to ne pohled!

            Potloukal jsem se jedním ze slovenských měst, které je ze všech stran obklíčeno majestátnými, byť nepřístupně se (pokud nemáte opravdu dobré terénní auto, nebo aspoň čtyřkolku) tvářícími, horami.

            Jda kolem zdejší knihovny, spatřil jsem u jejího vchodu bednu s vyřazenými knihami. Přistoupím blíž a srdce mi zaplesá, protože mezi cca dvacítkou knih jsou i knihy ruské, Kuprinova Jáma a Šukšinova Červená kalina!

            Demonstrativně je tedy vytáhnu a odnáším si je s sebou s radostným výrazem ve tváři jako tu největší svátost, jako by to byla ampulka od anabolických steroidů, které si píchá generalissimus Putin.

             Kdyby mě viděl generál Pavel, jistě by se podělal vzteky, a Okamura zase nadšením!  

            Záchranou těchto dvou ruských knih, třebaže v slovenském překladu, jsem bezprecedentně podpořil ruskou speciální vojenskou operaci a bezpochyby tak přispěl k jejímu úspěchu, nezlobte se na mne, buďto jsme dobří sousedé, nebo nejsme dobří sousedé, a pak je jediným možným řešením pouze toliko speciální vojenská operace.

            P.S. Knihy jsem si ve skutečnosti vytáhl z krabice tři. Dlouho jsem váhal, zda mám, právě teď, když se neodvratně schyluje k ukřižování Krista, říct pravdu i o této třetí knize. Ale pravdu nelze zamlčet, a tak musím přiznat, že touto knihou je soubor krátkých próz Jiřího Mahena, který se dopustil jednoho z nejtěžších hříchů.

            A kdo čte knihu sebevraha, vystavuje dost možná sám sebe rovněž hříchu, proto jsem o tom nechtěl zprvu mluvit.

            P.P.S. Tato duchovní větev má ovšem ještě jednu, nesporně zajímavou zápletku. Mahenova kniha měla na sobě, kdoví proč, obal od výboru soudniček Rudolfa Těsnohlídka, takže jsem si původně myslel, že béřu do ruky a odnáším si právě Těsnohlídkovy soudničky. Uznávám však, že s ohledem na výše uvedené je to prašť, jak uhoď, Mahen, nebo Těsnohlídek.