Pěstování nenávisti v europrotektorátu Čechy a Morava

V našem protektorátu Čechy a Morava se usídlila prapodivná choroba. Jednoduše by se dala nazvat povinnou nenávistí vůči komukoliv, kdo nesouhlasí s mainstreamem  

            Bylo nás pět. Pět chlapců, čestných a nadevše slušných, s duší upřímnou a čistou.

            Já, Pitomio, Kobzič, Bašta z chudobince a David z blázince.

            Scházeli jsme se v klubovně, která sídlila v malostranské Sněmovní ulici, pár kroků od ní už začínala Stínadla. Ale tam jsme nechodili, protože to tam byl samý fašista s modrožlutým špendlíkem ve klopě.

            Jednou jsem takhle přišel do naší klubovny a viděl jsem, jak tam všichni pláčou.

            „Co je vám, hoši, že pláčete?“ zvolal jsem poplašeně.

            „Jak bychom neplakali, když je svět je plný nenávisti!? Dnes a denně jsme svědky této strašlivé nenávisti!“ zanaříkal Pitomio, chlapec, který by nás klidně chránil vlastním tělem, kdyby do naší klubovny vtrhli Vontové a chtěli nás postřílet, který by bez váhání vykřikl, „mne, mne si klidně zastřelte, ale mé kamarády nechte tak!“

            Kobzič taky plakal, ale plakal o něco míň. Není divu, vždyť měl z nás ze všech nejvíc bobříků odvahy, bylo jich rovných třináct, stejně jako apoštolů i s Ježíšem.

            A tenhle nejodvážnější chlapec ze všech chlapců na světě (jednou se dokonce vysral i na suchém záchodě), teď přede mnou plakal: „Není však vůbec od věci připomenout si, jak se pěstování nenávisti u nás zrodilo a jakým vývojem prošlo. To totiž není ojedinělá věc, nadto náhle s nebe spadlá. Sečteno a podtrženo: jest nám dána povinnost vykonávat nenávistné činy, vytvářet nenávistnou atmosféru, rozdělovat společnost na vlastence a ty, kteří mají mozek vymytý oficiální propagandou, a mezi ně klást antagonistická dělítka.

A to je proces trvající v našem případě už roky, protože jak jinak bychom se nedostali do Sněmovny a k prachům!“

Bašta a David neříkali vůbec nic, protože byli pláčem nad nenávistí docela už zpitomnělí.

Bylo mi hochů, to se ví, strašlivě líto.

Takoví skvělí hoši a tak je pláč znetvořil!

Ale já jsem se naštěstí nerozplaklal.

Místo toho jsem rozhodně zvolal: „Na nenávist nasrat! Jasně, že často slýchám srovnání současných událostí s obdobím 50. let minulého století. Jasně, že to není úplně od věci. Jasně, že je zde mnoho prvků a projevů nebezpečně podobných. Jen té (ne)demokracii se neříká lidová, jako tehdy, nýbrž liberální a jasně, že obojí je však nachlup stejná lež.

            Ale já vím, jak nad touto lží a nenávistí zvítězíme!

            Zvítězíme nad ní pravdu a láskou!

            Pravdu už, díky Putinovi, máme, takže nám chybí už jen ta láska!

            Proto navrhuji, abychom na každé naši schůzce absolvovali povinnou hodinou lásky!“

            Hoši konečně přestali plakat a v jejich tvářích se objevil záblesk naděje.

            „Hodina lásky? Jak to vypadá?“ zeptal se Pitomio.

            „Ať to vypadá jakkoliv, já už se na to těším!“ vykřikl Kobzič.

            Bašta s Davidem neřekli vůbec nic, jak byli zpitomnělí radostí z toho, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, a oni budou na té správné straně.

            „Jak vypadá taková hodina lásky? Vypadá to docela jednoduše,“ řekl jsem a pokračoval, „sedneme si všichni tuhle ke stolu podle obvyklého zasedacího pořádku. Na můj pokyn dáme všichni svoje ruce pod stůl. No, a dál je to už jednoduché. Každý po řadě řekne, koho šíleně miluje a všichni přitom rychle zakmitáme rukama pod stolem.

            To byl v tom byl čert, aby tak láska nezvítězila nad nenávistí!“

            Po mém vysvětlení jsme už na nic nečekali. Sedli jsme si ke stolu a na můj pokyn jsme dali ruce pod stůl.

            „Pitomio, ty jsi náš předseda, protože jsi nejčestnější z nás. Řekni mi, koho šíleně miluješ!“ vyzval jsem Pitomia.

            „Miluju všechny uprchlíky! Miluji všechny lesby a buzeranty! Miluji NATO! Miluji EU! Miluji Rakušana i Bartoše! Miluji i Gretu!“ zvolal Pitomio, načež jsme všichni zakmitali rukama pod stolem.

            Pak promluvil Kobzič, koho miluje: „Miluji Černochovou, i Pekarovou! Miluji americké okupanty, kteří u nás rabují a znásilňují ženy! Miluji všechny banderovce, jakož i Banderu a ostatní vrahy, miluji Zelenského, miluji všechny eurohujery, miluji novinářskou žumpu, miluji všechny, jejichž názory na našem stranickém facebooku cenzurujeme, miluji všechny, kteří nás nevolili, miluji každého, kdo mne nenávidí!“

            Načež jsem zakmitali všichni rukama pod stolem.

            Bašta s Davidem neřekli nic, protože byli z toho kmitání rukama pod stolem celí zpitomělí.

            Ale to nevadilo, protože jsem zvolal: „A já, hoši, já miluji vás! Ať mi někdo ukáže nějaké lepší hochy, než jste vy!“

            Načež už nebylo třeba, abychom pod stolem ještě kmitali rukama...

P.S. Celé to sice trvalo sotva deset minut, takže to nebyla tak docela hodina lásky, jak jsem hochům sliboval.

Ale troufám si tvrdit, že i těch deset minut je naoprvé docela slušný výsledek, že i během těch deseti minut dostala nenávist pořádně na frak, asi tak, jako by dostal na frak Putin, kdyby na něj Zelenský odpálil s Kyjeva jadernou raketu, po níž tak pořád nenávistně volá, místo toho, aby kmital rukama pod stolem jako my na hodině lásky, kterou teď budeme praktikovat každý půlden tak dlouho, dokud nás vláda pětikoaličních kriminálníků za to nezavře do kriminálu, nebo dokud nebude na celém světě mír a láska s pravdou nezvítězí nad lží a nenávistí.

Tak slibujeme, tak přísaháme, sláva Banderovi, sláva Okamurovi!