Podle kardinála Duky jsou znásilňující vojáci taky oběti

Dejme tomu, že znásilňující vojáci jsou skutečně oběti zla, které našlo své zhmotnění ve válce. Ale toto zlo musel někdo vyvolat, třeba Jarek Nohavica svými písničkami

            Kardinála D. jsem zastihl v hlubokých modlitbách, tak hlubokých, že z jeho nepřítomné tváře divže na mě nehleděl samotný Bůh, se kterým tento smrtelník v Jeho službách niterně a důvěrně rozmlouval.

            Nechtěl jsem kardinála rušit při tak důležité činnosti (některé vlivné osoby ve Vatikánu ovšem tvrdí, že to co, se všeobecně považuje za modlitbu, tedy důvěrný rozhovor s Bohem, je ve skutečnosti pouhá Boží samomluva, podrobné teologické zdůvodnění této hypotézy je ovšem jedním z nejtajnějších církevních dokumentů ve Wordu), a tak jsem se schoulil v koutku a tiše usnul.

            Zdál se mi nádherný sen o početí Spasitele. Totiž byl jsem v tomto, tak živém, snu Duchem svatým, ze kterého počala Matka Boží, byl jsem to já, v tomto snu, kdo ji defacto oplodnil. Když jsem se probudil, neboť mně v tomto snu pošimralo na tváři pubické ochlupení Neposkvrněné, kardinál D. právě končil svoji modlitbu.

            Jeho tvář nápadně žhnula a oči taky.

            „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pozdravil jsem kardinála D. a se smíchem dodal, „kdybych nevěděl, kým jste, totiž velmi oddaným služebníkem Božím, byl bych se vás nejspíše vylekal. Vypadáte jako v amoku, Vaše Eminence!“

            Ale kardinál D., jakkoliv je usměvavým člověkem, se tentokrát neusmál.

            „Jsem v amoku,“ řekl vážně a pokračoval, „víte, když se modlím, jsem obětí těch nejsilnějších emocí, kdy mne radost, víra a naděje doopravdy přivádí až k nějakému amoku.“

            Kardinálova slova mne tentokrát skutečně vyděsila.

            „Probůh, snad nechcete říct, že při svých modlitbách znásilňujete boha!“ vykřikl jsem.

            Kardinál D. se otevřeně přiznal: „Ano, když se modlím, jsem v takovém amoku, že znásilňuji Boha.“

            „A to se Bůh nebrání? Ani trochu?“ divil jsem se.

            „Brání. Pepřovým sprejem a houkadlem. Ale je Mu to houby platné, jsem prostě zvíře,“ mávl rukou kardinál D.

            „Hm, tak to jste evidentně oběť. Oběť Boží lásky, když ji ucítíte v podbřišku, tak se přestanete ovládat, není to vaše vina,“ pokýval jsem moudře hlavou.

            „Ano, jsem oběť Boží lásky,“ souhlasil kardinál Duka a uhladil si lem své sutany automatickým pohybem pravé ruky, tedy té, kterou používá nejen k žehnání a natahování hodinek.