Co budeme dělat bez ruského plynu?

Tak to vypadá, že budeme bez ruského plynu. A taky to vypadá, že se s tím nedá nic dělat. Sami si za to můžeme!

             Náš dům byl od rána bez plynu. Vyslali jsme předsedu našeho sdružení vlastníků, aby zjistil, co se děje.

            Vrátil se za čtyři hodiny, jeho obličej nevěstil nic dobrého.

            „Co se stalo? Proč nejde plyn? Ještě včera šel a dnes už nejde,“ zeptal jsem se ho,

„Zásobníky jsou prázdné. Nemáme žádný plyn. Jsme docela bez plynu,“ řekl pochmurně předseda, ale vzápětí šíleně se rozesmál, „chacha, to jsme to dopracovali, chacha, jsme úplně vyřízení! Bez plynu nemůžeme vůbec nic.“

            Nikdo jiný se ovšem nesmál, všichni zděšením ztuhli

            „Víte to jistě, že jsou zásobníky prázdné? Třeba ještě v nějakém zásobníku plyn je,“ poznamenala nakonec jedna sousedka.

            „Máte mě za blázna? Myslíte si, že všechny zásobníky jsou plné, ale já je vidím prázdné, protože mi přeskočilo?“ vykřikl předseda, ale pak se zase rozesmál, „ano, jsem blázen, chacha! Všechny zásobníky jsou plné, chacha, plynu je dost, chacha!“

            Ale předseda se nesmál dlouho, protože jsem chytl jej za ruky a zkroutil mu je za záda.

            „Nechejte toho smíchu! Situace je vážná. Plyn není, to přece víme všichni. Ale nevíme, co budeme bez plynu dělat, na šílenství je vždy času,“ okřikl jsem předsedu.

            „Scénářem to připomíná třetí světovou válku, teda aspoň mě,“ řekl zamyšleně muž, který bydlel v přízemí.

            „Mně to taky připomíná scénářem třetí světovou,“ řekla jeho žena a zeptala se, „připomíná to ještě někomu třetí světovou válku?“

            Všichni hleděli do země a mlčeli, nebýt bzučící mouchy, bylo by strašlivě ticho. Dřív všude syčel plyn, ale jeho zásobníky byly už prázdné.

            „To je konec. Bez plynu nemůže dělat vůbec nic. Naštěstí mám u sebe ampulku s jedem. Nevím jak vy, ale já s tím nechci mít nic společného. Dokud byl plyn, nevadilo mi žít, přiznávám. Ale teď nejenže není plyn, ale scénářem to připomíná třetí světovou válku. Abych pravdu řekl, vůbec mne nezajímá, kdo ji vyhraje,“ řekl muž z prvního patra a rozkousl ampulku s prudkým jedem.

            „Hm, plynová krize má svoji první oběť, mého manžela, a to ještě ani nezačala topná sezóna. Máme před sebou ještě celé léto. Chtěli jsme žít v nádherném novém světě, chtěli jsme vyrábět průmyslová hnojiva a teď, když není plyn, se ocitl náš život v troskách. Já mám taky u sebe ampulku s jedem, ale nerozkousnu ji, já k tomu odvahu nemám,“ povzdechla si jeho žena.

            Všichni jsme měli u sebe ampulku s jedem, kterou nám dal stát, ale nikdo neměl odvahu ji rozkousnout. Běžely naše první hodiny života bez plynu, ale každý věděl, že všechna ta hrůza a děs teprve přijde, že za pár dní zešílíme jako předseda, který na vlastní oči viděl prázdné zásobníky.

            Aby toho nebylo málo, moucha bzučela stále hlasitěji a hlasitěji, až se to nedalo vydržet.

            „Zabijte tu mouchu, proboha!“ vykřikl jsem nakonec a kdosi ji opravdu zabil.

            Všem se nám ulevilo, ale jen proto, že na zabití mouchy nepotřebujeme plyn. Ovšem zabíjet mouchy do nekonečna nemůžeme, plynová agonie nás dožene tak jako tak. Jednoho dne si budeme muset přiznat holou pravdu, že bez plynu nespálíme své mrtvé, ale na to, abychom si vykopali hroby, už nebudeme mít sílu, ten správný okamžik na odchod ze světa, když byl ještě plyn, jsme už propásli.

Naše chyba, Antone Pavloviči!