Ostraváci taky přejmenovávají ulice, ale ne tak pitomě jako Pražáci

Tak jsem slyšel, že v Praze probíhá nová vlna přepisování. To už je takový blbý zvyk, nejen u nás.  Nacisté se činí třeba i ve Vilniusu, nebo Rize...

            Prošel jsem hodně měst. A ve všech těch městech byly ulice. A všechny ty ulice se nějak jmenovaly.

            Jenže vymyslete pro všechny ulice na světě jméno!

            Najít jméno pro všechny ulice není vůbec lehké.

            Tak třeba v Jeruzalémě jsem se procházel ulicí Adolfa Hitlera. Byla to hodně dlouhá ulice, a každých deset metrů byla tabulka s jejím názvem. Nacházelo se na ní mnoho restaurací a obchodů a firem. Vedla z východu na západ, od hradeb Starého města, přes centrum Jeruzaléma až k západnímu vstupu do Jeruzaléma.

            „Prosím vás, proč se ta ulice jmenuje Adolfa Hitlera?“ ptal jsem se lidí.

            „Protože Adolf Hitler byl Žid, proto se po něm jmenuje jedna z nejstarších ulic v Jeruzalémě,“ odpovídali mi místní a já to bral jako důkaz toho, že najít jméno pro ulici je opravdu někdy hodné obtížné, má-li název ulice souznít i s jejím géniem loci, což se ovšem v tomto případě podařilo víc než šťastně.

            Ale někdy, vlastně mnohdy se to nepodaří.

            V jednom městě, pobýval jsem tam asi tři týdny, chlastal jsem a žral v tamějších hospodách jak urvaný z řetězu, se jedna taková, vcelku prostorná a půvabná ulice oficiálně jmenovala Cypova. Ale místní jí neřekli jinak než ruská.

            „Jo, vy myslíte Ruskou!“ odpovídali místní, když jste se jich zeptali, jak se dostanete do Cypovy ulice.

            Brzy jsem však pochopil, proč se té ulici říká Ruská, i když se jmenovala Cypova.

            Stál tam na ni žebrák, válečný invalida a vystavoval na odiv ruskou růži.

            Pokud vím, jmenoval se Vladimír, ale to není důležité, důležitá nebyla ani čepička, kterou měl na hlavě, důležitá byla ruská růže, kterou si přinesl z války na Ukrajině.

            „To je krásná růže!“ rozplývaly se ženy, když tu růži viděly a hned sahaly do kabelky pro nějaký ten drobák.

            „Jo, takhle ti udělat z čuráka růži, to dokážou jen Rusové, já bych fakt tak rozříznout penis žádnýmu banderovci nedokázal,“ obdivovali žebrákovu růži i muži.

            Bylo to ovšem smutné. Dřív dostávali váleční invalidé trafiku, ale tenhleten musel stát na ulici a ukazovat svoji růži.

            Ale nejlepší na tom bylo, že mu tu růži ve skutečnosti neudělali Rusové, ale Židé, kteří bojovali s nacistickým praporem Azov, takže se té ulice mělo vlastně říkat Židovského spiknutí, a kteří nebohého Vladimíra chytli kdesi na Donbase.

            Kdosi to dokonce navrhl, aby se ulic oficiálně jmenovala Židovského spiknutí. Ale neprošlo to na přístupných místech a navíc sám navrhovatel chvíli na to vypadl z okna. A tak se ta ulice dál ulice oficiálně jmenovala Cypova a dál se i říkalo, i když nesprávně Ruská.

            Můj pobyt v tomto městě se už chýlil ke konci, bylo to jen pár dní předtím, než toto město začalo být ostřelováno v rámci denacifikace celého regionu, když mi jedné hospodě řekla servírka: „Víte, že ten nebožák, co stojí v Ruské ulici a ukazuje růži, je spisovatel?“

            „Opravdu? Skutečně je spisovatel?“ podivil jsem se, ale pak dodal, „no, abych pravdu řekl, tak trochu jsem to tušil, hned se mi na to chlapovi něco nezdálo.“

            „To se vám na něm nezdála asi ta jeho čepička. Určitě jste si říkal: ,Válečný invalida a má na hlavě čepičku od ventilku, že on to bude spisovatel!‘ řekla se smíchem servírka.

            „Nu přiznám se, že něco takového jsem si opravdu řekl. Že on to bude spisovatel,“ přikývl jsem taky se smíchem, ale pak už vážně dodal, „a co vlastně napsal?“

            „Takovou divadelní hru, je moc pěkná, jenom má smutný konec. Kam se na to hrabe Havel! Hraje tam Stalin, Lenin, Hitler a ještě jeden takový, byl to profesor,“ odpověděla servírka.

            „Masaryk? Profesor Masaryk?“ zeptal jsem se.

            „Jo, Masaryk. To je on. Všechny je na konci postřílí, proto je to osudové setkání,“ odpověděla servírka.

            „To je opravdu smutný konec, zastřelit Stalina, Hitlera a Lenina, i když toho už předtím jednou střelili, střelila ho Židovka, eserka,“ uznal jsem a zeptal se, „a ještě něco napsal?“

            „Jo, ještě něco napsal. Něco o Židech. Jako, že je Hitler chtěl zachránit, protože je taky Žid, ale Roosevelt je nechal povraždit, protože je taky Žid a pak, aby odstranil Hitlera, který o tom všem věděl, posílal Stalinovi zbraně a Stalin tak vyhrál válku, takže to Rosevelt všechno mohl hodit na Hitlera,“ informovala mne servírka.

            „Hm, to je zajímavé. To už jsem taky slyšel. A jak se kniha jmenuje?“ chtěl jsem vědět.

            „Jmenuje se Balvan písku,“ odpověděla servírka a dodala, „já už jsem na třicáté stránce, je to moc pěkné, ten Hitler, to s těmi Židy, aspoň co se píše v té knize, vlastně myslel dobře,“ povzdechla si servírka.

            „To se ví, že to myslel dobře. Konečně to někdo napsal. Balvan písku se to jmenuje, to si určitě přečtu,“ řekl jsem, ale to už do hospody vtrhla nějaká veselá společnost Rusů v čele se Stavroginem, který pořád vykřikoval, „umožněte nám, Rusům, páchat ty největší ohavnosti a budeme ti nejčistší a nejmravnější lidé na celém světě!“

            No, napáchali jsme těch ohavností za tu noc, hrůza mluvit.

            Jak jsem se pak dozvěděl, bylo při následné speciální vojenské operaci takřka celé město srovnáno se zemí, včetně Cypovy, tedy vlastně Ruské ulice.

            Co se stalo s nebohým spisovatelem, který na Ruské ulici ukazoval růži, netuším...