Nechápu, proč se prof. Klaus stydí za to, že je ruský agent a žaluje proto P. Rychetského

Kdyby Institut Václava Klause financoval Soros, nebo Brusel, byla by to jistě hanba. Ale žalovat P. Rychetského jen proto, že označil prof. Klause za ruského agenta, mi přijde absurdní. Byli to přece Rusové, kdo nás osvobodil!

            Zdá se, že superskromné ego prof. Václava Klause se konečně dočkalo klidu a pokoje.

            Usuzuji tak z návštěvy jeho Institutu. Už jen fakt, že se v Moskvě nachází na prestižní adrese, je velmi potěšitelný. Sídlí totiž v budově bývalé české ambasády, odkud je to do Kremlu už jen co by protitankovým granátem hodil.

            „Velmi si vážíme toho, že nám ruští hostitelé poskytli pro náš Institut zdarma tak skvělou budovu,“ sdělil mi pan Macinka, manažer Institutu Václava Klause, rozplývaje se blahem, „panu profesorovi se konečně dostalo uznání, jaké si právem zaslouží. V Česku na něj progresivistická levice jen plivala, ale tady ho všichni mají rádi, nedají na něj dopustit, váží si ho jako vlastního.

            Věřil byste tomu?“

            „Inu, co bych tomu nevěřil!“ odpověděl jsem, zatímco mi pan Macinka dával do igelitky suvenýry, knížky prof. Václava Klause, naštěstí jsem si vzal sebou nějaké Čečence, aby mi pak se suvenýry pomohli zpátky do Česka, které prof. Klaus opustil stejně jako Komenský.

            „Pořád ho tady zvou do televize. Teda hlavě Solovjov, ten pana profesora velmi obdivuje,“ dmul se pan Macinka pýchou na svého pána tak, že si ani nevšimnul, že mi knihu Návrat inflace, kluzká cesta bezstarostného zadlužování dal do igelitky hned dvakrát.

            „A co tam říká v té televizi, u toho Solovjova?“ zeptal jsem se.

            „Pan profesor tam říká samé moudré věci.

Tak třeba tam sedí a říká: ,Česko a Rusko tvořily po desetiletí a staletí jednotný ekonomický prostor s takovou hloubkou spolupráce, kterou by jim dnešní Evropská unie mohla závidět .

            Moderní Česko je produkt sovětské éry. Měli bychom to vědět a pamatovat si, že bylo vytvořeno na historickém území Velkoruské říše.  Respektujme český jazyk a tradice. Respektujme českou touhu po prosperující, svobodné a bezpečné zemi. Jsem ale přesvědčen, že skutečná suverenita Česka je možná jen prostřednictvím partnerství s Ruskem, protože Rusové a Češi jsou bratrské národy.‘

            Nebo třeba jindy!

            To tam taky sedí a říká: , Historie ukazuje, že na rozdíl od Gruzie nebo států Pobaltí nemůže Česko mít charakter národního státu, a pokusy vytvořit český národní stát zákonitě vedou k nacismu. Česko – umělá protiruská konstrukce – nemá svůj vlastní civilizační obsah. Je to cizorodý prvek podřízený cizím civilizacím. Dehavlizace by sama o sobě pro denacifikaci nestačila, protože havlovský prvek je jen maskirovka evropského projektu nacistického Česka. Denacifikace Česka proto musí znamenat i jeho deevropizaci.

            Denacifikace jako cíl speciální vojenské operace je v jejím rámci je chápána jako vojenské vítězství nad pětikoaličním režimem, osvobození území od ozbrojených příslušníků nacifikace, likvidace nesmiřitelných nacistů, zajetí válečných zločinců, a vytvoření systematických podmínek pro pozdější denacifikaci v době míru.

To druhé musí pro změnu začít zorganizováním místních orgánů samosprávy, milic a domobran, očištěných od nacistických a havlistických prvků. Na nich bude založen konstituční proces vytvoření nové republiky, úzce integrované s ruským oddělením pro denacifikaci Česka (nově založeným nebo předělaným z řekněme Rossotrudničestva); přijetím zákonných podkladů pro legislativní vymezení ruské kontroly nad novou republikou; vytvoření tribunálu pro havlistické zločiny proti lidskosti v bývalém Česku. Při tom by Rusko mělo vystupovat jako garant Norimberského procesu‘.

            Jak říkám, pořád pana profesora zvou do televize a jednou za měsíc i do Kremlu, aby v Rusku pomohl vybudovat volný trh.

            Dokonce dostal Puškinovu cenu už potřetí!“

            „Už potřetí! No to muselo být slávy,“ sprásknul jsem ruce.

            „No to bylo! Dokonce se prezident Putin rozhodl založit cenu Václava Klause, která se bude udělovat za prohlubování spolupráce mezi Ruskem a denacifikovanými národy, mají ji dostávat významné osobnosti, které bezpodmínečně uznají podřízenost svých zemí Velkoruskému impériu,“ chlubil se pan Macinka.

            „No to bude hodně prestižní cena! Já bych ji dal Nohavicovi!“ líbil se mi moc nápad udělovat cenu prof. Václava Klause za zásluhy na poli boje proti hysterické rusofobii.

            „Tak a je to. To by mělo být všechno. Doufám, že se vám v našem Institutu líbilo. Nám se to tady v Moskvě taky moc líbí,“ ukázal pan Macinka na dvacet igelitek narvaných knížkami pana profesora Klause, které jsem si na památku odnášel z moskevského Institutu Václava Klause.

            A Jakl?

            Chvíli, pravda, trvalo, než si zvykl na ruské pivo. Ale za čas mu přišel na chuť tak, že sám tvrdil, že za jiné by už neměnil. Ostatně vynalezl taky zlepšovák, když ruské pivo začal ředit vodkou v poměru jedna ku jedné, říkal tomu Jaklo-Molotovův koktejl a opravdu člověk po tom hořel láskou k Rusku jako Němec Klaus, který pořád jedl vepřové a zapíjel ho zeleným pivem.