S Putinem je třeba čas od času mluvit a znát stav jeho mysli!

Veškerá bezpečnost Ruska teď stojí a padá na Putinovi. To musí být příšerná zodpovědnost, proto doufám, že Putin nejsem já 

            Po Dni vítězství to začalo jít s Putinem z kopce.

            Přehlídka byla pěkná, o to nic, i když bez letadel a křižníku Moskva, ale co je to za Den vítězství bez vítězství, navíc ještě nad fašismem a nacismem?

            „To nic, Vladimire Vladimiroviči! Ono se určitě nějaké vítězství ještě najde, nás mnogo a klacků máme taky dost!“ zkoušel utěšovat Putina Gerasimov, a snad by se mu to bylo i podařilo, kdyby bohužel Gerasimov někam nezmizel, snad na svoji jachtu.

            A tak byl Vladimir Vladimirovič smutný a ten smutek se na něm velmi, ale opravdu velmi podepsal.

            Bylo mi ho, to se ví, líto a tak jsem za ním přišel a řekl mu: „Co je to s vámi, Vladimire Vladimiroviči! Vždyť se vůbec neusmíváte! Bylo to správné rozhodnutí? Bylo! Odmítl Západ vaši čestnou nabídku k diskuzi? Odmítl! To Západ by měl být smutný, že je odpovědný za zvěrstva na Ukrajině, ne vy!“

            Ale Vladimir Vladimirovič byl na tom už hodně špatně.

            Podíval se na mě a řekl: „Kdo jsem?“

            „Kdo jste?“ odpověděl jsem otázkou.

            „Ano, kdo jsem?“ zopakoval Putin a dodal, „jsem Lavrov?“

            „Ne, kdepak, Lavrov nejste,“ ujistil jsem Putina.

            „Jsem teda Peskov?“ zeptal se Putin.

            „Ani Peskov nejste,“ zavrtěl jsem hlavou.

            „Tak to budu Zacharovová!“ zvolal Putin.

            „Ne, ne, ani Zacharovová nejste!“ vyvedl jsem Putina z omylu.

            „Ne? Tak to musím být Šojgu,“ myslel si Putin, že je Šojgu.

            „Kdepak, ani Šojgu nejste!“ odpověděl jsem.

            „Tak kdo teda jsem?“ podíval se mě Putin.

            „Ty jsi Putin,“ přešel jsem plynule do tykání a dodal, „víš, co to znamená?“

            „Co?“ zeptal se Putin.

            „To znamená, že Putin jsi ty!“ zdůraznil jsem.

            „Tak Putin jsem já,“ zašeptal Putin, jako by se modlil k bohu.

            „O tom ani nedýchej,“ řekl jsem zvesela a pokračoval, „ty jsi Putin. Nebojíš se, když nám hrozí válka na všech frontách. Vidíš před sebou cestu. Jdeš proti větru, neobracíš se zpět. Jistě, je riskantní. Ale naštěstí jsi věrný svým ideálům. Ptáš, se o kom je řeč? O tobě, Putine! Jsi Putin. Náš Putin! Náš milý Putin!“

            „Náš Putin? Náš milý Putin? To jsem?“ nevěřícně se zeptal Putin.

            „Jasně, že náš! Vezmi nás s sebou na svoji jachtu, Putine! Bez tebe, bez tvého mozku, se celé Rusko rozpadne, obsadí ho Západ a v Kremlu bude místo tebe sedět Zelenskyj!“ naléhal jsem na Putina.

            „Na moji jachtu? Co mám dělat, když jsem Putin?“ zadrmolil Putin.

            „Co? Utíkat, utíkat, utíkat!“ poradil jsem Putinovi.

            „Utíkat?“ nechápal Putin.

            „Ano, samozřejmě. A my všichni poběžíme za tebou. Lavrov, Peskov, Zacharovová, Šojgu, prostě všichni. Vždyť jsi Putin! Chceme být jen s tebou. Celé Rusko! Jo a taky celý Krym, a celý Donbas a celé Česko,“ připomněl jsem Putinovi, že s ním peče celé Česko.

            Ale marně, ani to Putina nezachránilo, že s ním peče celé Česko

            Putin místo toho, aby běžel a my všichni s ním, vypadl z okna, u kterého celou dobu stál, a které jsem bohužel nechal otevřené, myslel jsem, že čerstvý vzduch Putina osvěží...

            Radši jsem to okno zavřel, takového Lavrova by jistě byla škoda, a Peskova taky.

            Ale všechna okna bohužel zavřít nemůžu, na to nemám dost pěchoty a už vlastně ani dost generálů, co ten Gerasimov kamsi zmizel, určitě zůstalo někde nějaké okno otevřené, a jak znám Lavrova s Peskovem, bude jim moc líto, že z toho okna nevypadli taky, o Šojgu a Zacharovové a vůbec celém Rusku ani nemluvě...