Vstoupili jsme do nejtrapnějšího mistrovství světa v hokeji bez Ruska a Běloruska

Bez Ruska a  ještě víc Běloruska je letošní mistrovství světa v hokeji naprosto céčková záležitost, ať si propaganda v České televizi hlásá, co chce 

Mluvilo se o tom v televizi a psalo v novinách už několik měsíců. 

“Chystá se mistrovství světa v hokeji!” jela hokejová propaganda na plné obrátky. 

“Žádné mistrovství světa v hokeji se nechystá. To jen výrobci hokej potřebují prodat co nejvíce hokejek! Žádné nebezpečí nám nehrozí!” odhalovaly lživost hokejové propagandy alternativní weby. 

Stromy kvetly, zmrzlí muži nadobro zteplali, ptáci vykřikovali své majetnické nároky do celého světa, na polních cestách prášilo se jak od huby. 

“Žádné mistrovství světa v hokeji nebude!” uvěřil jsem nakonec i já, že to všechno, byla skutečně jen válečná propaganda, která měla vyvolat v lidech strach ze všeobecné mobilizace. 

Šel jsem do hospody a tam to zapil sedmi plzeňskými dvanáctkami, tak klidně a pokojně jsem už dlouho nespal, jako této poslední noci před mistrovstvím světa v hokeji... 

Byly čtyři hodiny ráno, když mne vzbudilo prudké tlučení. V první chvíli jsem si myslel, že mi to tak tluče srdce. Ale nebylo to srdce, byla to palička na maso, kterou mne tloukl do čela neznámý muž v dobře padnoucím obleku a se žvýkačkou v ústech. 

“Člověče, vy spíte jako zabitý! Je vyhlášená všeobecná mobilizace! Vypuklo hokejové mistrovství světa! Celý svět vede proti nám totální hokejovou válku, v jejímž důsledku trpí všichni, protože v televizi nic jiného není!” oznámil mi ten muž, ze kterého se vyklubal asistent reprezentačního trenéra. 

“Jaká všeobecná mobilizace?” zablábolil jsem, protože toto nedobrovolné procitnutí bylo pro mne příliš časné. 

“Do hokejové reprezentace!” odpověděl asistent reprezentačního trenéra a rozhodně dodal, “ale jejich snahy jsou předurčeny k selhání. Tady máte hokejku a mažte bránit naši modrou čáru. Do obranného pásma nesmí projít ani myš. Když si nebudete vědět rady, nebo zůstanete bez rozkazů, skočte do střely!” 

“Ale já nemám zbrojní pas! Hokejky nepatří do rukou těch, kteří nemají zbrojní pas. Kdoví na co všechno se můžou hokejky v nepovolaných rukách zneužít!” upozornil jsem asistenta reprezentačního trenéra, že nemám zbrojní pas. 

“Na to se vás nikdo neptá, člověče! Je hokejové mistrovství světa! Pokud neubráníme vlastní třetinu, půjde všechno do háje. Jo, abych nezapomněl, tady máte výstroj!” hodil na mě reprezentační trenér neprůstřelnou vestu a na hlavu mi nasadil blembák. 

Venku na nás už čekalo nákladní auto. Vyškrábal jsem se na korbu a auto se rozjelo. Bylo plné ospalých mužů s hokejkami v ruce. 

“Už jste někdy hrál hokej?” zeptal jsem se muže, jehož těla jsem se na přeplněné korbě dotýkal, starého přibližně stejně jako já. 

“Jen s tenisákem a na asfaltu. Jako děcko,” odpověděl muž. 

Ale to už bylo z dálky slyšet dunění mantinelů a hukot povelů, které vydávaly roztleskávačky v angličtině. 

Hrdlo se mi sevřelo tak, že jsem ze sebe nemohl vydat jediné slovo. Za deset minut už nás náklaďák vyklopil u bitevní ledové plochy. 

“Vaším úkolem bude bránit naši modrou čáru! Zpátky ni krok! Musíte vydržet aspoň minutu, pak na vaše místo nastoupí další jednotka teritoriální obrany. Přesně, jak jsem vám to teď nakreslil červenou fixou tady na tabuli. Jo, abych nezapomněl, co se týče černých pytlů, nemusíte mít strach, je jejich dost!” uklidnil nás asistent reprezentačního trenéra a pak nás v rojnici postavil na naši modrou obrannou čáru, opravdu přesně tak, jak to před několika sekundami nakreslil na tabuli. 

Sevřel jsem pevně hokejku v očekávání nepřátelského útoku, respektive speciální operace v našem obranném pásmu. Pár sekund se nic nedělo, jako by snad ani žádné mistrovství světa v hokeji nebylo, jako by byl mír. Ale pak se na červené čáře objevily siluety nepřátelských hráčů, podle přileb to byli nejspíše Švédové, kteří na nás útočili v sevřené útočné formaci, všechno vousatí vymaštění chlapi jako hora. 

Zvedl jsem hokejku, abych prvního Švéda, který ke mně dorazí, srazil nemilosrdných krosčekem k zemi. Ale dřív, než jsem to stačil udělat, mi kdosi zezadu podrazil nohy a já si rozbil čuňu o led, který se okamžitě zbarvil do ruda. 

Půlka těch našich chlapů, co jsem s nimi jel na náklaďáku, a co měli bránit naši modrou čáru, byli zrádci a zaprodanci, kteří obrátili své hokejky proti vlastní zemi. 

Švédové nám bez problému vstřelili branku a všechny naše naděje v tu chvíli pohasly, jako národ jsme přestali existovat, hokejový svět nás porazil na hlavu, roznesl na kopytech, ani jednou jsem nezvedl hokejku nad hlavu a křičel: "Góóóól!"