Další země ze sebe na chvíli setřásla nacistické okovy

V jednom ze svých minulých blogů jsem psal o jedné zemi, která si nacistickým šílenstvím zruinovala turistický průmysl, protože tam přestali jezdit ruští vojáci na dovolenou kvůli probíhající denacifikaci

            Měl jsem ty stromy rád. Shlukly se v les, pravda nepříliš velký. Na to abych ho obešel, mi stačilo jen tři sta kroků. Ale i v lese zůstával každý z nich solitérem, nepřehlédnutelnou osobností.

            „Duby to tak mají, a básníci to dobře vědí,“ řekl mi kdysi jakýsi starý znalec dubů, a dodal, „všimni si, že největší český básník všech dob Jaromír Nohavica si svoje penízky, když zpívá o kometě, schovává pod dubem.“

            „Ano, to je pravda,“ přikývl jsem a od té chvíle jsem si dubů vážil o to víc, že o nich zpívá Jarek Nohavica ve své písni.

            Znal jsem časem každý dub v lese víc než dobře, o každém z nich jsem dokázal vyprávět tisíce zajímavých historek a detailů, ačkoliv všechny pevně vězely svými kořeny v zemi, ale o to víc jsem je měl rád, pro tento usedlý, a přece v mnoha ohledech dynamický život, který pulsoval jejich dřevní hmotou.

            Stalo se, že jednou přijel ke mně na návštěvu jeden můj známý.

            Bylo to shodou okolností v den, kdy měl jmeniny, jmenoval se Vladimír, vracel se právě z Adžárie.

            „Je tam všechno, co potřebuju, abych v kuse žral a chlastal. Knajpy, tržnice, i ty pláže. Za korony tam lidé neměli, co jíst, ukrajinský hladomor je proti tomu nic,“ pochvaloval si známý, ale pak posmutněl, „blbé je jenom to, že tam bude brzy válka, protože tam, kde přijedu je vždycky brzy válka, nebo zemětřesení, něco ve mně je, něco, co přináší zkázu...“

            Známý se zachmuřil tak, až se mi srdce sevřelo lítostí nad ním, jinak dobrým člověkem.

            „Já jsem nikde nebyl. Už nikde jsem roky nebyl, i když jsou letenky levné. Chodím jen do lesa. Je kousek odtud. Tam je mi dobře. Když je na stromech listí, nevidím přes něj ani letadla na obloze, i když teď letadla hlavně dopravují americké vojáky na Ukrajinu,“ řekl jsem a nabídl známému, „pojď, půjdeme se tam podívat. Vládne tam pokoj a mír, ptáci zpívají. Sice se tam ničeho nenažereš, ale pro jednou to snad nemusí vadit.

            Ukážu ti každý strom, seznámím tě s ním. Jestli je v tobě něco špatného, ony to s tebe vytáhnou.“

            Známý se chvilku zdráhal, ale pak jsem ho přece jen přemluvil.

            Vydali jsme se do lesa, zatímco nad námi letadla zanechávala za sebou na obloze dlouhé bílé jizvy.

            „To jsou duby? Neřekl jsi mi, že to jsou duby. Já si myslel, že to budou akáty,“ podivil se známý, když jsme došli k lesu.

            „Ano, duby. Jaromír Nohavica si schovává peníze pod duby,“ připomněl jsem největšího českého básníka.

            „Panebože, duby jsou nacistické stromy!

            To nevíš, že Hitler uděloval nacistickým hrdlořezům Rytířský kříž s dubovou ratolestí?

            A nevíš ani to, že příslušníci pluku Azov, kteří zavraždili na Donbasu tisíce nevinných Rusů, mají dubové ratolesti vytetované kolem svých prsních bradavek?“ zvolal známý, když spatřil moje milované duby.

            „Vím, to všechno vím. Ale tyhle duby za to přece nemůžou,“ namítl jsem.

            „Nemůžou? Snad. Ale jednou jsou to duby, tak to jsou nacistické stromy,“ řekl známý a rázně dodal, „ten les se musí denacifikovat.“

            „Ale všechny stromy v tom lese jsou duby!“ připomněl jsem mu.

            „Tím hůř!“ odvětil známý a už držel v ruce svůj mobil, „máš štěstí. Moji dobří přátelé se profesionálně zabývají denacifikací. Zavolám jim a za chvíli jsou tady. Hitler dobře věděl, proč ozdobil válečné kříže dubovými ratolestmi!“

            Než jsem se nadál, známý komusi zavolal a pak řekl: „Tak už jsou na cestě.“

            Díval jsem se na duby. Neviděl jsem na nich nic nacistického, ale známý mi učinil obšírnou přednášku o tom, jak je nacismus nebezpečný, jak se právě v takových dubových lesích ukrývají banderovci a jiná svoloč.

            Já ale viděl jen duby, a v každém dubu nezaměnitelnou osobnost.

            Ale dobří přátelé mého známého si pospíšili. Brzy se ozval zvuk leteckých motorů a k zemi se snášeli lidé na padácích. Když přistáli na zemi, uviděl jsem v jejich rukách motorové pily.

            „Tady je!“ ukázal známý na les a jeho dobří přátelé se okamžitě pustili do jeho denacifikace.

            Za půl hodiny nestál jediný strom, všechny padly k zemi.

            Můj známý zářil štěstím.

            „To je snad poprvé, že jsem někde nebyl a nebude tam válka, protože tam, kde nejsou nacistické symboly, není potřeba žádných speciálních operací. Má kletba je zlomena,“ lebedil si známý.

            „Tak vida, byly to všechno nacisté,“ díval jsem se smutně na padlé stromy, nevěda, co si počít, „co teď budu dělat, když už les není?“

            „Zajeď si do Adžárie.  Mají tam i delfinárium. Vracejí se tam sice turečtí uchvatitelé a brzy tam bude válka, ale snad to ještě stihneš, chlastat a žrát tam můžeš skoro zadára,“ řekl mi známý a začal mi radit, kde se v Adžárii nejlíp nažeru, ale já ho neposlouchal, myslel jsem na své milované, teď už mrtvé duby, asi jsem taky nacista.